DĚJINY DOLOVÁNÍ POLYMETALICKÝCH RUD V JIHLAVĚ

Jihlava patří k nejstarším městům v zemích někdejší koruny české. Vznik města není jednoznačně doložen, avšak stará Jihlava se připomíná v roce 1147 v souvislosti s brodem přes řeku Jihlavu, kudy vedla Haberská stezka.

Nejstarší zmínka o jihlavském Horním soudu a tedy také o dolování je uvedena ve věnovací listině krále Přemysla Otakara I. zakladateli Jemnice na Moravě, Petru castelanovi, kterou v roce 1227 potvrdil jemu darované doly v okolí Jemnice s podmínkou, že tyto doly budou spravovány podle rozhodnutí jihlavského Horního soudu a jihlavským výběrčím urbury. Podle této darovací listiny můžeme předpokládat, že dolování v okolí Jihlavy bylo zahájeno pravděpodobně již koncem 12.století, nejpozději v prvních letech 13.století a to proto, že jihlavský Horní soud a úřad královského urburéře mohly být ustanoveny až v době alespoň poněkud rozvinutého hornictví. V této době se Horní soud zřejmě řídil pouze zvykovým hornickým právem, které mohlo být ve svých zásadách sice sepsáno, ale nebylo stvrzeno panovníkem. Obdobná zmínka o jihlavském Horním soudu je uvedena také v listině z roku 1234, kterou moravský markrabí Přemysl, pozdější král Přemysl Otakar II.,daroval Ratiborovi z Delbína tři štoly. Tato listina byla sepsána v Jihlavě a byla podepsána 15 svědky.

Jihlavská rudní oblast je tvořena žilným systémem Ag-Pb-Zn rud, které jsou vázány na rulový plášť centrálního dvouslídného žulového masivu. Celkem bylo známo přes 20 rudonosných žil, jejichž mocnost byla velmi proměnlivá, a to od několika cm až do 2 m. Žíly jsou tvořeny dvou až třígeneračním křemenem, někdy je přítomen i baryt. Výskyt uhličitanů je poměrně vzácný a rudy tvoří sirníky olova a zinku s příměsí stříbra. Rudné žíly se vyskytují ve směrech sever-jih, východ-západ a severozápad-jihovýchod.

Zbytky po středověkém dolování, ale také po ojedinělých pokusech otvírání starých dolů a vyhledávání dalších stříbrorudných žil v okolí Jihlavy v 16. až 18.století, můžeme ojediněle nalézat jednak v blízkém okolí Jihlavy, Starých Hor a Hybrálce, na úpatí kopce Šacberk a dále pak u Bukovna, Pístova, Hruškových Dvorů, Helenína, Malého Beranova, Kosova, Vilánce, Sasova, Rančířova a Třeště. Většina těchto lokalit je aplanována.

Pro období začátku rozvoje jihlavského dolování chybí písemné prameny. Již koncem 30.let 13.století se začala stará Jihlava u Haberské stezky a kostela sv.Jana Křtitele rychle rozrůstat neobvyklým přílivem horníků. Jihlava se tehdy stala významným hornickým střediskem, ve kterém se začali soustřeďovat jak důlní provozní a správní odborníci, tak i znalci horního práva. S příznivou podporou krále Václava I. byla na náhorní planině, jižně od brodu Haberské stezky, založena nová Jihlava jako samostatná městská obec. Začátkem 13.století se dolovalo na největším žilném pásmu, tzv. Starohorském a dále pak na dvou, dnes již nelokalizovatelných kopcích, Rudolfově vrchu, kde byla roku 1272 propůjčena štola želivskému opatovi Verneru Lotingovi.

Počátkem 14.století naráželo jihlavské hornictví na značné potíže s důlní vodou, která zatápěla důlní díla. Aby Karel IV., tehdy markrabí moravský, umožnil další rozvoj hornické činnosti na Jihlavsku, daroval v roce 1345 Jihlavským lénem všechny doly na moravské straně do vzdálenosti 4 mil od města. V průběhu hustitských válek bylo skomírající jihlavské důlní podnikání na dlouhou dobu přerušeno a ani potvrzení starých privilegií zemským sněmem, který v roce 1436 zasedal v jihlavě, nezměnilo situaci a neumožnilo návrat k dobývání rud v okolí Jihlavy.

Starohorské pásmo bylo nejdelším jihlavským žilným pásmem, dosahovalo délky kolem 2,5 km a nacházelo se na západním okraji města. Doly na tomto pásmu byly pravděpodobně dost hluboké, čemuž nasvědčuje i smlouva uzavřená v roce 1315 mezi starohorskými těžaři a Jindřichem Rothärmelem o odvodňování dolů, za což měli platit 2 hřivny stříbra týdně. To také dosvědčuje velmi dobrý výnos dolů na tomto pásmu.

Po Starohorském pásmu bylo nejbohatší pásmo Rančířovských žil, které se vyskytovalo jižně od Jihlavy. Terénní zbytky po dolování jsou patrné po obou březích Malé Jihlávky a naznačují směrný průběh tohoto pásma. Na Rančířovských žílách se dolovalo hlavně v 16. a 17.století.

Začátkem 17. a v průběhu 18.století byla prováděna nadějná kutání u Malého Beranova, který byl založen kolem roku 1760 u starých opuštěných dolů. Byla zde vyražena nejdelší dědičná štola na Jihlavsku, štola sv.Jiří, zvaná také štolou Tříkrálovou, která měla odvodnit staré doly z 90.let 16.století. Celková délka štoly dosahuje 864 m. Ústí štoly je dodnes patrné na pravém břehu Jihlavy asi 60 m před jezem v Malém Beranově.

Další žilná pásma v okolí Jihlavy nikdy nedosáhla většího hospodářského významu a také zprávy o nich jsou velice kusé. Podle dochovaných zápisů o zkouškách rud, byly Rančířovské žíly nejbohatší na stříbro, kterého obsahovaly 2,5 až 8 kg na tunu rudy.

Je velmi pravděpodobné, že jihlavské doly byly opuštěny jednak pro vyrubání kovem obohacených oxidačních pásem, pravděpodobně již středověkými havíři a dále pro v dřívějších dobách nezvládnutelné přítoky důlních vod.

Teprve v 16. až 18.století pokročily hornické práce do větších hloubek, v průměru kolem 60 až 80 m. Nejhlouběji dosáhla Kunstšachta u Rančířova, do hloubky 113 m. Ve štole Kleinwerkl u Sasova, která byla ražena na levém břehu Malé Jihlávky a která byla znovu otevřena v letech 1773 až 1779, byla naražena dobyvatelná žíla. Bylo to jediné místo v jihlavském rudním okrsku s rentabilně těžitelnými, ale nevelkými zásobami. Dolování na Jihlavsku bylo postupně ukončováno ke konci 18.století a ani novému geologickému průzkumu, prováděnému v 50. a 60.letech 20.století se nepodařilo objevit nové rudní zásoby, které by umožnily obnovení hornických prací.