VŠEOBECNÉ DĚJINY DOLOVÁNÍ RUD V JÁCHYMOVĚ

Neobvykle rychlé a také neobvykle úspěšné rozvíjení hornické činnosti v Krušných horách nastalo až počátkem 16.století, kdy byly objeveny bohaté stříbronosné žíly v okolí tehdejší bezvýznamné horské osady Konradsgrün, nynějšího Jáchymova. Velice výnosná těžba byla unožněma bohatými rudami v oxidačních a cementačních pásmech rudných žil, poměrně mělce uložených pod povrchem, kde se nacházelo i čisté drátkové stříbro.

Z nejstarších dějin Jáchymova je známo, že rok 1516 je v pamětní knize Jáchymova uveden jako první, kdy byly rozdělovány výtěžky z dolů. Je tedy pravděpodobné, že dolování bylo zahájeno poněkud dříve, asi kolem roku 1512, nejspíše na Schottenbergu, dnešním Zámeckém vrchu. Téměř okamžitý výtěžek z dolování přilákal mnoho havířů a těžařů jak z české, tak i ze saské strany Krušných hor.

Hrabě Štěpán Šlik se velmi iniciativně ujal výstavby nového města, když si v tomto prostoru zajistil důlní propůjčky. Pozemkovými vlastníky však byli sourozenci, páni z Házlova, kteří začali uplatňovat svá pozemková práva na původní obec Konradsgrün a v obhajobě svých práv postupovali mnohem důrazněji, když se dověděli o vysokých výnosech z dolování na Šlikům propůjčených důlních mírách. Tento spor byl ukončen uzavřením smlouvy mezi Štěpánem Šlikem a Andreasem z Házlova o koupi a prodeji pozemků s patřičnými dodatky o dodávkách důlního dříví a poskytnutí čtyř dědičných podílů pro pány z Házlova.

V roce 1518 měla nová horní obec přes 3000 obyvatel a byl pro ni vydán Štěpánem Šlikem horní řád podle saských hornických zvyklostí, jak byly sepsány v Annabergském horním řádu v roce 1509. Roku 1520 byl Jáchymov povýšen na horní město. V tomto roce také dostali Šlikové právo výkupu stříbra a ražení mince, čímž se stali skutečnými regálními pány na svém panství. Nová mince s obsahem stříbra 28,5 g dostala název tolar a dodnes její pojmenování přetrvává v názvu dolar.

Jáchymov se tak stal významným střediskem hospodářské moci, takže ho král nemohl ponechat v pravomoci a vlastnictví Šliků. Jejich výsady a práva začal omezovat, až je roku 1547 zbavil všech práv na Jáchymov. Rok na to vydal nový Královský horní řád pro Jáchymov, který postupně získal platnost pro všechny doly v Čechách, a to nejen jako horní řád, ale do jisté míry také jako Horní zákon. Důvodem pro tento postup byla skutečnost, že většina šlechtických rodů, které se zúčastnily dolování, nebo na svých pozemcích dolování povolily, vydala na podkladu Annabergského a později i Jáchymovského horního řádu své vlastní horní řády.

Jáchymovský horní řád chránil právo těžařů již při ohlášení nálezu ložiska, čili při mutování. Hormistrovi písemně ohlášený nález zaručoval nálezci přednostní právo na propůjčení důlní míry. Mutování ale neznamenalo možnost nároků na oprávnění k dolování, nýbrž jen nárok na propůjčku důlních měr. Odkrytí žíly a zjištění její dobyvatelnosti se mělo provést do 14 dnů od ohlášení nálezu.

V Jáchymovském horním řádu se poprvé předepisoval způsob dobývání. Hormistr měl nejen právo zakázat nevhodný způsob dolování a nařídit nový, ale stanovit i počet havířů pro jednotlivé čelby, trestat ty, kteří opouštěli čelby, nechali zavalit důlní chodby a kdo nedodržovali předpisy o stoupání štoly, hlavně dědičné. Jáchymovský horní řád předepisoval předkládání čtvrtletních výkazů o zisku a ztrátách na podílech dolů.

Dřívější dělení důlního majetku na 32 podílů podle starých českých řádů bylo jáchymovským řádem změněno na 128 kuksů. Tyto podíly měly charakter cenných papírů, byly přenosné, obchodovatelné, dědičné a směly být zastavovány.

Podle Královského horního řádu z roku 1548 nebylo dovoleno havířům proplácet za den dvě mzdy z jednoho dolu, ale nezakazovaly pobírání mezd ze dvou různých dolů. Tak se například řešily výdělkové možnosti havířů při stoupající drahotě v 16.století.

Město se rozrůstalo velice rychle a již v roce 1533 mělo kolem 18 000 obyvatel a stalo se tak druhým největším v Čechách po Praze. Tento rychlý rozkvět města umožnila kapitálově silná těžařstva, která zaměstnávala velký počet havířů a pomocných dělníků.

Jáchymovský rudní okrsek je budován metamorfovanými horninami kambrického až ordovického stáří bez zřetelné stratigrafické hranice, nazývané jáchymovskou sérií. Tyto horniny jsou uloženy v granodioritech karlovarského masivu. Jáchymovská série je pak dělena na jáchymovské, barborské a potůčkovské souvrství. V jáchymovském souvrství, 1000 až 1200 m mocném, jsou soustředěny hlavní Ag-Bi-Co-Ni-U žíly.

Jáchymovské ložisko bylo postiženo jak vrásovou, tak i zlomovou tektonikou. Již v 16.století zde bylo známo kolem 150 rudních žil, které zde byly dobývány a které se vyskytovaly ve dvou základních pásmech. První pásmo tvoří žíly probíhající ve směru S-J a druhé pak zahrnuje žíly ve směru V-Z. Toto druhé pásmo bylo známo již v počátcích jáchymovského dolování.

Oba systémy žilných pásem vytvářejí směrem do hloubky rozsáhlou a hustou síť, která byla příčinou poměrně nesnadné identifikace jednotlivých žil v různých úrovních důlních pater. Písemnými záznamy je doloženo, že na výchozech rudných žil a také nehluboko pod povrchem se nacházelo ryzí stříbro v poměrně značném množství, dokonce se mohlo krájet a bez tavení mohlo být zpracováno v mincovně. Hlavními stříbrnými rudami ale byly argentit, realgar, kerargyrit, stefanit, proustit, pyrargyrit. V první polovině 16.století bylo v jáchymovském rudním revíru otevřeno a provozováno 1344 důlních pracovišť a v dolech v této oblasti bylo zaměstnáno kolem 10 000 lidí.

Po několikaletém úspěšném dolování se na dolech projevil značný nepořádek, hlavně při vyplácení mezd, což vedlo k hornickým bouřím v letech 1521 až 1523 a pak v roce 1525. Brzy po potlačení hornických rebelií zahynul Štěpán Šlik spolu s králem Ludvíkem Jagellonským v bitvě u Mohače. Nový král Ferdinand I. začal zasahovat do Šlikovských práv a 40.léta znamenala nejen převzetí Jáchymova králem, ale i zlom ve vývoji dolování, které od té doby upadalo stejně rychle, jak rychle se před tím rozvíjelo.

Bohatý jáchymovský revír se stal střediskem nejen značného počtu horníků, toužících po zbohatnutí, ale i vynikajících odborníků, kteří v Jáchymově vytvářeli a uplatnili tehdejší moderní báňskou techniku a podíleli se na kulturním vzestupu města. Z roku 1540 pochází nejstarší písemná zpráva o jáchymovské knihovně, založené při latinské škole. V té době to byla jedna z nejobsáhlejších knihoven ve střední Evropě, ve které byla shromážděna téměř všechna dostupná literatura té doby, ať už humanistická, teologická, nebo týkající se praktických nauk. Mezi nejvzácnější patří rukopis bible ze 12.století a 52 inkunabulí.

O báňské technice a způsobu dobývání a ražení chodeb v Jáchymově v první polovině 16.století se dovídáme z díla jáchymovského lékaře Georgia Agricoly “De re Metallica libri XII”, která vyšla tiskem v roce 1556 a byla vybavena 273 vynikajícími dřevoryty, které vytvořili četní umělci. Nejvýznamnějšími byli Jan Rudolf Manuel Deutsch, Zachariáš Specklin a Basilius Wefring. Neméně významnou je i kniha Jana Mathesia, jáchymovského kněze, s názvem “Bergpostilla oder Sarepta”, vydaná tiskem v roce 1587.

Základní význam pro otvírku dolů v jáchymovské oblasti měly štoly, k jejichž ražení přímo vybízel členitý terén. Právě využitím štol se jáchymovské hornictví lišilo od tradiční české báňské praxe. Výkony při ručním ražení chodeb, rozpojování rudných žil na dobývkách a při hloubení jam se v 16.století pohybovaly při čtvrtletních postupech průměrně kolem 7,5 až 10 m. Havířské nářadí sestávalo ze želízek, mlátků, špičáků, hřebel, klínů, sochorů a neciček. Spotřeba želízek byla velká a na středně velkém dole se jich spotřebovalo více než 30 000 kusů ročně.

V druhé polovině 16.století se začaly na některých dolech zkoušet těžní vrátky na vodní pohon se svrchním náhonem, upraveným pro pohon jednoho ze dvojice vodních kol na společné ose a to buď jedním nebo druhým směrem. Tyto těžní stroje, tzv. velkovrátky, se uplatnily i při čerpání důlní vody pomocí měchů z volských koží. Velkovrátky byly vybaveny dvěma řetězy a proto bylo čerpání vody nejen výkonnější, ale také rychlejší.

V roce 1522 bylo poprvé v Jáchymově postaveno Heinzovo četkové čerpadlo, které se brzy po té začalo zavádět v v řadě dalších dolů. Kožené četky, odpovídající svým průměrem průměru potrubí, byly upevněny na řetězu ve vzdálenostech 1,5 až 2 m a tažný řetěz se přetáčel na hřídeli vodního kola. Tím byl docílen plynulý pohyb četek a také vodních sloupců v potrubí mezi jednotlivými četkami.

Počátkem druhé poloviny 16.století se začala používat v jáchymovském revíru pístová čerpadla, a to poháněná jak ručně, tak i vodními koly.

Pro přenos síly vodního kola na větší vzdálenost bylo používáno systému zdvojených táhel, na jejichž jednom konci byly připojeny ojnicí k vodnímu kolu a na druhém pak k pákám pístových pump. Toto zařízení, zvané míhadlo, bylo poprvé postaveno a používáno v Jáchymově v roce 1551. Míhadla se stavěla nejen na povrchu, ale také ve štolách a dalších důlních chodbách.

Odvětrávání důlních prostor se zpočátku dělo přirozeným tahem vzduchu, využitím světlíků, štol a šachet. Tam, kde bylo silné proudění vzduchu, se zřizovaly lapače větrů, sbité z fošen, nebo se spouštěly do světlíků lutny s rozšířeným ústím na povrchu. Koncem 16.století se v Jáchymově uplatnily dva typy dmychadel pro větrání dlouhých dědičných štol a tím i k nim přilehlých pracovišť. Dmychadla na vhánění čerstvého vzduchu byla vhodná spíše pro kratší štoly a byla obsluhována ručně. Pro dlouhé štoly a přilehlé úseky bylo vhodnější odsávací zařízení. Jedno z těchto zařízení bylo postaveno již v roce 1552. Byla to soustava měchů vedle sebe a jejich píšťaly byly napojeny na lutny, položené do značné vzdálenosti po počvě štoly. Také toto zařízení bylo ovládáno ručně nebo sešlapováním, a proto nemělo požadovaný výkon. Teprve v 18.století byla dána do provozu účinnější zařízení, jako větrací skříně nebo bubny na ruční, větrní a později na vodní pohon, které nasávaly vzduch rotačním pohybem lopatek a vháněly ho lutnami do štol. Později byly zavedeny odstředivé větráky.

Dobývání se dělo ručně vysekáváním výstupků ve zrudnělých polohách. Dobývky zústávaly nezaložené, při větších mocnostech se ponechávaly ochranné nosné pilíře.

Všechny druhy důlních prací byly odměňovány v úkolových sazbách, které byly propočteny na látrové míry. Sazby v dobývkách bývaly o něco vyšší, než sazby v ostatních dílech, protože vybírání a třídění rudniny vyžadovalo více času. Úkolové sazby odbíhačů byly závislé na velikosti výlomu rudniny a na délce a stoupání cesty.

Po třicetileté válce se hornictví nalézalo v žalostném stavu. Většina dolů byla opuštěna, chyběli odborníci a projevil se i nedostatek havířů, kteří by byli schopni obnovit dolování. V 70.letech 17.století se v Evropě rozšiřoval merkantilismus, který na podkladu J.Colbertem shrnutých teoretických i praktických ekonomických zásad se měl stát východiskem pro vytvoření státní hospodářské politiky. Proto záleželo na státní iniciativě podpory hornictví.

Další cestou pro zlepšení poměrů v hornictví byla snaha po zlepšení odborného vzdělání horních úředníků, kteří by byli schopni vytvářet nová technická zařízení a zaváděli je také do dolů. Na trvalý nedostatek schopných technických pracovníků a zkušených, odborně vzdělaných resortních úředníků upozorňoval v roce 1713 a později ještě několikrát rada České komory a inspektor nad doly, Jan František Lauer.

Počátky cílevědomě organizované odborné školské činnosti nastaly až později, především ve změněných ekonomických podmínkách a ve způsobu myšlení a nazírání úředníků státního aparátu. Byl to teprve panovníkův reskript ze 13.11.1716, kterým přikazoval založení odborné hornické školy v Jáchymově. O této nejstarší hornické škole víme jenom tolik, že se tam kromě měřičství a mincovnictví vyučovaly i některé hutnické a příbuzné předměty, především drcení a tavení rud.

Další instrukce vydaná pro tuto školu v roce 1733 vymezila podrobně organizační strukturu, metody výuky a časový rozvrh vyučování. Studium bylo rozděleno do čtyř specializací, a to budování báňských děl a horní právo, důlní měřičství, úpravnictví a zkoušení rud a hornictví. U všech oborů se kladl velký důraz na laboratorní práce, aniž by se snižoval význam teoretických disciplin. Navíc se vyučovalo v latině, která byla v té době nutná i pro základy matematiky a geometrie, bez kterých by byla výuka dalších odborných předmětů nepředstavitelná.

Teprve v 18.století se začala znovu obnovovat sláva starého hornického Jáchymova a město i doly se vzpamatovávaly z následků třicetileté války i celkového hospodářského úpadku. Vedle stříbrných rud se začaly zužitkovávat i vizmutové rudy. Čistý vizmut se přidával k cínu při výrobě cínového nádobí pro zvýšení lesku a také se používal jako příměs do glazur keramických výrobků.

Vizmutové rudy obsahovaly také určité množství kobaltu, který se používal pro barvení porcelánu a skla na modro. Zvýšený zálem o keramické zboží a sklářské výrobky, barvené jáchymovskými rudami, umožnily jáchymovskému hornictví přežít nejhorší dobu hospodářského úpadku a otevřít i cestu k jeho dalšímu rozmachu.

Od počátku 18.století začal zájem o dolování pozvolna stoupat, i když bylo dolování odkázáno na podpory státní správy. Ve druhé polovině 18.století začalo báňské podnikání nabývat na úspěšnosti a proto se na něm začala podílet ve větším rozsahu i státní správa. Nesouvislé zrudnění ve větších hloubkách, nedostatek pohonné vody pro všechny doly a hutě v revíru a zvyšující se náklady na těžbu, vedly k přerušování dolování a také k zatápění důlních děl. Stav, do kterého se doly dostaly na počátku 19.století, byl velmi špatný. Prostředky na odvodňování dolů téměř nebyly a ani těžní zařízení se neudržovala v provozním stavu. Situaci ale změnilo upotřebení smolince.

Smolinec byl znám od pradávna a později byl řazen mezi kobaltové rudy. Již prastarý německý název uraninitu, smolince - pechstein, pechblende, pecherze - prozrazuje, že staří havíři považovali tento minerál za jalovinu, kterou sypali do zakládek a na haldy.

Na počátku 19.stoleí upoutaly pozornost sklářů sytě žlutá zbarvení druhorných minerálů, vzniklých oxidací smolince na haldách. Záhy pak zjistili, že je možno použít smolince pro barvení skla a porcelánu. Porcelán se zbarvil žlutě, oranžově nebo černě a sklo získávalo žluté odstíny. Významná byla dvoubarevnost smolincem zbarveného skla, a to, že jiné zbarvení se projevovalo ve světle procházejícím a jiné ve světle odraženém.

Po objevení radioaktivity Becquerelem v roce 1896 a pak i radia manžely Curieovými v roce 1898, nastala nová éra jáchymovského dolování, kterou umožnily zbytky po výrobě barev. Prokázalo se totiž, že uranové barvy nejsou radioaktivní, protože radium zůstalo ve zbytcích po výrobě barev. V letech 1910 - 1019 byl Jáchymov monopolním výrobcem radia.

Ke zvýšení těžby radioaktivních rud bylo přikročeno až po 1.světové válce, kdy jáchymovské doly převzala československá státní správa. Manželé Curieovi odebírali smolinec i od nově vzniklého Československého státu a v roce 1925 paní Marie Curieová navštívila Jáchymov a na dole Svornost také sfárala.

2.světovou válkou skončilo radiové období Jáchymova a nastalo období velmi intenzivní těžby uranových rud. Po jejich vyčerpání se Jáchymov vrací ke své téměř stoleté lázeňské tradici, která velmi úzce souvisí se slavnou hornickou minulostí Jáchymova, města proslaveného stříbrem, kobaltem, radiem a smolincem, ale také ojedinělým lázeňstvím.

V roce 1863 byl důlními pracemi na dole Svornost naražen vydatný termální pramen, který velmi rychle zatopil část dolu. Prohlubování jámy Svornost pod 12.patrem bylo dne 11.3.1864 přerušeno průvalem vody, která za měsíc vystoupila až po úroveň 8.patra a zatopila důlní prostory. Značné náklady na čerpání vod, výrazný pokles cen stříbra a uranových barev na zahraničních trzích byly příčinou uzavření dolu.

Zdraví prospěšné účinky důlních vod byly známy již před objevením radioaktivity. Teprve v roce 1905 při kvalitativním průzkumu léčebných pramenů západočeských lázní, byla zjištěna radioaktivita jáchymovských důlních pramenů. Již koncem 19.století zřídil pekař Kühn ve svém domě první vanové lázně. Avšak teprve v roce 1906, po úpravách nařízených místním lékařem, byl Kühnův dům uznán prvním “lázeňským ústavem” se čtyřmi vanami, do kterých přinášeli horníci vodu v putnách. V tomto roce navštívilo lázně prvních třicet pacientů.