DĚJINY DOLOVÁNÍ V KUNRATICÍCH U ŠLUKNOVA

Hornická činnost u Šluknova se datuje již od 15. století, jak dokazuje zpráva o stříbrném dole ze 70. let, kdy se zde zdržoval Jindřich Vlk, spřeženec loupeživého rytíře Mikuláše Pancíře ze Smojna. Dolování potvrzují i privilegia Vladislava Jagellonského z let 1484 a 1509, udělena Hugovi ze Šlejnic a jeho synu Jiřímu, která mu byla roku 1509 prodloužena na 20 let. Pravděpodobně se jednalo pouze o povrchový důl, hloubený východně od silnice z Křečan do Šluknova. V roce 1554 se o něm hovoří jako o starém dole na měď. Teprve z roku 1557 pochází zpráva o ražení štoly ke starému stříbrnému dolu u Schweidrichu.

Jiří ze Šlejnic v zakládací listině horního města Jiřetína pod Jedlovou z 12.listopadu 1554 uvedl, že se v krátké době na jeho pozemcích v Tolštějně a Šluknově ukázaly různé pěkné horniny se stříbrem, zlatem a mědí.

Roku 1566, po smrti Jiřího ze Šlejnic, si jeho panství rozdělili jeho tři synové, Hugold, Jan a Arnošt. Šluknovské panství připadlo Arnoštovi, ten se však později zadlužil a roku 1607 panství prodal svému příbuznému Albrechtovi ze Šlejnic.

Ke konci 16. a v první čtvrtině 17. století bylo otevřeno drobné skarnové ložisko na panství Šluknov-Lipová. V letech 1611 - 1623 byl v provozu v Lipové závod na výrobu modré skalice, který zpracovával chalkopyrit z dolu Schweidrich. Z modré skalice byl získáván dusičnan draselný a kyselina sírová.

Během třicetileté války byl důl opuštěn. Nové práce na něm začaly až v roce 1835, kdy byly odebrány vzorky rudy a odeslány k rozboru do Freibergu. Těžba byla obnovena v roce 1836 těžařstvem šluknovských měšťanů. Po dvou letech byly práce pro malý výnos zastaveny. V roce 1897 G.H.Richter podnikl nové kutací pokusy. Rozbory rudy ukázaly vysoký obsah niklu (12 - 19 %). Půda v okolí šachty vykazovala zvýšený obsah železitých okrů. Těžba chalkopyritu se ale nevyplácela a tak byla roku 1898 zastavena.

Zvýšená poptávka po kovech za 1. světové války vedly k opětovnému otevření dolu. Začalo se těžit na dole Čerstvé štěstí s osmi dolovými mírami 22 m hlubokou šachtou. V té době byla vyražena spodní štola. Po roce 1918 byl důl jen udržován a v roce 1920 opuštěn.

V roce 1953 bylo provedeno vyzmáhání štolového patra a dobývek pro možnost geologického mapování. Na štolovém patře bylo nově vyraženo 30 m překopů jihozápadním směrem od měřického bodu č.11 podle předpokladu, že ložisko přechází z kontaktu diabasu a žuly do žulového tělesa podle určité poruchy, jež byla přívodní drahou rudonosných roztoků. Překop však ložisko, jehož úklon kolísá v dobývkách od 30o do 45o, nepřekřížil, třebaže jeho délka dosáhla 30 m.

Pomocnými pracemi ve spojovacím komíně štolového patra a dobývek bylo zjištěno, že kyzové zrudnění neopouští kontakt diabasu a žuly a že stejné zrudnění se objevuje i na jižním kontaktu obou vyvřelin (litý pyrrhotin v komíně K-4 a impregnace v překopu a dobývkách u m.b. 50).

Zrudnění se ztrácí v místě zúžení diabasové žíly a dalo se předpokládat, že se zrudnění objeví v hloubce na kontaktu diabasové žíly a žulového tělesa. Na tomto předpokladu byl proveden šikmý vrt z výše uvedeného překopu, který měl v hloubce 70 m překřížit diabasovou žílu s předpokládaným ložiskem na obou kontaktech žíly. Vrt měl ale negativní výsledek. Procházel biotitickou žulou, jen místy se stopami pyritu, v hloubce 43 m překřížil diabasovou žílu o mocnosti 0,6 m bez stop zrudnění. Vzhledem k negativnímu výsledku vrtu byly další práce na ložisku zastaveny. Největší rudní čočka na horním štolovém patře byla již vydobyta a nebyla tudíž ani ovzorkována.