DĚJINY DOLOVÁNÍ ZLATA V KAŠPERSKÝCH HORÁCH

Vznik hornické osady Kašperské Hory je možno předpokládat asi koncem 13.století. Rýžování zlata probíhalo již v období laténu. Později v 10. až 12.století bylo již zlato dobýváno na výchozech zlatonosných křemenných žil.

V době Jana Lucemburského bylo dolování v Kašperských Horách značně rozvinuto, neboť v té době bylo v provozu 300 až 350 stoup a mlýnů na drcení zlatonosné rudy. Zakládací privilegium Jana Lucemburského ze dne 29.9.1345 uvádí již “město horníků” a ze stejné doby je také nejstarší městská pečeť Kašperských Hor. Symbolika městské pečeti byla zřejmě předlohou pro původní městský znak, který byl městu udělen pravděpodobně ve stejnou dobu, roku 1345, kdy byly Kašperské Hory osvobozeny také od cla a získaly hornické svobody.

Rozvoj těžby ovlivnil i heraldiku města, avšak znakové privilegium pro Kašperské Hory vydal teprve Maxmilián II. 4.10.1572 v dnešní Bratislavě.

Na Šumavě a v jejím podhůří jsou známy tři zlatonosné oblasti. Nejbohatší a hornicky nejvíce otevřenou je střední oblast, která postupuje od Stach přes Kašperské Hory směrem na Hartmanice. Severní oblast, která směřuje přes Sušici, se vyznačuje značným počtem středověkých rýžovišť a jižní oblast je vyvinuta v okolí Kvildy. O jejím využití svědčí pouze zbytky po rýžování zlata na horním toku Vydry a několik menších hornických děl na odlehlých svazích.

Kašperskohorská oblast patří k nejstarším zlatorudným revírům v Čechách a je asi 7 km dlouhá a 2 km široká. Převládajícími horninami jsou pararuly, silně prokřemenělé a místy prostoupené žulou. Zrudnění je vázáno na výskyty bíle až šedě nebo šedomodře zbarvených křemenných žil s velmi nepravidelnou mocností od několika cm, až po čočkovitě zduřelé polohy o mocnostech přes 1 m. Zlato se zde vyskytovalo v drobných zrnech a plíšcích, ale také velmi jemně rozptýlené. Koncentrace zrudnění je vázána převážně na kontakt křenenné žíly s podložím, většinou také silně prokřemenělým, ve kterém obsah zlata klesá. Nově byl v Kašperských Horách objeven v rentabilním množství scheelit, wolframová ruda. Dodnes jsou v okolí Kašperských Hor patrná tři pásma pozůstatků hornických prací, probíhající zhruba ve směru západ-východ. Hlavní pásmo probíhá podél svahu nad tokem Zlatého potoka od vrchu Friedholzu přes Liščí vrch k Suchému vrchu, v délce asi 4 km. Střední pásmo se táhne od Klostermannova vrchu pod Rejštejnem až k východnímu okraji Kašperských Hor a třetí pásmo leží mezi osadami Kavrlík a jižním okrajem Ždánova. Některé z těchto starých hornických děl jsou doposud částečně přístupné.

Nejdříve byly v okolí Kašperských Hor povrchově dobývány zvětralé výchozy zlatonosných křemenných žil. Dokladem této činnosti jsou velmi četné a nehluboké záseky do severního svahu podél Zlatého potoka, kde se dochovaly šikmé a trychtýřovité jámy. Místy byly později raženy nízké štoly, nebo jsou také patrny hluboké záseky do skalního masívu, které byly vytvořeny dobýváním mocnějších zlatorudných poloh a to po svahu směrem dolů, do údolí Zlatého potoka. S hlubinným dobýváním se zde započalo pravděpodobně již za vlády posledních Přemyslovců.

Největší rozkvět kašperskohorského dolování se datuje do 13. a 14.století. Oblast starého dolování je zhruba ohraničena ústím štoly Jan, jižně od města a stařinami na kótě 738,8 m na Suchém vrchu, dále pak u Kavrlíku, na vrchu Ždánově, Šibeničním vrchu, na Vinici a Klostermannově vrchu.

Nejstarší doly byly založeny patrně na území města. Velmi důležitou zde byla štola Jan, která měla odvodnit staré doly Třešni, Nebespán, Barboru, štolu sv.Václava a Masné krámy. Ražení štoly bylo zastaveno roku 1774, asi 380 m před zastižením dolu Masné krámy.

V jihozápadní části revíru je možno spatřit zbytky po velmi starém dolování. Největším dolem v této oblasti byla Česká jáma, jejíž uvedený název vznikl později. Jedna ze starých štol byla v polovině 18.století obnovena pod názvem Marie Terezie a její ražení pokračovalo směrem k jámě František, kterou ale nezastihla. Práce na ní byly ukončeny v roce 1769.

Z roku 1317 pocházejí městské výsady, které byly Kašperským Horám uděleny Janem lucemburským za to, že město poskytlo králi 600 ozbrojených havířů k obléhání hradu Landshutu v Bavorsku. Tento počet havířů je pro uvedenou dobu značný a nepřímo potvrzuje velký rozsah dolování. Městské výsady potvrdili také další panovníci. Dne 10.7.1338 dal Jan Lucemburský kromě jiných českých zlatodolů také Kašperské Hory do zástavy Rožmberkům, ale brzy je zase vyplatil, protože již tehdy byly považovány za významnou oblast dolování, přinášející panovníkovi značné zisky.

Pro rozvoj hlubinného dobývání zlatonosných rud měl podstatný vliv objev dalšího zpracování těchto rud, tzv. puchováním, spadajícího do první poloviny 14.století. Z této doby je v Kašperských Horách také doloženo hlubinné dílo, a to štola, jejíž ražení bylo zahájeno zřejmě koncem 13.století. Jedná se o výrok jihlavského horního soudu z roku 1325. Do roku 1360 obdržely Kašperské Hory ještě další dva výroky a rozsudky z Jihlavy. První z nich řešil spor horníků a zemědělců, druhý představuje technickou zprávu o dolech a rozhodnutí, za jakých podmínek by mohla jedna stará štola obdržet práva štoly dědičné. Třetí výrok dokládá hutnické zpracování místních rud.

Obchodní výhody plynuly městu také z nařízení Karla IV. o povinném nocování kupců, táhnoucích po “Zlaté stezce” v Kašperských Horách a to z roku 1366.

V roce 1424 bylo v provozu ještě 37 zlatodolů. V dalších třech stoletích se neprováděly žádné význačnější důlní práce. Příčinou pozdějšího úpadku dolů byly jednak velké přítoky důlních vod a nedostatek provozního kapitálu. V roce 1522 chtěli měšťané Kašperských Hor převzít do zástavy jak kašperskohorské panství, tak zejména okolní zlatodoly, ve kterých chtěli obnovit těžbu. Zda se tento záměr uskutečnil, není známo. Jisté ale je, že dolování bylo obnoveno roku 1528 a do roku 1599 bylo mincovně odevzdáno kolem 76 kg zlata a 3 289 kg stříbra. Jsou to první záznamy o těžbě zlatodolů, protože v době před 16.stoletím nebyly záznamy o těžbě buď vedeny, nebo se nedochovaly.

Z období let 1536 až 1543 jsou ale v třeboňském archivu dochovány rožmberské účty a výkazy o odvodu kašperskohorského zlata do mincovny. Podle těchto dokladů je zřejmé, že Rožmberkové měli v té době právo výkupu zlata a stříbra, a to bez ohledu na skutečnost, že od roku 1538 byly Ferdinandem I. uděleny horní výsady pro kašperskohorské dolování Jiřímu z Lokšan na 10 let.

18.7.1584 udělil Rudolf II. městu titul královského svobodného horního města a nová privilegia, neboť dřívější výsady byly zničeny požárem. Také městu vrátil původní městský znak. O 70 let později nastal další úpadek dolování, kdy byli v Kašperských Horách zaměstnáni pouze 2 havíři a jeden hormistr.

Teprve v letech 1728 a 1729 byla Mischélym zmapována dědičná štola Jan a ani ta nebyla v roce 1731 brána v úvahu, takže tehdy pozbylo město nejen privilegií, ale i titul královského svobodného horního města. Kolem roku 1764 bylo provedeno I.Grimmem první celkové zmapování starých hornických prací. Celkem pravidelné a stále upadající dolování udržoval stát až do roku 1846, kdy byly zlatodoly v Kašperských Horách uzavřeny.

Na základě geologického vrtného průzkumu byl v 80.letech tohoto století zahájen detailní průzkum důlním dílem, a to ražbou štoly Mír (později Naděje). Výsledky tohoto průzkumu jsou velmi nadějně, i když nároky na úpravu rudniny jsou vysoké (kyanidové loužení). V roce 1992 převzala štolu Mír firma TVX Bohemia důlní, která pokračovala v ražbě štoly a vrtném průzkumu. Štola byla přejmenována na Naději. V roce 1998 byla společnosti odebrána licence na další geologický průzkum a štola byla opuštěna.

DĚJINY DOLOVÁNÍ VE ŠTOLÁCH BEDŘICH A KRISTINA V KAŠPERSKÝCH HORÁCH V 19. A 20. STOLETÍ

Nové otvírkové práce v Kašperských Horách byly zahájeny roku 1805, kdy důlní měřič Fritsch upozorňuje na to, že všechny staré práce na jihovýchodě, t.j. v okolí Liščího vrchu, měly vysledovat pokračování hlavních zlatonosných žil na východ, ale byly vždy vedeny jen povrchově a nesystematicky. Dále doporučoval Fritsch ověřit i předpokládanou souvislost zrudnělých partií na Friedholzu a na Ždanově v severovýchodní části revíru. Ke komplexnímu řešení doporučoval ražení nové štoly, případně pokračování v ražbě některé opuštěné štoly z jižního úbočí Spannreiflu na sever, tedy kolmo na předpokládané pokračování žil, jejichž průběh byl na povrchu naznačen řadami pinek.

Poněvadž ale hlavní žíla jižního úbočí Spannreiflu nad Zlatým potokem na několika místech vycházela až na povrch, byl předběžný průzkum proveden nejdříve dvěma šachticemi, z nichž hlavní byla hloubena na příkrém kopci nad potokem asi 140 m od cesty do Červené. Na východ od hlavní šachty ověřovala průběh žíly druhá šachtice, ležící asi 50 m východně od ní. V roce 1836 byla hlavní šachta 20 m hluboká a pomocná šachta 12 m hluboká. Sledovaná žíla, hlavní šachtice a pozdější štola byly nazvány jménem Bedřich.

Šachta Bedřich tedy představuje první pokus o hlubinný průzkum zdejších žil. V roce 1940 byly ze šachty vyraženy sledné k výchozům žíly na den, a to směrem na východ v délce asi 20 m a na západ 36 m. Na západní sledné byl ve vzdálenosti 5 m od hlavní šachty vyražen 9 m překop na severozápad. Ve vzdálenosti 20 m se na východní slednou připojuje vlastní štola Bedřích z jižního svahu kóty 829 m. Štola dosáhla délky 72 m. Asi 60 m od portálu byla propojena stupňovitým hloubením (3,5 x 1,5 m) na nižší štolu Kristinu.

Práce na štole Bedřich byly ukončeny ve 40. letech 19. století. Pozdější práce Kašperskohorského zlatodůlního těžařstva v roce 1920 se omezily na ovzorkování žíly, jejiž mocnost kolísala mezi 20 - 50 cm. Západní sledná byla ještě prodloužena na délku 104,5 m, ale další práce byly ukončeny a soustředěny na štolu Kristina.

Štola Kristina postupuje skoro rovnoběžně se štolou Bedřich, leží o 46,5 m níže a ústí přímo u Zlatého potoka. Po ukončení prací Kašperskohorského zlatodůlního těžařstva dosáhla sice délky 388,1 m, ale původní úkol proniknout jí až pod vrch Ždánov, vzdálený severně asi 700 m nesplnila. K předčasnému ukončení prací přispělo především to, že postupem štoly nebylo ověřeno očekávané vertikální pokračování žil, identifikovanými na povrchu čtyřmi řadami nehlubokých pinek. První řada šla ve vzdálenosti 140 - 180 m a druhá 240 - 280 m od ústí štoly zhruba směrem V-Z. Čelba sice postoupila pod oba pinkové tahy, ale ani pod jedním nebylo zjištěno zrudnění. Vedení těžařstva se domnívalo, že naznačené žíly byly v hloubce porušeny a došlo k posuvu. Ve štole byly poměrně bohaté partie zjištěny jen poblíže ústí. Asi ve 30 metrech byla nafárána první žíla, po které byly na obě strany raženy sledné. Druhá žíla ve vzdálenosti 50 m byla také otevřena slednými.

Vzorky odebrané ještě před první žílou dosahovaly kovnatosti 3 - 11 g Au/t, první žíla 5 - 12 g Au/t a druhá žíla až 20 g Au/t. Další vzorky byly kolem 1 g Au/t.

21.11.1922 bylo rozhodnuto práce na štole zastavit. Ze 40 dolových měr Kašperskohorského zlatodůlního těžařstva bylo 32 v prvním pololetí 1923 odhlášeno. Těžařstvo si ponechalo jen 8 dolových měr a 29 kutišť k zajištění dolového majetku.

V roce 1934 byla na levém břehu Zlatého potoka v katastru obce Červená vyhloubena malá šachtice a o rok později bylo rozhodnuto zakreslit všechny staré hornické práce do mapy 1:25 000.

V září 1946 byly veškeré materiály Kašperskohorského zlatodůlního těžařstva převedeny na Příbramské rudné doly n.p.

DĚJINY DOLOVÁNÍ VE ŠTOLE JOSEF V KAŠPERSKÝCH HORÁCH V 19. A 20. STOLETÍ

V místě pozdější štoly Josef na západním okraji vozové cesty z Kašperských Hor do Červené asi 350 m před mostem na Zlatém potoce byla stará kutačka. Před rokem 1836 se z ní směrem na východ začala razit nová štola. V roce 1836 byla již 26 m dlouhá. V roce 1839 byla dlouhá 43 m a čelbou prorazila do staršího hloubení na žíle Michael. Toto hloubení bylo tehdy jen 8 m hluboké a směrem na jihozápad z něj byla ražen asi 9 m dlouhý překop. Ze štoly byly ve vzdálenostech 26 a 30 m od ústí hnány dva překopy. První z nich byl označen jako překop na příčnou žílu a vedl 14 m západním směrem téměř rovnoběžně proti směru štoly. Druhý překop byl ražen na severovýchod v délce 6 m. V dalších pracech nebylo pokračováno.

V roce 1920 byla štola v délce 60 m vyzmáhána a bylo odebráno 7 vzorků o kovnatosti do 14 g Au/t.

DĚJINY DOLOVÁNÍ VE ŠTOLE FRANTIŠEK V KAŠPERSKÝCH HORÁCH V 19. A 20. STOLETÍ

V západní části zlatodůlního obvodu Kašperských Hor je největším důlním dílem dědičná štola František, otevírající vrch Friedholz od západu. První návrhy na ražbu štoly pro podsednutí starých dobývek pochází z roku 1769. Tehdy se s ražbou nezačalo. Opakovaně navrhuje ražbu štoly důlní měřič Fritsch. Především šlo o průzkum význačné podlouhlé pinky v západní části vrchu, ze které vytékal pramen. Fritsch upozorňoval na propadliny ve východní části vrchu, na hlubokou pinku po České šachtě a na rozsáhlou podlouhlou propadlinu, navazující východně na Českou šachtu. Navrhoval novou otvírku České šachty a k tomu účelu navrhoval razit průzkumnou štolu z jihozápadního úpatí vrchu směrem pod zmíněné stařiny. Štola by zároveň sloužila jako odvodňovací, protože plánované ústí leželo o 120 m níže pod Českou šachtou, proti ústí dědičné štoly Jan o 50 m, proti šachtě Masných krámů ve městě o 140 m a ve srovnání se Ždanovskou šachtou o více než 300 m níže.

Fritsch navrhoval dvě možnosti ražení štoly. Buď vedení štoly z navrženého ústí na severovýchod a pozdějším ražením překopu na žílu, zjištěnou poněkud severněji a směřující podle h 6 s úklonem 75o k severu. Druhou možnost spatřoval v zaražení šachtice v místě předpokládaného nafárání žíly a rozrážku štoly odtud jak jihozápadně na den, tak na severovýchod proti pinkám na Friedholzu.

Zásadně se za projekt nové štoly staví i pozdější Bleidlova měřická mapa z roku 1806. V několika bodech doplňuje původní Fritschův projekt. Velkou protáhlou pinku na Friedholzu, která měla být štolou podfárána nejdříve, považoval Bleidl za jedno z hlavních starých děl, založené na křížení hlavních žil Friedholzu. Štola měla prověřit poměry křížení v hloubce 50 m pod okrajem pinky. Dále měla štola ověřit hloubku starých důlních děl.

Štola byla zaražena v únoru 1807 za přispění eráru a obce čtyřmi havíři z Jáchymova. Štola měla směr h 6. Počáteční stoupání bylo poměrně prudké, asi 2,5 cm na 2 m délky, později se zmírnilo. Měsíční postup v ražení štoly se pohyboval mezi 2,5 až 2,8 m při světlosti štoly 2,8 x 0,9 m. Již při zahájení prací byly naraženy staříny se stopami po práci želízkem a mlátkem. Štola většinou vedla v rule, jen místy se muselo dřevit. V září 1807, kdy štola dosáhla délky 22,5 m, byla naražena křemenná žíla směru h 2 asi 2,5 cm mocná. Za ní štola pokračovala v porfyrech a hadcích.

V roce 1810 štola dosáhla délky 104,5 m a na čelbě zastihla téměř 50 cm mocnou žílu modravého křemene s kyzem a jílem. Ve vzdálenosti 122 m protnula štola další žílu směru h 3 s úklonem 65o k jihu a o 28 m dále žílu směru h 3 s úklonem 53o k jihu. Po dalších 74 metrech se čelba dostala pod velkou pinku a vytvořila prudký ohyb k jihu. Pokračovala dále, po 22 m metrech zastihla žílu směru h 5 s úklonem 65o k jihu a vrátila se do přibližně původního směru. Po dalších 48 metrech nafárala hlavní žílu zdejšího komplexu. Byla otevřena slednou, která se v půdorysu promítá těsně na východní okraj velké západní pinky Friedholzu. Tato sledná byla rozražena na délku několika metrů na jih. Vlastní štola se vrací do původního směru. po posledních 50 metrech postupu, dosažených v roce 1827, překřížila štola ještě jednu žílu směru h 12 s úklonem 58o k jihu. Další práce na štole byly přeneseny na pokračování štoly ve směru na sever, podle východního okraje propadliny. Ražbou bylo vytvořeno jakési ohraničení pinky a postup pokračoval dále pod Českou šachtu. Velká pinka byla podsednuta v hloubce 55 - 60 m. Poté byla ražba zastavena. Celková délka vlastní štoly byla asi 480 m.

Kašperskohorské zlatodůlní těžařstvo tuto štolu vyzmáhalo a provedlo odběr vzorků. Kovnatost byla mezi 10 - 14 g Au/t, ojediněle dosáhla 28 g Au/t.