DĚJINY DOLOVÁNÍ LIGNITU V KAMENNÉM ÚJEZDĚ

Uhlonosné vrstvy u Kamenného Újezda byly objeveny ve 30.letech 19.století a již v 50.letech tu probíhalo dolování lignitu. První pokusy zde prováděl G.Steffens, majitel strojírny ve Zlaté Koruně. Vlastnil jednu kutací jámu, v níž těžili lignit tři horníci. Nad jámou byl instalován ruční rumpál. V roce 1855 se tu vytěžilo 495 víd.c. (27 720 kg) lignitu pro uvedenou strojírnu. Po roce 1875 tu bylo dolování ukončeno, neboť sloj byla vyčerpána a objevilo se kvalitnější mostecké uhlí.

Těžbu lignitu znovu obnovilo Eliášovo těžařstvo (St. Elias Gewerkschaft) v Rudolfově. Dne 10.12.1863 uzavřel újezdský farář František Toušek pachtovní smlouvu s důlní společností. Pronajal pole za velkou loukou za roční nájem 50 zl. na dobu, po kterou budou doly v provozu. Vedle pole postavila těžařská společnost domek pro dozorce.

S těžbou se započalo roku 1865. Lignit se dobýval povrchovým způsobem na 8 jámách na ploše 19 ha. Sloj střední kvality byla mocná 0,9 m. Téhož roku se vytěžilo 1000 t lignitu v ceně 1500 zl. Na jámách pracovalo 15 dělníků a vedoucí. Vzhledem ke kratší pracovní době (8 hodin) byla denní mzda jen 40 kr.

Zpočátku se těžilo jen pomocí mlátku, želízek a motyk. Rumpály byly pouze na ruční pohon. Mělké šachty byly zakládány bez jakéhokoliv systému. Lignit se vybíral jen na dosah nástroje a jen z nejlepších částí sloje.

Vlivem konkurence docházelo postupně k omezování těžby a v roce 1890 byly jámy opuštěny a zatopeny.

Podle svědectví Markéty Summerauerové, která pracovala v újezdských dolech na vyvážení uhlí, bylo pod svahem započato s lámáním chodby, a pokračovalo se až k uhelné sloji, odkud se vytěžený lignit vyvážel na povrch kolečky. Po tomto způsobu těžby zbylo na okrajích polí a luk pod tratí několik hald mouru. Ty byly postupně rozvezeny na pole jako hnojivo.

Počátkem 70.let 19.století bylo založeno těžařstvo Hnědouhelné doly v Kamenném Újezdě (Braunkohlenwerk Steinkirchen), jehož hlavními podílníky byli Vendelin Rziha z Českých Budějovic a Antonín Hýra z Plzně.

Původně bylo zakoupeno kutiště o rozloze 18 ha. Roku 1874 byla firma zapsána do podnikového rejstříku. Těžařstvo investovalo 110 000 zl. r.m. do nákupu strojů, parcel a kutacích práv. V roce 1857 měřila kutiště 54,7 ha, roku 1890 byl majetek společnosti zvětšen na 103 ha. V 70.letech těžařstvo zakoupilo také parní těžní stroj a roku 1877 byla zřízena vlečka k uhelnému dolu. Lignit se dobýval na 8 kutacích jámách, z nichž nejhlubší byla šachta Josef (33 m), Emma (21 m) a Gustav (20 m). Uhlí se na této lokalitě nalézalo ve dvou slojích. Svrchní měla mocnost 3,5 m, spodní byla mocná 0,5 - 3,2 m.

V bezprostřední blízkosti dolů procházela koněspřežka, z níž se “Na Dolech” dosud zachoval mohutný násep v délce několika desítek metrů vedle dnešní železniční tratě. Od počátku 70.let 19.století, kdy došlo k zastavení provozu na koněspřežce, probíhala přestavba tratě na parní trakci. V roce 1873 projel po trati Č.Budějovice - Linec první parní vlak.

Parní trakce se stala významným odběratelem kamenoújezdského lignitu. Proto došlo k modernizaci zdejších dolů a ke značnému zvýšení produkce lignitu. Zatímco roku 1870 se vytěžilo 43 321 víd.c. lignitu, stoupla roku 1875 produkce na 400 000 víd.c. Výnos z těžby vzrostl z 1750 zl. na 280 000 zl. a vsškeré investice se vrátily během jednoho roku.

Podnětem k rozšíření těžby byly značné zakázky uhlí pro dráhu Františka Josefa (Plzeň - České Velenice) a Alžbětinu dráhu (České Budějovice - Linec). Část lignitu se dodávala Krumlovským závodům na těžení tuhy bratří Poráků a do některých pivovarů. V těchto letech činila těžba v Kamenném Újezdě 97,6 % produkce v jižních Čechách. U důlní společnosti bylo zaměstnáno 31 horníků, 10 žen a dále administrativní a technický personál. Mzda horníků dosahovala 90 kr. denně a byla jedna z nejvyšších v oblasti.

V dalšín desetiletí těžba poněkud poklesla. V roce 1882 pracovalo v dolech 33 horníků, vrchní dozorce Vojtěch Wittner a správce Rudolf Sompek. Roku 1890 zde pracovalo 18 horníků a bylo vytěženo 30 329 q uhlí v ceně 4333 zl.

Koncem 80.let byl provoz již ztrátový a Dr.Rziha se zadlužil u německé záložny Biene. Po Rzihově smrti došlo k zastavení těžby a doly chátraly. V létě 1891 hrozilo zatopení a zavalení dolů, protože chyběl základní kapitál na údržbu a čerpání.

Předseda společnosti Biene, která měla na dolech pohledávku 7600 zl., se snažil utvořit těžařstvo s majetkem 20 000 zl. V dubnu 1891 bylo 12 000 zl. (60 podílů po 200 zl.) snad zajištěno a 40 podílů bylo nabídnuto ke koupi. Prodejní cena dolu činila 12 000 zl., na opravy nutné k obnovení těžby bylo vyčleněno 4000 zl. a zbývající 4000 zl. měly tvořit provozní kapitál. Projekt německé záložny se ale neuskutečnil.

V závěti Dr.Rziha doly ocenil na 60 000 zl. a podle toho řídil i své odkazy. Dědicové nechtěli majetek přijmout, protože při tak vysokém odhadu byly vyměřeny poplatky vyšší, než by na ně připadlo čistého majetku po zaplacení dluhů.

Nakonec byly doly 8.7.1891 nabídnuty ve veřejné dražbě za odhadní cenu 9000 zl., což představovalo hodnotu budov. V případě prodeje by záložna Biene získala zpět pohledávku ve výši 8000 zl. Rzihův důl ale prodán nebyl, zřejmě proto, že vyvolávací cena nesměla klesnout pod 9000 zl. a kupce zřejmě odradila skutečnost, že doly pohltily celou investici ve výši 110 000 zl.

Jelikož se nenašel kupec a šachty byly ve špatném stavu, dostali dozorce, strojník a asi 40 havířů výpověď a doly byly opuštěny.

Východně od státní silnice býval v údolí rybník zvaný Jezero. Protože nikdo neprováděl údržbu, došlo 17.9.1891 k poškození hráze a voda pronikla ke staré šachtě a doly zatopila. Do podzemí přestala voda vtékat až na jaře 1892.

Dne 28.3.1892 proběhla u soudu v Českých Budějovicích poslední veřejná dražba uhelných dolů v Kamenném Újezdě i s příslušnými pozemky. Vše koupil českobudějovický obchodník s obilím Markus Ullman Izrael Kohn za 4500 zl. Ten všechny šachty a dolové propadliny zasypal, část budov prodal Františkovi Kláskovi, který zde vybudoval parní pilu, která byla v provozu do roku 1915.

Práva na dolování lignitu získal v roce 1892 Isidor Mautner, majitel dolů a realit z Vídně. Pro rozšíření dolů koupil na jaře 1894 obecní les a pastviště o celkové rozloze 1,3 ha za 2203 zl. 74 kr. Mautnerova společnost začala dolovat východně od silnice na nově zakoupeném pozemku. Zřídila tu strojovnu, těžní šachtu a podél trati postavila vlečku.

Těžba lignitu vyvrcholila v roce 1895, kdy v šachtě Kathi III, hluboké 39 m pracovalo 50 horníků, kteří těžili sloj 4 m mocnou. Pro odbytové problémy byl ale provoz dolu roku 1896 zastaven, stroje demontovány a budovy zbourány.

Isidoru Mautnerovi patřily doly v Kamenném Újezdě až do roku 1901. Od roku 1903 zde vlastnilo 42 výhradník kutisek Rudolfovské rudní těžařstvo (Rudolfstädter Erzbergbau Gewerkschaft), které uvažovalo o zpracování vytěženého lignitu na brikety. K těžbě ale nedošlo.

V roce 1912 se doly staly majetkem říšskoněmecké společnosti Dennewitz v Gothě. Tato firma obnovila strojní zařízení, vybudovala novou vlečku a postavila pásovou třídírnu uhlí. Hlušina z dolu byla vyvážena do prostoru rybníka Jezero. Na dole vybudovala elektrickou centrálu a hlavní části byly elektrifikovány a důl osvětlen.

Roku 1912 pracovalo na těžní šachtě Josef a větrné šachtě Emma 110 mužů. V šachtě Josef, hluboké 44 m, se dobývala 7 m mocná sloj, v šachtě Emma se vyřizovala 3 m mocná sloj. Za silnicí byla otevřena nová šachta, ale ta byla později zrušena. Roku 1914 byla na dole postavena sušárna uhlí, které po vytěžení obsahovalo 50 % vody, kdežto po usušení jen 32 %.

V roce 1915 byl ředitelem dolů Adolf Schwarz, správcem Karel Giehl, účetním Jan Beer a vedoucím expedice Mauric Kurz. V dolech se pracovalo na 3 směny po 8 hodinách. Dělníci pracovali v úkole, za směnu museli nakopat 6 - 7 vozíků uhlí. Do hlavní jámy hluboké 25 m se sestupovalo po 5 žebřících. Těžená sloj v hloubce 25 - 30 m byla jen 0,8 - 1,3 m mocná.

Průměrně se denně vytěžilo 5 vagonů lignitu po 15 t. 1 q lignitu se prodával za 1,40 Kč.

Během 1.světové války těžba lignitu klesala, až roku 1918 byla úplně zastavena. Roku 1919 bylo znovu započato s hloubením dvou nových šachet, ale pro nedostatek odbytu byly doly definitivně zastaveny v roce 1920. Stroje byly demontovány a budovy odprodány na stavební materiál.

Administrativní budova dolů č.p. 112 se zachovala dodnes. V místech, kde stála strojovna, těžní jáma a třídírna uhlí je dnes vystavěna drůbežárna. V okolí lze nalézt pozůstatky zasypaných šachet a provozních budov. Ve svahu je patrné místo, kudy vedla vlečka.

Tabulka 1. Roční těžba lignitu v Kamenném Újezdě

Tabulka 2. Průměrný počet horníků