DOLOVÁNÍ ŽIVCE A MOLYBDENU V PÁSMU KNÖTTEL NA KRUPCE

Ložisko bylo pro výhodnou morfologickou polohu terénu vyřizováno několika patry ústícími na povrch. Ústí pater byla volena vždy tak, aby vertikální vzdálenost v místě ložiska byla u jednotlivých pater cca 50 m.

Vzhledem k velké nepravidelnosti ložiska bylo sledování jednotlivých rudných a zrudnělých těles celkem dost problematické. Všeobecně lze říci, že průzkumná metráž musela být relativně značně vysoká, i když rozfárání jednotlivých těles bylo ještě nedostačující.

Ložisko bylo tedy vyřizováno těmito obzory:

Obzor 534: Bylo Němci provedené patro otevřené malou úpadnicí z povrchu. Sloužilo zřejmě k rozfárání a k těžbě na povrchu známého výskytu v prvních dobách otvírky ložiska. Dnes je nepřístupné. Nad tímto patrem bylo podle staré dokumentace pravděpodobně provedeno ještě těžné mezipatro.

Obzor Prokop: Podle staré nivelace Obzor 520. Tímto překopem raženým úmyslně mimo ložisko byla opět podsednuta určitá část křemenného pně. Ložisko zde již není přístupné. Poslední pokus o otevření údajných zbytků byl proveden podle návrhu Dr. Wagnera v roce 1955 ražením překopu pod ostrým úhlem směrem do ložiskové partie z hlavního překopu. Tato práce neuspěla, neboť se dostala do závalů ve starém vydobytém pni.

Obzor 506: Obzor Prokop a dále popsaný obzor Barbora jsou propojeny slepou šachtou, z níž bylo provedeno rozfárání dalšího mezipatra, popisovaného Obzoru 506. Výška tohoto mezipatra byla volena tak, aby právě zastihla konec zduření křemenného pně a jeho přechod do žilné části pně. Toto patro tedy nesloužilo k průzkumu, ale bylo patrem těžebním, z něhož byl vytěžen zbytek pně až pod obzor Prokop. Rubanina se dopravovala sýpy a nátřasnými žlaby až do zrušené slepé jámy, kterou byla dopravována jako sýpem až na obzor Barbora.

Mezipatro I: Bylo provedeno ve výši 19 m nad počvou štoly Barbora a mělo za úkol ověřit průběh pokračující křemenné žíly jako kořenové zóny křemenného pně. Mezipatro bylo raženo ze slepé jámy tak, aby co nejkratším překopem zastihlo zmíněné těleso. Ložisko bylo skutečně nafáráno a směrem k severovýchodu provedeno i směrné sledování. Směrná se však po několika metrech dostala do původního komínu č.1, kterým byla dopravována rubanina do volného živcového porubu. Zde muelo být sledování zastaveno, zatím co na jihozápadní stranu sledování vůbec nebylo prováděno vzhledem ke špatné jakosti křemenné žíloviny.

Obzor Barbora: Dříve zvaný Obzor 473. Obzorem Barbora, který byl ražen ještě za války mělo být původně podsednuto opět známé zrudnělé křemenné těleso. Poněvadž však tímto překopem již nebylo nafáráno, bylo provedeno rozražení Obzoru 506. Zato však byly tímto překopem nafárány pegmatitové partie včetně živce, u nichž později bylo rozfáráním ochozovitými chodbami a překopy dokázáno, že se jedná o pegmatitové žíly, vytvářející klenbu eliptického průřezu. Obzor Barbora byl hlavně důležitý pro vyřízení a těžbu ručně tříditelného živce, jehož dobývání i pod tímto obzorem bylo umožněno spojením s obzorem Václav strmou úpadnicí raženou v severní části ložiska.

Mezipatro II: Bylo rozraženo z úpadnice spojující obzory Barbora a Václav. Tímto mezipatrem bylo rozfáráno živcové těleso v takové hloubce, kde již pozvolna přecházelo do pegmatitové facie. Pod tímto mezipatrem pak byla vyražena ještě těžná chodba spojená s dobývkovým mezipatrem sýpy. Odtud pak bylo prováděno odtěžování rubaného živcového tělesa skládkou.

Obzor Václav: Byl ražen ze dvou důvodů. Jednak proto, aby objevil pokračování pegmatitových žil směrem do hloubky, jednak proto, aby ověřil vydatnost výskytu křemenných žil zrudnělých molybdenitem, jež byly sice nafárány obzorem Barbora, avšak jejich zrudnění na tomto obzoru nebylo dostačující. Skutečně také zde byla zastižena jedna žíla, která svým charakterem slibovala, že ji bude možno těžit. Bylo tedy provedeno její směrné a dovrchní rozfárání. Kromě toho bylo provedeno i ochozovité rozfárání pegmatitových žil i zde typicky eliptického průřezu. Kromě toho i severozápadní část ochozu ověřila vyhluchnutí kořenové zóny křemenného pně v podobě žíly a odtrhnutí od vlastní pegmatitové klenby. Kromě toho byla i částečně rozfárána systémem dvou sledných na okrajích tělesa a propojených překůpky rozsáhlost jednak křemitého pegmatitu, s nímž bylo uvažováno pro těžbu živce, jednak pegmatitu částečně zrudnělého molybdenitem.

Obzor Večerní hvězda: Ražba tohoto překopu byla podniknuta na základě vrtu z obzoru Václav v letech 1950 - 1951, který zastihl přechod pegmatitů do aplitických těles částečně greisenizovaných a tím i zrudněných. Překopem bylo zastiženo autometamorfované žulové až aplitové těleso, které bylo i dostatečně rozfáráno, avšak bylo zjištěno, že zrudnění nedosahuje průmyslově zpracovatelné koncentrace.

DĚJINY DOLOVÁNÍ CÍNOVÝCH RUD NA ŽÍLE LUKÁŠ

Petr Fuchs

Štola Martin je jedno z nejvýznamnějších starých důlních děl krupského revíru. otevírá severozápadní část žíly Lukáš, která v historických dobách náležela mezi nejdůležitější rudní žíly celého krupského revíru.

Žíla Lukáš patří k mnoha plochým rudním žílám, uloženým v rulách krupského důlního revíru. Tyto žíly byly v historických dobách předmětem intenzivní těžby cínové rudy. Žíla Lukáš však měla vyjímečný charakter.

Bohaté zrudnění reprezentované kassiteritem dosahuje v některých úsecích až několik % cínu a je prakticky bez podílu nežádoucích sirníků, především arsenu.

V dolovém poli štoly Martin je žíla uložena 60 - 80 m pod povrchem terénu. Nejstarší práce spadají prav- děpodobně do 14. století a na povrchu po nich zůstalo mohutné pole odvalů. Důlní díla pochopitelně zastihla a těžila též méně významné cínové žilky v nadloží žíly Lukáš. Ze 14. století nejsou zachovány o báňském provoze téměř žádné písemné zprávy. Teprve krupský horní řád z roku 1482 se již zmiňuje o ražbě a udržování hluboké dědičné štoly Dürrholz (místně Duršlovka), jejíž ražba byla zahájena ke konci 60. nebo začátkem 70. let 15. století. Její ústí je cca 30 m pod štolou Martin a její průběh je znám pouze částečně z mapy J. Zechela z roku 1704. Větší část lze pouze rekonstruovat dle indicií v mapě a písemném materiálu. Jednalo se o dvě štoly o rozdílu úrovní cca 90 m. Prostoru dolů pod Komáří vížkou dosáhla dědičná štola až v polovině 16. století a její celková délka byla cca 1,5 km. V současné době je dědičná štola nepřístupná, ale její spodní úsek odvádí většinu důlních vod z celého prostru štoly Martin. Prakticky do konce 18. století probíhala těžba žíly Lukáš četnými jámami s velmi malým plošným rozfáráním. V roce 1864 koupily krupské doly bánští podnikatelé Schiller a Lewald, kteří se pokusili o modernější a komplexnější otvírku hlavních rudních žil, mezi nimi též žíly Lukáš. Bylo započato s ražbou štoly Martin. Samotní podnikatelé konstatují ve svých pracech, že v roce 1868 je "štola Martin dlouhá již 120 láter (cca 227 m) a je jen několik málo láter pod žilou a s jistotou se očekává její naražení". Po naražení žíly byla po žíle vyražena hlavní sledná chodba a z ní pak byly raženy dovrchní chodbice po úklonu žíly a další patrové sledné a směrné chodby. Takto vytvořené bloky byly pak těženy a vydobyté prostory založeny hlušinovým materiálem. Zajímavé bylo zjištění, že na žíle Lukáš byly vedle starých porubů, kde byla použitá prastará dobývací metoda "sázení ohněm", otvírány a následně dobývány dosti bohaté partie žíly, starými havíři nedotčené.

Ti raději vyřizovali slabší žíly blíže povrchu a větším hloubkám se zpravidla vyhýbali. Po tomto zjištění se těžba cínových rud v 70. letech 19. století soustředila na dobývání bohatých partií žíly Lukáš ze štoly Martin. Z bezpečnostních důvodů již v této době a dále pak několikráte později nařizoval báňský úřad nutnost zřízení druhého vchodu do dolového pole. Toto bylo neúspěšně zkoušeno několikráte od doby podnikatelů Schillera a Lewalda a až do konce prací zmáhání jam König David a Lukáš.

Minerály:

Štola n. Martin byla zasypána při budování hornického muzea ze štoly s. Martin a komín z 5. května je ucpán. Tato štola vyniká bohatým zrudněním Wolframitu. Převážně na konci hlavní sledné je křemenná žíla s bohatým obsahem Wolframitu, Bismutu a Scheelitu. V Si žílách probíhající v porfyru (mocnost do 30 cm) jsou až 50 cm dlouhé dutiny vyplněné krystaly Křišťálu a Záhnědy na které nasedají krystaly Ferberitu, Hematitu, oktaedry Fluoritu, Scheelitu a Bi nerosty. Jsou zde i mikroskopické krystaly Goyazitu a malé krystalky Topazu. (Pozn. Zvláštní je, že se v novém Martinu nenacházejí krystaly kassiteritu.)