DĚJINY DOLOVÁNÍ ŽELEZNÉ RUDY V MALEŠOVĚ

Lokalita je situována nedaleko obce Malešov u Kutné Hory na zalesněném severním svahu vrchu Stimberk v nadmořské výšce 320 - 340 m n.m.

Celá oblast dolu leží v hybridních rulách (biotitické pararuly injikované orthomateriálem). Tyto jsou prostoupeny amfibolity a hadci, častý je pegmatit. Vlastní ložisko magnetitu je uloženo v granáticko-pyroxenickém skarnu. Hlavní štola byla zpočátku ražena v hybridních rulách, později v pyroxenicko-granáticko- amfibolitickém skarnu a v granátovcích. Ložisko představuje zónu čoček magnetovce jdoucí ve směru sv.-jz. a úklonu 80 - 85o k sz. Průměrný obsah rudniny je 35 % Fe a 25 % SiO2. Čočky leží v tělese brachyantiklinální stavby. V západním křídle antiklinály o mocnosti 40 - 50 m byly průzumem zjištěny pouze jen dvě čočky většího významu. Mocnost větší čočky na 1.patře byla 7 m, délka 90 m, menší čočka měla mocnost 3 m a délku 60 m. Vertikálně byly čočky ověřeny na 2.patro (44 m) a vrty ještě 20 m níže, kde vykliňovaly. Ve skarnu lze nalézt hnízda sulfidů - pyrit, pyrhotin a chalkopyrit, dále skarnové minerály andradit a hedenbergit. V prostoru komory lze nalézt pěkné ukázky magnetitu. Co se týká hydrologických poměrů, v dole není žádný větší přítok, voda v dědičné štole je nadržena hrází. Během těžby nebyly pozorovány přítoky větší než 30 l/min.

Historii dolování železné rudy lze vysledovat až do 16.století. Vlastní dobývání “Na Černé rudě” začíná však později. Hrabě K.J.Bredda zde kutal ve 30.-50. letech 18.století. V letech 1732 - 1733 odvedl do huti téměř 4 100 q rudy. Breddovu činnost zastavil požár, který zcela zničil důlní zařízení. Práce obnovil až na počátku 19.století kníře Schönburg. S přestávkami se zde pracovalo až do 20.století. Vlastníky důlních děl byla německá vrchnost a později podnikatelé. Tehdy dochází k prohlubování starých dobývek pod zem. Roku 1907 přešel důlní majetek na Augustina Těšitele a Antonína Klímu, majitele mlýna na Vrchlici. Před 1.světovou válkou přešly dolové míry na Pražskou železářskou společnost. Ta za války provedla magnetometrické měření. Tehdy již existovala “Odtoková chodba”, zaražená před válkou z údolí Vrchlice, jež měla odvodnit jámu Krečmerku. Štola dosáhla délky 100 m a další práce na ní byly díky válce zastaveny. Po válce vypadal majetek Pražské železářské společnosti takto: zatopená jáma Krečmerka, “Lenkerův dóm” a ložisko V Jarošci - 7 m hluboká šachta vedoucí do široce vydobytých prostor. Další práce ale stagnují. V roce 1950 přebírá důl n.p. Železorudné doly Nučice. Byla vyzmáhána a dále ražena dědičná štola (“Odtoková - Vodní”). Tento štolový horizont se stal 1.patrem dolu (311 m n.m.). V roce 1952 převzal lokalitu Českomoravský rudní průzkum Kutná Hora, který pokračoval v ražení směrné chodby a průzkumných překůpků za účelem zjištění mocnosti ložiska. V roce 1954 důl sice opět převzaly Železorudné doly Nučice, n.p., ale za tři roky prakticky začala likvidace a v březnu 1958 byl důl uzavřen. Za 8 let svého působení stačily oba podniky vyrazit okolo 1 km chodeb a vytěžit čočku magnetitu otevřenou komorou. V letech 1955 - 57 bylo vytěženo 10 500 t rudy. V roce 1957 se razil překop z 2.patra pod starou jámu V Jarošci za pčelem zjištění možnosti pokračování ložiska do hloubky.

Po likvidaci byla dědičná štola zajištěna mřížovými dveřmi, těžní šachta byla zasypána sutí z likvidovaných provozních budov a komíny do těžební komory byly zakryty mřížemi