Oskar Pluskal

POVÁLEČNÁ HISTORIE JÁCHYMOVSKÉHO URANU

Úvod

Utajování činnosti a výsledků československého uranového průmyslu v letech 1945 - 1989 bylo souběžně provázeno šířením idealizovaných závěrů o jeho hospodářském přínosu a velkoryse pojaté pomoci Sovětského svazu. Kromě toho se u mnoha československých občanů utvářela představa o ztrátách, které vznikly tím, že naše země nemohla s uranovými rudami volně nakládat v podmínkách tržní ekonomiky.

Československo bylo druhou zemí sovětského bloku, kde si Sovětský svaz podřídil výhradně pro svoji potřebu všechny zdroje přírodního uranu po roce 1945. Předcházelo mu Bulharsko, souběžně s Československem si formou válečných reparací zajistil Sovětský svaz uranová ložiska ve východním Německu, následovaly Rumunsko, Polsko a Maďarsko. Stranou pozornosti nezůstalo ani Mongolsko, kde byly získávány uranové rudy pod krycím označením azbest. Ve všech zemích kromě Československa byly zřízeny smíšené státní podniky s účastí Sovětského svazu. Odlišně se vyvíjely poměry ve východním Německu, kde v důsledku reparací pracovala SAG Wizmut, převedená až v roce 1954 na smíšený sovětsko-východoněmecký podnik SDAG Wizmut.

Sovětský svaz naléhavě potřeboval uran pro svůj jaderný výzkum už začátkem 40.let, ale zejména v okamžiku, kdy se Stalin přesvědčil o účincích jaderných zbraní, bylo zajištění zdrojů přírodního uranu věnována mimořádná pozornost. Již za války se v Sovětském svazu soustřeďovaly studie a analýzy zpravodajských služeb o velikosti a významu zdrojů přírodního uranu v globálním měřítku. Mezi zmiňovanými ložisky uranu nechyběl československý Jáchymov jako jediné otevřené ložisko ve sféře sovětského vlivu v poválečné Evropě.

Železná opona spadla v Evropě 11.9.1945 v 15:30, kdy “obsadilo ruské vojsko v počtu 60 mužů s vyšším důstojníkem 3 uranové státní doly v Jáchymově. Do těchto dolů nemá nikdo přístup kromě dělníků zaměstnaných v dolech”. To je obsah hlášení vrchního strážmistra SNB Hefnera, které dostalo ministerstvo vnitra a hlavní štáb ministerstva národní obrany. Jáchymov přitom ležel na západ od demarkační linie, oddělující od sebe vojska Sovětského svazu a západních Spojenců.

Už od srpna 1945 probíhala v Praze jednání mezi ministerským předsedou Z.Fierlingerem a sovětskými zmocněnci Bakulinem a plk. Alexandrovem o těžbě uranových rud a jejich dodávkách do Sovětského svazu. Sovětská strana netajila důvody, pro které uran tak naléhavě potřebovala. Na jednání vedeném Z.Fierlingerem a za účasti několika ministrů a vysokých státních úředníků řekl zástupce sovětské strany plk. NKVD Alexandrov o technické pohotovosti sovětské armády:”Teď chtějí vyrobit ze sovětského a československého uranu právě takovou pumu, jakou má Amerika”. Jednání trvala až do 23.11.1945, kdy byla podepsána “Dohoda mezi vládou Svazu sovětských socialistických republik a vládou Československé republiky o rozšíření těžby rud a koncentrátů v Československu, obsahujících radium a jiné radioaktivní prvky, jakož i o jejich dodávkách Svazu sovětských socialistických republik”. K “Dohodě” byl připojen “Protokol”, který upravoval ustanovení “Dohody” a zajišťoval její přísnou důvěrnost.

Poměrně dlouhý interval mezi začátkem jednání a podpisem Dohody způsobila neústupnost československé strany sovětskému požadavku na zřízení smíšeného, čs.-sov. podniku. Sovětská strana nechtěla jednání protahovat a od svého požadavku ustoupila.

----------

“Dohoda” jako základ ovládnutí přírodních zdrojů uranu v Československu po roce 1945

“Dohoda” z 23.11.1945 patřila k důkladně utajovaným dokumentům socialistického Československa. Ze dvou českých podepsaných výtisků se zachoval jeden. Za československou stranu ji z pověření vlády podepsal dr. H. Ripka, který emigroval po roce 1948, text “Dohody” však nikdy nebyl na Západě ani publikován ani podrobněji charakterizován. Plný text “Dohody” publikovali teprve v roce 1993 V. Kaplan a V. Pacl v knize “Tajný prostor Jáchymov”. jak je dnes zřejmé, z “Dohody” bylo pořízeno několik opisů, zachovaných včetně originálu ve Státním ústředním archivu a také v archivu s.p. Diamo v Příbrami. Ukazuje se, že s textem “Dohody” se ještě do února 1948 seznámili lidé mimo okruh odborníků, kteří byli spojeni s počátky uranového průmyslu na příslušném ministerstvu, “Dohoda” však nebyla v té době veřejně komentována nebo hodnocena. Teprve později se o ní vyjadřovali vedoucí činitelé uranového průmyslu jako o dokumentu, v němž se Sovětský svaz zavázal k řadě vysoce přínosných přístupů k rozvoji uranového průmyslu v Československu.

“Dohoda” se skládá z osmi částí. První dvě pověřují československou stranu, aby zřídila státní podnik pro výzkum a exploataci všech nalezišť obsahujících radium a radioaktivní prvky a učinila vše k maximálnímu zvýšení těžby rud a koncentrátů v obvodu města Jáchymova. Za to vláda Sovětského svazu poskytne všestrannou technickou pomoc, zahrnující vyslání odborníků, dodávky nutného zařízení a materiálu. “Dohoda” zakotvila zřízení československo-sovětské komise a vymezila její úkoly, včetně určení ceny za rudy, koncentráty a radium na podkladě “svéstojných” nákladů s připočtením normálního zisku. Komise měla rozhodovat o množství surovin, které zůstane v Československu. Sovětská strana, která iniciovala dodatkový protokol ke smlouvě, v tomto protokolu prosadila 10 % jako horní hranici, do níž se ale vejde i nulový podíl. V páté části “Dohody” se přímo uvádí: “Vzájemné vyúčtování vyplývající z postoupení rudy a koncentrátu do SSSR a za navrácení radia do Československa, bude se provádět na základě cen za rudu a koncentráty i cen za radium, ustanovených za souhlasu obou vlád, s uhrazením vzniklých rozdílů buď v dodávkách zboží nebo ve valutě dle dohody stran”. Z toho vyplývá, že “Dohoda” nejen že není obchodní smlouvou o dodávkách suroviny z jedné země do druhé, ale umožňuje odběrateli co nejvýhodnější cenová ujednání. Dále vyslovuje Sovětský svaz v “Dodatku” souhlas s vysláním odborníků, mezi nimi i jednoho v hodnosti technického ředitele, obě strany se zavazují k výměně vědeckých poznatků a dohoda má platnost dvacet let.

V “Dohodě” i “Protokolu” se ani jednou neobjevilo slovo uran, bylo zdůrazňováno radium jako závažný předmět ujednání. Rozpaky při projednávání návrhu “Dohody” v předsednictvu československé vlády vyvolal pojem svéstojných nákladů a normálního zisku. Nakonec se ukázalo, že svéstojnými byly vlastně náklady výrobní. Tím, že nebyly přesně definovány, staly se předmětem sporů a vleklých jednání ještě i po únoru 1948. Normální zisk byl odvozován jako procentuální podíl z nákladů a z počátečních 18 % klesal až na 8 - 10 %.

Československo-sovětská komise byla až do roku 1955 rozhodujícím a řídícím orgánem uranového průmyslu, působícího stále jako n.p. Jáchymovské doly. “Dohoda” neřešila vyhledávání a průzkum celého území Československa prostřednictvím sovětských odborníků a financovaného Sovětským svazem.

Praktickým důsledkem “Dohody” bylo zřízení n.p. Jáchymovské doly se zvláštním režimem utajování a ochrany, jehož všechna produkce putovala do Sovětského svazu. V poválečném československém hospodářství byly n.p. Jáchymovské doly prvním podnikem, který pracoval na základě státního plánu. Ten vypracovávala a schvalovala čs.-sov. komise a jeho rozhodujícími ukazateli byly vedle množství uranu v rudě objemy technických, hlavně hornických prací. V řízení provozu se výrazně uplatňovala funkce technického ředitele, kterým byl v souladu s “Dohodou” sovětský odborník. Jeho postavení upevnilo zřízení funkce hlavního geologa již na prvním zasedání komise v lednu 1946. Do této funkce byl jmenován rovněž sovětský odborník. Podklady a rozhodování o rozsahu a směrech prací podniku byly plně v sovětských rukou.

----------

Úloha československého uranu během vývoje prvních sovětských jaderných zbraní

Krátce po skončení 2. světové války byly tři důlní závody jáchymovského revíru jedinými na území budoucího sovětského bloku, které mohly ihned začít s dobýváním a produkcí uranových rud. Koncem roku 1944 byly nalezeny indicie uranového zrudnění v Bulharsku, ty ale byly ve špatně přístupném terénu a v roce 1945 byly teprve ověřovány. V Tádžikistánu začal intenzívní průzkum a příprava těžby až na podzim roku 1945.

V sovětské okupační zóně Německa teprve od září 1945 pracovala speciální mise NKVD na soustředění a zhodnocení údajů o rozšíření uranové mineralizace na saské straně Krušných hor.

Surovinový problém provázel program sovětských výzkumů energie atomového jádra už od 20. let. Ještě začátkem roku 1945 měl vedoucí atomového projektu J. Kurčatov k dispozici jen 1 kg kovového uranu a několik tun uranových sloučenin. Rozporné údaje jsou o množství uranu, které bylo po válce zajištěno na území sovětské okupační zóny Německa. V. Pičigin, který popisuje sovětské hledání uranu v letech 1942 - 1946, píše pouze o 100 kg uranových rud.

Sovětský svaz měl připravenou koncepci využití přírodních zdrojů uranu mimo své území. Byla založena na zřízení smíšené akciové společnosti, v níž měly mít sovětská strana a domácí partner každý poloviční účast. Poprvé byla taková smlouva podepsána s Bulharskem 17.10.1945 v Sofii. Využití uranových ložisek na území pozdější Německé demokratické republiky zabezpečovala sovětská akciová společnost SAG Wizmut, zřízená v roce 1947 a pracující až do roku 1953 na účet válečných reparací. Teprve v roce 1954 se stala smíšenou německo-sovětskou společností a jako jediná ze všech vydržela až do roku 1990. Smíšené společnosti pro těžbu uranových rud byly postupně zřízeny i v Rumunsku, Maďarsku a Polsku, ale od konce 50. let sovětská strana z těchto společností postupně odcházela. Vyjímkou bylo jedině Československo, na které ještě nemohl roku 1945 Sovětský svaz vyvíjet takový nátlak, zároveň to byla ale byla jediná země, kde mohl uran získat ihned.

O jáchymovském uranu se zmiňovala již studie sovětských ložiskových geologů z roku 1942, o československém uranu obecně hovořila i zpráva KGB, kterou v únoru 1945 předal Merkulov Berijovi. Prvním bezprostředním seznámením s jáchymovským revírem byla návštěva skupiny sovětských důstojníků 26. a 27.8.1945. Vedl ji generál Michajlov, doprovázený plukovníkem Alexandrovem, který už v té době jednal s československými vládními orgány. Návštěvníci si prohlédli důl Svornost na 12. patře, důl Werner (později Rovnost I) a výskyty uranu na štole Saských šlechticů (Bratrství), tamní úpravnu a uskladnění uranových koncentrátů. Byly vyžádány vzorky koncentrátů a úpravárenských odpadů. Zazněl i dotaz, zda závod nenavštívila již jiná zahraniční exkurze. Další prohlídka se uskutečnila 13.9.1945, Doly si prohlédli plk. Krejter a kpt. Krasnikov. Profesor Krejter byl později uznávaným odborníkem na vyhledávání, průzkum a oceňování ložisek nerostných surovin. Byl však poslán na určitou dobu do Gulagu, údajně pro svoji skepsi k možnostem nálezu uranových ložisek na území Sovětského svazu. Krasnikov se do Jáchymova vrátil v následujícím roce jako náčelník geologicko-průzkumné služby na šachtách. V 60. letech publikoval metodicky zaměřenou práci o průmyslovém oceňování uranových ložisek.

K ocenění objemu zásob uranových rud v jáchymovském revíru přistupovala sovětská strana v roce 1945 spíše rezervovaně. Na setkání s Fierlingerem vyslovil plk. Alexandrov odhad, že “ v Jáchymově je celkem asi 1000 t uranových rud, v Kongu 2700 t, v Kanadě 7000 t. Jáchymovská zásoba se jeví proti těmto číslům poměrně velmi malá, avšak přesto je uran surovinou důležitou pro výrobu atomové pumy”. Při obhajování myšlenky společného akciového podniku se plk. Alexandrov vyjádřil, že “uran je dnes nejdůležitější strategickou surovinou. Uprostřed Evropy je i skromné naleziště důležité. je úkolem, aby zásoby uranové rudy byly co nejrychleji zpracovány”.

Jak z tohoto vyjádření, tak i z dalších kroků sovětské strany byla zřejmá naléhavá potřeba uranu. Především bylo organizováno předání a odvoz veškerého dostupného a skladovaného materiálu, který obsahoval uran. Pokyny k předání schvaloval ministerský předseda Z. Fierlinger a technickou stránku předávání organizaci Torgpredstvo SSSR zabezpečovali pracovníci ministerstva průmyslu a zahraničního obchodu. Tak bylo 14.10.1945 naloženo a odvezeno 37 012 kg uranových barev ze skladiště příbramské huti. Materiál obsahoval od 15 do 58,4 % U3O8. Ve dnech 29.-30.10.1945 byly převzaty železné a dřevěné sudy a také bedny, které obsahovaly 58 % uranový koncentrát v množství 9 725 kg. Kromě toho začala i těžba a odvoz rudy z odvalů. Celkem bylo vyvezeno do Sovětského svazu 30 838 t U ve formě rudy, koncentrátu a barev. Z těžby v dolech za rok 1945 to bylo ale jen 919 kg uranu v rudě.

Sovětská strana si v prvních poválečných letech příliš velké iluze o přísunu uranu z Československa nedělala. Sovětský svaz měl totiž v rukou jiný zdroj, který byl po všech stránkách slibnější. Byla to ložiska v sovětské okupační zóně Německa, o nichž se něco vědělo ještě před 2. světovou válkou, ale která byla do roku 1945 prakticky netknutá.

Malé množství uranu, které měl Sovětský svaz v polovině roku 1945 k dispozici, ohrožovalo rychlost projektu výroby atomové zbraně. Zabezpečení potřebného množství uranu, tak jako celý projekt atomové zbraně, bylo centrálně řízeno a sledováno v Moskvě. Když bylo potřeba, politicky se ustupovalo, kde to bylo možné, uplatnily se všechny prostředky totalitní moci. Hospodářská stránka těžby a zpracování uranu byla na začátku atomového projektu až v druhém sledu zájmů. Na prvním místě bylo množství a čas.

Už v “Dohodě” z listopadu 1945 byly svéstojné (výrobní) náklady s připočtením normálního zisku uváděny pouze jako podklad pro stanovení ceny za rudy a koncentráty, kterou bude určovat čs.-sov. komise. Sovětská strana také nikdy nechápala “Dohodu” jako dokument, který by smluvně řešil platební otázky dodávek československého uranu do Sovětského svazu. Ve skutečnosti “Dohoda” nechávala platebním otázkám otevřený prostor, což se potvrdilo brzy po jejím podepsání. Jednání o ceně se protahovalo až do roku 1949, kdy v protokolu z 22.4.1949 je jednoznačně cena rudy vymezena z výrobních nákladů a ziskové přirážky.

V komunisticky orientovaných kruzích se od roku 1946 tradovala představa o velkorysých platebních podmínkách za uranovou rudu dodávanou do Sovětského svazu. Měly to být veškeré náklady, které Československo v uranovém průmyslu vynaložilo, a k tomu ještě zisková přirážka. Tvrdilo se dokonce, že tento velkorysý přístup neměl ve světě obdoby.

Jak během 2. světové války, tak i na začátku 50. let nebyla světová produkce uranu regulována poptávkou a nabídkou. Zároveň byl už proud uranu z disponibilních zdrojů usměrňován vytvářejícími se mocensko-politickými bloky. Zdroje, z nichž od roku 1942 čerpaly Spojené státy, byly silně diverzifikované. Zahrnovaly materiál v objemu několika tisíc tun uranu, který zůstal jako bezcenný odpad po extrakci radia, rudy z oblasti Colorado Plateau na vlastním území, odkryté při těžbě vanadových a měděných ložisek, spolu s deponiemi i obnovenou těžbou na největších ložiscích uranu té doby, Eldorada v Kanadě a Shinkolobwe v Belgickém Kongu. Americký jaderný program surovinový problém neznal. Z archivních pramenů vyplývá, že americká atomová komise platila ceny odvozené od výrobních nákladů, k nimž byla připojena různě vysoká zisková přirážka. Začátkem 50. let se už při tvorbě ceny uranu uplatňovaly tržní principy. Sovětská zpravodajská služba, která získala údaje o principech a výrobě amerických atomových zbraní, musela nesporně získat i údaje, kolik za uran platily Spojené státy. A tak se lze dostat ke kořenům “svéstojných nákladů” a normálního zisku, z nichž se odvozovala platba za dovážený uran.

Uranové rudy z Československa v letech 1945 - 1947 pomohly překlenout kritické období projektu výroby sovětských atomových zbraní, kdy nedostatek surovin brzdil rychlý rozvoj a výstavbu zkušebního reaktoru v prosinci 1946. V témže roce začal první přísun uranu ze sovětské okupační zóny v Německu, z Bulharska a z ložiska Tabošar v Tádžikistánu. Vzestupný trend pokračoval i v roce 1947 a koncem roku 1948 už Sovětský svaz disponoval asi 1000 t uranu, které vedoucí projektu Manhattan, generál L.Groves, považoval pro vývoj atomové zbraně za rozhodující. První sovětská atomová bomba vybuchla u Semipalatinsku 29.8.1949. Nálezů uranových ložisek na území sovětského bloku přibývalo a sovětské vedení se zaměřilo i na hospodářskou stránku surovin pro jaderný program.

----------

Rozporný přístup československé strany k “Dohodě” a k využití uranu do února 1948

Po osvobození Československa v roce 1945 převzal důlní závody v Jáchymově stát a zřídil národní správu. Do čela Státního báňského ředitelství jmenoval ing. Pacáka. Během války vytěžily německé společnosti okolo 44 t U v rudě, aniž by jakýmkoliv způsobem udržovaly předstih otvírkových prací pro další těžbu.

Nezávisle na sovětských zájmech bylo uvažováno o obnovení těžby uranu v Jáchymově, motivované hlavně zájmem získávat radium. Zájem o rozvoj Jáchymova měli i zdravotníci, kteří urychleně zahajovali provoz v lázních.

Dnes již není možné zjistit, kdo vlastně inicioval “orientační geologickou prohlídku Jáchymovských dolů uranových v srpnu 1945”, které se zúčastnili pracovníci Státního geologického ústavu (dnes Českého geologického úřadu) dr. V. Zoubek a dr. J. Koutek. Těžko posoudit, zda to byla jenom náhoda, ale prohlídka proběhla ve dnech 28.-30.8.1945, den po návštěvě sovětských důstojníků. Oba geologové prohlédli důlní díla na šachtách Werner, Svornost a na štole Saských šlechticů. Ve zprávě konstatovali, že na šachtě Werner jsou těženy dvě žíly, Schweizerova a Bergkittel, že za okupace bylo rabováno ve vyřízených patrech, nově nebylo vyřízeno nic. Doporučili vyřízení žil Fluder a Nová Naděje a zmínili se o dřívějších pracích na žílách Jeroným, Červená a Protiklonná. Uvedli též, že na dole Svornost nebylo nic hornicky podnikáno a jsou zde pouze využívány radioaktivní prameny pro potřebu lázní. Ve štole Saských šlechticů, kde bylo důlní pole již dříve otevřeno slepou jámou, prohlédli žíly Františka, Zdař Bůh a Pomoc Boží. Pozorované výskyty uranových rud nebyly většinou v příliš nadějném vývoji. Také zde byly posouzeny a doporučeny některé směry hlavních prací. Na konci zprávy je důvěrný dodatek o zásobě uranových koncentrátů v Jáchymově, a to celkově 6 162 kg s obsahem 53 - 59 % U3O8. O prohlídce byl pořízen zápis, o kterém se zmiňuje zpráva dr. V. Zoubka z 31.8.1945. V této zprávě autor shrnuje, že “nebyly zjištěny na žilách dnes otevřených na nejspodnějších patrech zvlášť bohaté výskyty uranové rudy”. Doporučuje zkoumat vedle žil užšího jáchymovského revíru vzdálenější oblast rudních žil, dříve stříbronosných. Výslovně se zmiňuje o revíru Božího Daru severně od Jáchymova. Není uvedeno, komu byla Zoubkova zpráva určena, průkazně s ní byl seznámen dr.i ng. L. Čepek, tehdejší předseda Státního geologického ústavu ČSR.

Neautorizovaná zpráva o jáchymovských dolech byla k 1.10.1945 vypracována pro ministra průmyslu, sociálního demokrata B. Laušmana. Na výstižný, stručný přehled báňsko-historických a ložiskových poměrů jáchymovského revíru navazovalo zhodnocení současného významu uranových rud, včetně otázek jaderné energie a výčtu světových zdrojů přírodního uranu. Popisuje současnou situaci, ovlivněnou německým rabováním vyřízených částí revíru a obsahuje výčet v té době dobývaných žil Geister, Bergkittel, Švýcar, Zdař Bůh, Daniel a Františka. Nesporně čerpala z poznatků V.Zoubka a J.Koutka. Na ložisku se prováděly hlavně práce udržovací, vyřizovací a průzkumné. Zpráva podala i přehled o výši těžby uranových rud v letech 1928 - 1938 a stavu pracovníků, kterých bylo v době předání zprávy 144. Zpráva předpokládala, že se v nejbližší době stav zvýší na 220 s hlavním důrazem na otvírkové, vyřizovací a přípravné práce. O sovětských zájmech se zpráva nezmiňuje.

Za účasti zástupců ministerstva národní obrany, financí a zahraničního obchodu se 8.10.1945 konala meziresortní porada o znovuzřízení výroby radia v ČSR, kterou svolala Ústřední správa státních báňských a hutnických závodů. Na poradě bylo konstatováno, že by bylo nehospodárné obnovit výrobu radia zastaralými technologickými postupy. Technický rada ing.Koblic navrhoval vyzkoušet a uplatnit metodu novou. 5.12.1945 mu bylo uloženo, aby jednal se zástupcem Ministerstva národní obrany. Ing.Koblic se v březnu 1946 obrátil na úřad předsednictva vlády s připomínkami ke stanovení ceny uranu. Vyslovil obavy, že intenzívní těžbou budou ohroženy jáchymovské prameny, a požadoval, aby do SSSR byly vyváženy už zpracované uranové rudy. Byl to samozřejmě nevyslyšený hlas volajícího na poušti, který patřil do okruhu rezervovaných přístupů k “Dohodě”. Je třeba se zmínit i o vystoupení Jana Masaryka o Jáchymově na zasedání OSN dne 17.1.1946, které vyvolalo v československých politických kruzích paniku. Masaryk hovořil o tom, že československý uran bude využit výhradně pro mírové účely.

Dalším pokusem o hledání vlastní cesty při využívání československých zdrojů přírodního uranu bylo nepodepsané memorandum průmyslových činitelů. Ti v memorandu poukazovali na to, že intenzívní vývoz uranové rudy do Sovětského svazu rychle vyčerpá jáchymovský zdroj a Československo by v budoucnu nemělo dostatek uranu pro potřeby energetiky. Doporučují revizi prodeje uranu. K memorandu se mimo jiné vyjádřilo Ministerstvo národní obrany, jehož kategorický nesouhlas s obsahem memoranda vyjádřil tehdy přednosta 5. oddělení hlavního štábu podplukovník Bedřich Reicin, později odsouzený k trestu smrti v procesu s Rudolfem Slánským. Po memorandu následovala ještě 25.11.1946 porada na Státním úřadě plánovacím, který byl tehdy ještě pouze odbornou institucí, o vlivu nukleární energie na příští směry energetiky ČSR. Účastníci porady se shodli, že zabývat se touto otázkou není rozhodně předčasné. Byla to porada první a na mnoho dalších let i poslední.

Na sovětský tlak na rozšíření prací v Jáchymově reagovala ještě koncem října 1945 československá strana opatrně. V souvislosti s předáváním radioaktivních materiálů sovětským zástupcům bylo jim tlumočeno stanovisko, že “na rekonstrukčních a ostatních pracích, potřebných k dobývání uranových rud v Jáchymově, bude započato ihned, jakmile bude odvolána sovětská armáda, která t.č. má jáchymovské doly obsazeny”.

Zřízení národního podniku Jáchymovské doly ke dni 1.1.1946 bylo ve skutečnosti kompromisem mezi představami a požadavky sovětské strany a nevyhraněným přístupem československé vlády. Její komunističtí členové sice sovětské požadavky a zájmy bezvýhradně podporovali, ale museli čelit připomínkám a výhradám ze strany prezidenta Beneše a některých nekomunistických představitelů. To se projevilo zejména na schůzi předsednictva vlády 17.11.1945, zhruba týden před podepsáním “Dohody”. Komunista Nosek vyslovil dokonce obavu, že technická pomoc ze strany Sovětského svazu by mohla být spíše malá s ohledem na potřebnou výši kapitálových investic, ale jeho soudruh, ministr J. Ďuriš, byl přesvědčen, že “Sověty budou tuto věc řešit velkoryse”. Místopředseda vlády, lidovec Msgr. dr. Šrámek, poukazoval na vysokou cenu uranových rud, národní socialista dr. J. Slánský vyslovil pochybnosti o sovětských znalostech moderního zpracování uranových rud. V souvislosti s platbami dával dr. Stránský na uváženou, zda by se nemělo mluvit o slušném nebo přiměřeném zisku a stanovit jeho výši. Tomu oponovali Fierlinger a Ďuriš, že by to mohlo Sověty urazit.

Jak z obsahu porady, tak i projednávání “Dohody” ve vládě je zřejmé, že vláda ani nechápala dosah toho, co schválila. Důsledky na sebe nedaly dlouho čekat. Komunista Nosek měl pravdu, že rozvoj těžby uranu si vyžádá velké investice. Při sestavování dvouletého plánu (1947 - 1948) bylo pro n.p. Jáchymovské doly vyčleněno 32 mil. Kčs (160 mil. Kčs staré měny) na investice, ale už v průběhu roku 1947 se ukázala potřeba nejméně 230 mil. Kčs. Sovětský svaz nabídl půjčku ve výši 200 mil. Kčs. “Dohoda” nebyla smlouvou o cenách a platbách, tuto otázku přenesla na čs.-sov. komisi, a tak brzy začaly tahanice okolo náhrady za vyvezenou rudu. Do roku 1949 platila sovětská strana kdy chtěla a kolik chtěla. K 16.9.1946 bylo zaplaceno 5 mil. Kčs a dodáno zařízení za 2,5 mil. Kčs a podnik pracoval na úvěr.

Českoslovenští členové komise vypracovali 20.11. záznam pro ministra průmyslu B. Laušmana. V záznamu je nejprve rozebírána špatná situace s pracovními silami a doporučuje se přijmout návrh sovětské strany zajistit do konce března 1947 příchod 2000 pracovníků ze Sovětského svazu. Těžiště záznamu však spočívalo v dosud otevřené ceně za vyvážený uran. S odkazem na “Dohodu” jsou zmiňovány “svéstojné” náklady a normální procento zisku. Cena měla být podle “Dohody” stanovena komisí. Českoslovenští členové komise chtěli do ceny zahrnout odpis dolové podstaty jako součásti nákladů. Výše dolové podstaty měla dosahovat 6 200 Kčs za 1 kg koncentrátu. To přesvědčivě dokazuje, že v Československu neměl v té době nikdo reálnou představu o hodnotě uranových rud. Zahrnutí dolové podstaty se zdůvodňovalo středoevropskou zvyklostí, vycházející z královského regálu. V Jáchymově se dolová podstata platila do okupace. Sovětská strana si vyžádala návrh ceny písemně, včetně zdůvodnění položky odpisu dolové podstaty.

Otázka plateb za vyvážený uran se v té době nemohla opřít o tržní cenu, v té době měl uran jediné dva odběratele - Americkou atomovou komisi (USAEC) a sovětský Zvláštní výbor pro atomovou bombu. Americká vláda nezveřejnila ani náklady na suroviny pro projekt Manhattan, ani ceny, za které nakupovala USAEC uran od jednotlivých dodavatelů. Když se československý člen komise ing. V. Kovář pokoušel uplatnit v ceně za uran dodávaný do Sovětského svazu položku dolové podstaty, neměl žádné reálné předpoklady pro stanovení její výše. Pokusil se o propočet, který hledal vztah mezi cenou energie atomového jádra a cenou energie získané z uhlí. Dospěl k širokému rozmezí od 30 000 do 75 000 Kčs (ve staré měně) za 1 kg U3O8 v jaderném palivu. V té době ještě neexistovaly jakékoliv technicky podložení kalkulace ceny jaderné energie a propočet neměl reálné opodstatnění. Nepodložené zprávy uváděly, že Američané platí 300 USD za 1 kg U z Belgického Konga. Dnes dostupné podklady ukazují, že Spojené státy platily za uran v té době 35 USD za 1 kg, velké množství však nakoupili za 2 - 5 USD za 1 kg uranu, odpadu po výrobě radia. Sovětská strana to věděla, ale nechtěla Československo odradit od rychlého rozvoje odvětví. V návaznosti na předání požadavku sovětské straně zahrnout do ceny dodávaného uranu i hodnotu dolové podstaty jednal ing. V. Kovář 5.2.1947 se sovětským členem komise, ing. V. Daškievičem. Projednával s ním návrh československých členů komise z 13.11.1946, ve kterém se také žádalo ponechat 10 % vytěženého množství uranu v ČSR. Návrh se zaměřil hlavně na stanovení ceny za rudu a koncentráty. Obsahoval následující schéma prodejní ceny:

a) odpis substance,

b) mzdy, platy, sociální dávky,

c) výrobní režie,

d) správní režie podniku a podíl režie ústředního orgánu,

e) zisková přirážka.

První čtyři položky odpovídaly svéstojným nákladům včetně odpisu investic a substance. Zvláštní daň výdělková ani úroky nebyly do nákladů zahrnuty a měly být součástí ziskové přirážky. V té době činila daň výdělková přibližně 11 % a podnikový zisk 7 %. Návrh řešil i postup fakturace a placení včetně úroků z prodlení. Zahrnoval i postup vypořádání při uplynutí nebo zrušení dodavatelské smlouvy.

Při projednávání odmítl ing. Daškievič zahrnutí dolové podstaty do odpisů, a tím i do ceny za dodávanou rudu a tvrdil, že těžbou a dodávkami uranu do SSSR se jeho zásoby nezmenšují. Naopak poskytnutím technické pomoci sovětskými odborníky byla objevena nová naleziště, která bohatství rud v ČSR zvětšila. Ing. Daškievič zároveň zdůraznil, že při uzavření dohody o utvoření čs.-sov. komise bylo československé vládě jasno, že se nejedná o uzavření na nějakém obchodním základě, a musí proto trvat na dodržení smlouvy. Jiná situace by ovšem nastala, kdyby československá vláda došla k názoru, že dnešní ceny na světovém trhu jsou tak vysoké, že je třeba změnit již uzavřenou dohodu, což ovšem již nepřísluší projednávání komise.

Navíc byl Ing. Daškievič překvapen, že čs. strana přichází znovu s návrhem na zahrnutí odpisu dolové podstaty do svéstojných nákladů těžby. Tvrdil, že tato otázka byla přece projednána při návštěvě ministerského předsedy K. Gottwalda v Jáchymově a ten vyslovil souhlas s tím, aby odpis dolové podstaty nebyl do svéstojných nákladů zahrnován a byl z návrhu ceny vyškrtnut. Tomuto jednání u ministerského předsedy byl podle ing. Daškieviče přítomen i druhý československý člen komise ing. S. Rada, který rovněž souhlasil, aby odpis dolové podstaty nebyl projednáván. K dolové podstatě navíc ing. DašKievič rozmlouval s ing. Radou a navrhl, aby ministerský předseda K. Gottwald vyjádřil definitivní stanovisko a aby bylo případně předneseno na nejbližším zasedání komise.

Požadavek československé strany komise, aby 10 % produkce uranu bylo ponecháno v ČSR, vázal Ing. Daškievič na souhlas sovětské vlády. Při narůstající těžbě šlo totiž o velké množství, které Československo sotva může potřebovat pro své hospodářské a vědecké účely. Československo mohlo totiž podle znění “Dohody” použít uran jen pro tyto účely. To dokazuje naprosto přesvědčivě, že sovětská strana měla obsah i výklad “Dohody” důkladně promyšlený a byla připravena ji důsledně využívat ve svůj prospěch.

Z jednání mezi ing. Kovářem a ing. Daškievičem je zřejmé, že ještě začátkem roku 1947 nebyla uzavřena obchodní smlouva o dodávkách rudy. Podle ing. Daškieviče dojde k jejímu uzavření okamžitě, jakmile se členové komise dohodnou o výši výrobních (v textu svéstojných) nákladů za vytěženou rudu.

Ing. Kovář se obrátil dopisem z 19.2.1947 na Z. Fierlingera, tehdy již místopředsedu vlády, a prosil jej, aby užší porada ministrů uložila československým členům komise trvat na požadavku 10 % československé účasti na využití rud v Jáchymově. Vyslovuje obavu z rychlého vyčerpání čs. zdrojů přírodního uranu a odvolává se na své zkušenosti bývalého závodního a zástupce ředitele v Jáchymově. V dopise neskrývá, že ing. Rada má odlišný názor a že by na čs. spoluúčasti netrval vůbec. Nutnost zachovat určité množství uranu v ČSR se ing. Kovář snažil podepřít přiloženým překladem článku z Neue Züricher Zeitung z 5.2.1947, v němž se hovoří o projektu jaderné elektrárny ve Velké Británii. Dopis Fierlingerovi byl koncipován po linii sociálně demokratické strany. Kovář v dalším přípise žádal o podporu i ministra B. Laušmana.

Nevyjasněné ceny a nepořádky v platbě pokračovaly, a proto se do urgencí musel zapojit i Ing. Rada, který na popud K. Gottwalda odjel koncem roku 1947 do Moskvy. Těchto jednání se zúčastnil i J. Kašpárek, diplomat, který po únoru 1948 emigroval. Jednání vedl Ing. Rada a setkával se s naprostým nesouhlasem sovětské strany. Mimo jiné se projednávala i výše plateb za uran, který se získával z různých deponií, ať již z hald, úpraven nebo ze skladišť. Za to sovětská strana nechtěla platit vůbec, mimo jiné proto, že svéstojné náklady vlastně spočívaly v naložení materiálu do dopravního prostředku a byly natolik nízké, že to nemělo smysl účtovat. Nakonec sovětská strana od tohoto stanoviska ustoupila, ale Ing. Rada přišel o postavení jednoznačného obhájce sovětských zájmů, což se promítlo v jeho dalším životním osudu. Snahy ing. V. Kováře rovněž nezůstaly bez povšimnutí. V druhé polovině roku 1948 byl v čs.-sov. komisi nahrazen dr. O. Pohlem.

Mezi snahami udržet si v letech 1946 - 1947 alespoň přehled o možném vývoji těžby a zpracování uranových rud na území Československa vystupuje do popředí činnost Státního geologického ústavu Československé republiky v Praze, vedeného dr. ing. Ladislavem Čepkem, sociálním demokratem, obdobně jako byl ing. V. Kovář. Podrobnější poznatky o podnětech a průběhu této činnosti, zejména ke skupině pro zvláštní úkoly na Ministerstvu průmyslu, se nezachovaly. určitý obraz o této činnosti poskytují podklady, soustředěné z více archivních pramenů.

----------

Výzkum uranové mineralizace pracovníky Státního geologického ústavu v letech 1945-47

Doklady objasňující organizaci, řízení a celý obsah spolupráce n.p. Jáchymovské doly se Státním geologickým ústavem Československé republiky v letech 1946 až 1948 byly s největší pravděpodobností skartovány. Zachovaly se však některé posudky a zprávy, navazující na posudky Dr. V. Zoubka a dr. J. Koutka z roku 1945, vypracované pro ministerstvo průmyslu. Posudky a zprávy se většinou zabývají jednotlivými lokalitami. Uzavírá je studie dr. Zoubka a dr. Koutka z června 1947. Dostupná je i mapa s poslední stránkou textu, vypracovaná v roce 1948 J. Paulíčkem.

Ze zprávy o další etapě systematického geologického výzkumu Jáchymovska, kterou vypracoval v roce 1938 V. Zoubek pro ochranu a využití léčivých pramenů, vyplývá, že se během své práce již tehdy setkal s pozdějším členem čs.-sov. komise pro řízení činnosti n.p.JD, ing. V. Kovářem. Ukazuje se, že to byl právě ing. Kovář, který koncem roku 1947 řešil některé otázky styku JD a SGÚ, vyplývající z jednání druhého člena komise ing. Rady s ředitelem ČGÚ dr. ing. Čepkem.

Zachované práce československých geologů dokládají, že až do poloviny roku 1947 se podíleli na výzkumech v jáchymovském revíru, v jeho bezprostředním okolí a také na vzdálenějších lokalitách, kde už v minulosti byly známy výskyty uranové mineralizace.

Nejstarší zpráva se vztahuje k druhé polovině roku 1946. Od srpna mapovali pracovníci SGÚ v měřítku 1:25 000 širší okolí Cechu sv. Víta v obci Drmoul, známého nálezem uranové mineralizace v roce 1923. V létě a na podzim zde prováděl souběžná radiometrická měření dr.Máček z pověření JD. Ten převzal i geologickou mapu, předběžné výsledky výzkumu a doporučení dalšího postupu prací. Koncem října a v listopadu se pracovníci SGÚ zúčastnili na pozvání podniku prohlídky výsledků technických prací. Určité výsledky měl průzkum hlavně v místech, kde byla v roce 1923 vytěžena v blízkosti povrchu rudní čočka o délce 10 m, z níž bylo získáno asi 75 m3 materiálu s obsahem 4,42 % uranu. Na několika dalších místech byl nalezen roztroušený radioaktivní materiál, pocházející z navážky, a několik dalších anomálií, které se vytratily po odtěžení výchozových partií. Dr.Z.Roth, který si v říjnu 1946 prohlédl kutací práce u Drmoulu, navrhl zastavit sondování ve čtvercové síti, které zde nabývalo velkých rozměrů, neboť je pokládal za zbytečné. Pracovníci SGÚ zde velmi podrobně posoudili geologické poměry, malou četnost projevů hydrotermální mineralizace a indicií zrudnění. Proto bylo doporučeno soustředit práce na malé území již známého rudního výskytu a ten ověřit 20 - 30 m hlubokou šachticí s krátkým překopem.

V listopadu 1946 uskutečnil dr. V. Zoubek prohlídku 3., 4. a 5. patra na dole Bratrství (dříve závod Štola Saských šlechticů) v Jáchymově. Při studiu geologické dokumentace se zaměřil především na žílu Zdař Bůh, dále konstatoval, že není připraven důlní plán žíly František a posoudil stav zkoumání žíly Pomoc Boží na 3. patře. Podal souhrnnou charakteristiku žíly Zdař Bůh a upozornil na význam některých odžilků, které se na 3. patře jevily nadějné a doporučil jejich vyřízení důlními díly. Na 4. patře považoval za účelné sledovat žílu jižním směrem. Velmi pozorně a podrobně se zabýval geologickou situací, zejména strukturními poměry na 5. patře. Identifikoval jednotlivé žíly, odlišil úseky, kde byly sledovány jiné struktury a doporučil směry důlních prací, které by přispěly k vyjasnění komplikované geologické situace.

Další skupinou výzkumů jsou posudky a zprávy, které se vztahují k lokalitám v širším okolí Jáchymova. Jejich autorem byl smluvní úředník SGÚ J. Paulíček, který měl dobré vztahy s dr. V. Zoubkem a později i s ing. S. Radou.

První zpráva z 9.12.1946 popisuje výsledky výzkumu nově vyčištěných úseků štolového obzoru dolu Štěstí-Radost v Sejfech u Horní Blatné. Zpřístupněné žíly byly jen slabě mineralizovány a jejich mocnost nepřekročila 5 cm. Pouze na Černé žíle při počvě byl nalezen malý závalek smolince. Zprávu uzavírá doporučení vyčistit jv. část sledné po žíle Josefově a prosledovat v úseku čtyř hotových komínů Černou žílu ve výši 10 m nad chodbou. V další zprávě z 21.1.1947 jsou podány výsledky prohlídky štoly Tří králů v Abertamech, které se zúčastnil ing. Žalud, náměstek ředitele n.p.JD. Štola byla otevřena v září 1946 Správou kutacích prací v Jáchymově. Ze štoly byly vedeny práce po žíle Lorencově, která se křížila s žílou Becken. Mocnost žilných struktur se pohybovala od 2 do 8 cm, výskyty rudních minerálů nebyly uvedeny. Vyhodnocení geologické situace je v závěru zprávy podmíněno zpracováním údajů, obsažených v textech starých zpráv a posudků.

O prohlídce štoly Gotthold při silnici z Potůčků do Božího Daru je Paulíčkova zpráva z 1.2.1947. Také tuto štolu vyčistila Správa kutacích prací v Jáchymově během letních měsíců v roce 1946 až k závalu, který vznikl na překřížení žíly Naděje. Štola byla od ústí vedena v délce 100 m jako překop a překřížila několik drobných žil jitřního směru. Poté sledovala štola žílu půlnočního směru v délce zhruba 300 m. Sledovaná žíla Ernst Sylva měla mocnost 3 - 20 cm, výplň tvořila jílovitá, zčásti chloritizovaná hmota, místy s žilkami a úlomky křemene. Ve vzdálenosti 270 m od ústí se žíla změnila v 60 - 80 cm mocné pásmo, obsahující tenké žilky křemene. Byly zde zachovány relikty kobaltové mineralizace, která byla místy i dobývána. Z hlavní chodby bylo vyraženo několik kratších sledných chodeb po strukturách, které se k hlavní žíle přičleňovaly. V podrobném popisu všech přístupných struktur není ani zmínky o uranové mineralizaci. Zpráva neobsahuje žádné doporučení nebo hodnocení. Poslední Paulíčkova zpráva z 23.4.1947 podrobně zpracovává situaci štoly Reichsgeschieb pod Božím Darem. Ve 30 m od ústí narazila štola žílu Reichsgeschieb půlnočního směru o mocnosti do 15 cm. Žíla měnila svoji mocnost a postupně se v její výplni objevovaly povlaky s minerály mědi. Ve složitějších strukturních poměrech byly sledovány krátce různé struktury až k žíle Jan, na níž byly v minulosti dobývány Ag a Co rudy. Hlavní chodba zastihla dále žílu Kreuzerhebung a překřížila další žílu Boží požehnání. Také v tomto úseku byly v minulosti dobývány Ni a Co rudy. V závěru Paulíček uvádí, že celkový charakter žil, hlavně žíly Boží požehnání připomíná žíly na dole Bratrství v Jáchymově. odvolává se na posudek ing. Škorpika z roku 1922, který soudil s ohledem na tektoniku, že možnost nálezu uranových rud by byla v hloubce větší než na dole Bratrství. Doporučuje vyčistit hloubení na žíle Boží požehnání a na severu sledovat žílu Reichsgeschieb.

O tom, jaké vlastně byly důvody k vypracování zprávy “Tektonický a metalogenetický přehled Českého masivu” V. Zoubkem a J. Koutkem není známo nic. Studie o rozsahu 34 stran je doprovázena skicou, odvozenou z geologické mapy v měřítku 1:250 000, ve které je ohraničeno 10 oblastí bez dalších vysvětlivek. Jsou to zřejmě metalogenetické provincie Českého masívu, popisované v textu.

Na krátký přehled geologie Českého masívu, v němž je rozlišeno 6 základních tektonických jednotek (moldanubická kra, zóna barrandienská, zóna rudohorská, soustava západosudetská, zóna bítešsko-keprnická a zóna brněnsko-desenská), spolu s charakteristikou intruzí granitových a granodioritových magmat navazuje přehled rudních ložisek Českého masívu se zřetelem k nadějnosti na uran. Byl sestaven podle podle strukturních celků a rudních aureol jednotlivých plutonů. V závěru je připojen přehled sedimentů, v nichž by podle dosud známé geochemické povahy uranu byla teoreticky možná koncentrace tohoto prvku. Samostatně byly pojednány kategorie pegmatitů, pneumatolytických a hydrotermálních ložisek a biochemická koncentrace v sedimentech. Velmi podrobně byly popsány pegmatity, rozšířené zejména v moldanubiku. Dostatečné znalosti mineralogických a ložiskových poměrů byly doloženy rozsahem výzkumných a těžebních prací. Byla konstatována “chudoba pegmatitů Českého masivu na uran”, což je ve shodě s jejich celkovým geochemickým rázem. Autoři této zprávy proto považovali pegmatity Českého masivu z hlediska vyhledávání hospodářsky významných uranových minerálů za zcela nenadějné. Ani dalších 40 let zkoumání tento závěr nevyvrátilo.

Rudní ložiska pneumatolitické a hydrotermální byla rozdělena a hodnocena v celkem 10 rudních provinciích. Pro každou z nich byl podán přehled o ložiskově-geologických poměrech, byly popsány a rozlišeny rudní formace a přehledně charakterizovány jednotlivé revíry a významnější ložiska. Nejpodrobněji byla zpracována rudní provincie Krušných hor a Císařského lesa, pozorně byla rozebrána provincie Krkonoš a Jizerských hor a také aureola středočeského plutonu. V ostatních provinciích byla charakterizována rudní ložiska a jejich mineralizace, a byly zhodnoceny výsledky historické těžby i novějších ložiskových výzkumů, které potvrzují nepřítomnost uranové mineralizace.

Přehled sedimentárních sérií Českého masivu z hlediska možnosti výskytu U-rud s odkazem na geochemii uranu se zaměřil na bituminózní břidlice a pískovce pouštního, říčního a jezerního původu v oblastech, sousedících s primárními výskyty U-rud v podloží. Uvažovány byly zejména pískovce s obsahem rud jiných kovů.

Podrobný výčet nemetamorfovaných hornin s obsahy bitumenů a grafitu je doplněn negativními výsledky výzkumu radioaktivity proterozoických grafitických břidlic. Autoři doporučili, aby byla sledována radioaktivita paleozoických černých a šedých břidlic. Naproti tomu shromážděné údaje o krystalických břidlicích s grafitem přílišnou naději nevzbuzují.

Faciální obdobu série v USA obsahující vanado-uranová ložiska viděli autoři studie v permokarbonu severovýchodních Čech. Upozorňovali i na rozšíření sedimentárních měděných ložisek v podkrkonošském permu a doporučovali radiometrickou revizi.

S ohledem na uranová ložiska v Krušných horách navrhli obrátit pozornost i na vrstvy cyprisových jílovců lepenkovitého habitu (tzv. pyropisit) v sokolovské a chebské pánvi.

Studie má následující závěr (citováno):

Vedle (1) rudních ložisek krušnohorské provincie mohou býti pokládány pro prospekci na uranové rudy za alespoň částečně nadějné tyto oblasti:

2) provincie krkonošsko-jizerská,

3) některé sedimentární série uvedené v XI. části zprávy, zejména pyropisity v pánvi sokolovské a chebské, horizonty s výskytem Cu-rud v Podkrkonoší, popř. i proterozoické kamenečné břidlice. Na těchto výskytech je možno doporučit prozatím radiometrický výzkum v terénu a laboratoři a je možno uvažovat popř. o prospekci v okolí Příbrami (Jánská žíla a Černojamská žíla na šachtě Lill a oblast kutací šachty v Třebsku), kde však podle dosavadních dat je možno počítat jen s ojedinělými “závalky”. Ty neposkytují dostatečný základ k samostatné těžbě... V ostatních metalogenetických provinciích Českého masivu není podle přesvědčení autorů naděje na nález dobyvatelných uranových rud.

Budoucnost ukázala, že některé z tehdy vyčleněných provincií nebyly z hlediska uranové mineralizace doceněny, a to včetně příbramského ložiskového rajónu. Pohled na situaci tehdy v polovině roku 1947 odpovídal světové úrovni poznatků o uranových ložiscích. Ve zprávě se ovšem upozorňuje jak na Příbram, tak i na permokarbon severovýchodních Čech, kam se napřely hlavní směry průzkumu a těžby uranových rud v nejbližších 10 letech. Z obsahu studie je možno odvodit, že rozsah poznatků o U-mineralizaci, které SGÚ soustředil do druhé poloviny roku 1947, v podstatě souhlasil se základními směry průzkumu a otvírky ložisek n.p.JD. Je zmiňována Fialova studie o uranové mineralizaci v oblasti Slavkov - Krásno, je uváděn výskyt smolince, doprovázeného sekundárními U-minerály na přístupném ložisku Sn v Přebuzi, a výskyty U-slíd z různých lokalit, kde vystupuje rudohorská žula. Se zřetelem rozšíření Ag-Bi-Co-Ni-U asociace byly doporučovány výzkumy v okolí Přísečnice, Hory sv. Šebestiána a Nové Vsi. Studie hovoří i o zvláštní zprávě o Jáchymově a doporučení Zoubka a Kneusela, zabývající se výskytem uranového zrudnění u Schönfichtu (Smrkovce).

Při srovnání směrů geologickovýzkumných a následných prací na rok 1946, jak je schválila 15.8.1946 na svém zasedání čs.-sov. komise, pouze revizní práce u Sauersacku a Vejprt proběhly bez účasti pracovníků SGÚ.

Zachoval se i “Dodatek k seznamu známých nalezišť uranových rud v Čechách”, který obdržel příslušný odbor ministerstva průmyslu 25.10.1947 a ing. V. Kovář jej odeslal 30.10.1947 na n.p.JD. Přípis obsahoval výčet 13 lokalit s výskyty U-mineralizace, mezi nimi Zadní Chodov (ložisko zde bylo odkryto až v roce 1952), Lhotu u Příbrami a Třebsko. U každé lokality jsou uvedeny prameny z odborné literatury. Jelikož je seznam uváděn jako “Dodatek”, lze předpokládat, že mu obdobná práce předcházela. Zdroj nebo zpracovatel není uveden, ale výčet literatury naznačuje, že byl “Dodatek” vypracován v SGÚ.

Časově spadá pohyb tohoto dokumentu do období, kdy pomalu končí spolupráce mezi n.p.JD a SGÚ. Na poradě 28.1.1946 u generálního ředitelství Československých dolů za účasti budoucích členů čs.-sov. komise byl projednáván soustavný geologický průzkum jáchymovské oblasti, vyžadující nasazení 4 ruských geologů, z nichž dva budou v dolech a dva budou pracovat v terénu. Z české strany byl uvažován dr.Zoubek pro své zkušenosti z Jáchymovska a dr.Kratochvíl, oba z SGÚ. S dr.Zoubkem se počítalo na poloviční úvazek, s dr.Kratochvílem i pro delší dobu.

V dubnu 1946 dostává hlavní inženýr komise ing.Voroncov za úkol sestavit dvě kompletní geologicko-sledné skupiny za “účelem prostudování okolí Jáchymova a prosledování všech nalezišť rudy a nerostů, obsahujících prvek radium a radioaktivní látky, náležejících vládě Československé republiky.”

----------

Utváření geologické služby n.p. Jáchymovské doly

Během 2.pololetí roku 1946 přicházeli ze Sovětského svazu geologové, z nichž se utvářela geologická služba n.p.JD. ve vedení této služby nebyl ani jeden československý odborník. Nelze říci, zda byla v této době smluvně nebo jinak organizována spolupráce mezi geologickým ústavem n.p.JD a SGÚ, neboť nejsou známy žádné podklady. Pro dokreslení situace je třeba uvést, že na zasedání čs.-sov. komise z 31.12.1946 bylo rozhodnuto, že ze Sovětského svazu bude vyslána kompletní geologická skupina, která zahájí svoji činnost nejpozději 1.3.1947. Komise rozhodla, že “v roce 1947 je nezbytně zapotřebí provést průzkumné a podrobné geologické práce všech ložisek rud a nerostů, obsahujících radium a radioaktivní prvky na celém území Československa a v první řadě prozkoumat Sejfy, Abertamy, Vejprty !! .. Schönficht (Smrkovec), Slavkov, Breitenbach (Potůčky) a zahájit na těchto lokalitách nutné hornické práce za účelem jejich rozšíření a současně zvýšení příležitostné těžby”. Na tyto práce se počítalo s náklady 10 mil. Kčs (50 mil. Kčs staré měny).

S přibývajícím počtem sovětských odborníků se vyhraňoval vztah k postavení a úloze Státní geologické služby tak, že její činnost, obsah a rozsah spolupráce bude určován zájmy sovětské strany. Dne 24.10.1947 se přednosta SGÚ dr.ing.L.Čepek obrátil dopisem na ředitelství JD s tím, že “Na naši žádost ze dne 24.9.1947 sdělil nám hlavní geolog V.Krasnikov, že veškeré zprávy a praktické výsledky prací ruské geologické skupiny jáchymovské jsou pravidelně předávány Vašemu ředitelství. Vzhledem k tomu, že tyto výsledky nutně potřebujeme jako doplněk prací našich geologů, žádáme Vás, abyste nám je dali k dispozici, anebo nám umožnili, abychom si opisy z originálů pořídili”.

Na tento dopis odpověděl tehdejší ředitel n.p.JD ing.B.Hegner, že žádost předložili k rozhodnutí nadřízeným místům a o výsledcích budou SGÚ ihned informovat.

Současně ředitelství n.p.JD zaslalo k rukám vládního zmocněnce, člena čs.-sov. komise ing.V.Kováře přípis spolu s kopií dopisu dr.ing.L.Čepka. V přípise se uvádí, že ředitelství má k dispozici výroční zprávu geologické skupiny za rok 1946, pololetní zprávu z roku 1947 a zprávu za srpen 1947. Dále se tam píše, že zmíněné zprávy byly dány k dispozici geologickou skupinou teprve po dlouhém jednání. Pololetní zpráva za rok 1947 byla dána pouze k nahlédnutí a je z ní právě pořizován překlad. Zároveň se upozorňuje na to, že zprávy obsahují údaje o množství a kvalitě vydobytých rud. Přípis poznamenává, že hlavní geolog Krasnikov požaduje od SGÚ veškerý materiál, který mu tento ústav ochotně poskytuje. Ústav tedy žádá oprávněně o poskytnutí materiálu zpracovaného ruskými geology jako protislužbu.

Na tento přípis odpověděl ing.Kovář 11.11.1947 n.p.JD, že na základě jednání generálního ředitele Čs. dolů a druhého člena čs.-sov. komise ing.Rady s dr.ing.Čepkem mají SGÚ sdělovat výsledky geologických výzkumných prací, prováděných tamní geologickou skupinou, s vynecháním dat o množství a kovnatosti rudy. Místo těchto dat bude uvedeno, zda žíloviny v prováděných kutacích pracech jsou aktivní či nikoliv.

Žádná zpráva odpovídající vyjádření ing.Kováře se nezachovala. Obdobně není známa žádná studie či zpráva SGÚ z roku 1948 a nejbližších dalších let, která by n.p.JD byla postoupena.

Poslední dokument, vztahující se k uranové mineralizaci v poválečném Československu je fragment práce J.Paulíčka “Přehledný plán rud a uhelných ložisek ČSR prozkoumaných v roce 1947 na uranové minerály”. Z textu se zachovala pouze poslední strana, obsahující výsledky průzkumu v okolí Příbrami s tím, že provoz kutacích prací v okolí Příbrami převzaly Rudné a tuhové doly, n.p. v Příbrami. Zajímavé oblasti byly rozděleny do dvou skupin. Severní zahrnovala šachtu Anna, odval šachty Lill, Svatohorský důl a hutní odval, jižní skupině patřily kutací šachty v Třebsku, u životic a Vojny. Samotný přehledný plán byl vypracovaný na německé mapě měřítka 1:750 000 a zvolenými značkami byla rozlišena rudní ložiska, rudní ložiska radiologicky zajímavá, ložiska uhlí a tuhy, taktéž radiologicky zajímavá, oblasti radiologických pramenů s odlišením zajímavých oblastí a konečně provozní a kutací práce jáchymovských dolů v roce 1947. Z celkového počtu 60 očíslovaných bodů je 56 rudních ložisek, z nichž 18 je uvedeno jako radiologicky zajímavá, 3 uhelná ložiska s 1 radiologicky zajímavým (Dolnoslezská pánev) a jednou oblastí radiologicky zajímavých pramenů (okolí Králík v kladském prolomu). Práce, které již probíhaly v n.p.JD, nebyly číslovány a ani jáchymovský revír, ani Horní Slavkov nebyly zahrnuty mezi číslované položky. 5 radiologicky zajímavými lokalitmi jsou zastoupeny Krušné hory s Císařským lesem, Krkonoše a okolí Příbrami. Stejně jsou označeny Nalžovské (Stříbrné) Hory, okolí Roudného a Pelhřimova.

Zprávy SGÚ z let 1945 - 1947, zachovaná Paulíčkova mapa a studie dr.Zoubka a dr.Koutka z poloviny roku 1947 dokumentují rozsah a úroveň tehdejších znalostí československých geologů o uranové mineralizaci, překračující i hranici Českého masivu. Současně je zřejmé, že do února 1948 byl i v určitých kruzích československých odborníků zájem podporovat práci geologů SGÚ a využívat jejich znalostí.

----------

Přínos sovětské strany k rozvoji n.p. Jáchymovské doly v poválečných letech

Z hlediska surovinového probému vývoje sovětských jaderných zbraní byla “Dohoda” v roce 1945 vynuceným ústupkem. O výskytech a rozšíření uranových rud v jáchymovském revíru se něco vědělo, sovětští geologové a báňští odborních už koncem roku 1945 byli schopni udělat si základní obraz o situaci a rozhodnout se pro cestu, jak především jáchymovský revír využít co nejvíce a co nejrychleji. Navíc museli hledat takovou organizaci, která by byla náhradou za zřízení smíšené akciové společnosti. Hybným prvkem sovětského hospodářství byl státní plán a direktivní zajištění všech prostředků, na kterých bylo plnění plánu závislé. V daném případě to bylo technické, materiální a personální zabezpečení rychlého růstu těžby v rozsahu, který dovolí ložiskově geologické poměry především v jáchymovském revíru.

Formulace “Dohody” o rozšíření geologickovýzkumných prací byl strategickým prvkem sovětských zájmů, neboť v popředí stála okamžitá potřeba uranu. Byla to však i aplikace metody široké fronty prací, kterou už od roku 1943 prosazoval sovětský geolog Ščerbakov v souvislosti s řešením problému zdrojů přírodního uranu na území Sovětského svazu.

Sovětská strana viděla situaci rozvoje těžby uranových rud v poválečném Československu reálně. V “Dohodě” se zavázala k všestranné technické pomoci pro výzkum a využití nalezišť a tuto pomoc viděla “ve vyslání odborníků pro organizaci vyhledávání a průmyslového výzkumu nalezišť i pro práce na těžbě rudy a koncentrátů a též v dodávce nutného zařízení a materiálu”. Avšak válkou vyčerpaná země , jakou byl v roce 1945 Sovětský svaz, neměla ani dostatek kvalitní báňské techniky a disponovala jen omezeným množstvím materiálu, který musel být navíc dopravován na velkou vzdálenost. Poválečné Československo také nemělo potřebné výrobní kapacity na výrobu produktivních technik pro báňský průmysl nebo prostředky na nákup ze zahraničí. Svou úlohu zde sehrál i bumerangový efekt utajování rozvoje uranového průmyslu a cílů, které tento rozvoj sledoval. I kdyby prostředky na nákup zařízení byly, vyvolalo by to v každém případě nežádoucí pozornost.

Při omezených možnostech uplatnit v jáchymovském revíru produktivní báňskou techniku, zařízení a kvalitní materiál, prosazovali sovětští odborníci východiska vyzkoušená a prověřená při výstavbě sovětského hospodářství. Tím nejvýznamnějším byla náhrada techniky člověkem a nízké produktivity jednotlivých pracovišť podstatným zvýšením počtu pracovníků. Ve vztahu k lidem musela sovětská strana respektovat do února 1948 politickou situaci, a proto doporučovala a prosazovala pro zaměstnance nadprůměrné platební podmínky, zvýhodněné zásobování potravinami a ošacením a přijatelné sociální podmínky. Věcně k tomu přispívala dovozem, který v roce 1946 zahrnoval např. 6,8 t masa, 71 t mouky, 12 t luštěnin, za 100 000 rublů průmyslových výrobků a také 5 000 litrů vodky. V roce 1947 žádala československá strana komise dovoz 50 t masa, 40 t tuků, 7 t mýdla a také 1 t machorky.

Pro požadavek nárůstu počtu pracovníků měla sovětská strana připraveno vyzkoušené řešení, spočívající v nasazení nucených prací. Ještě do února 1948 nastoupili na práci v n.p.JD se souhlasem československé vlády němečtí váleční zajatci, které po únoru vystřídali vězňové a lidé zařazeni do táborů nucených prací. Svou pomocí na ostraze zajatců a vězňů přispěli i sovětští instruktoři, kteří nastoupili už roku 1946, někteří dokonce se psy.

Sovětským přínosem bylo i zavedení vysoce účinného systému utajování činnosti uranového průmyslu, který zamezil až do roku 1968 únik věcných údajů na Západ a po dlouhou dobu vyloučil reálný pohled na hospodářské výsledky a smysl uranového průmyslu i nejvyšším politickým a hospodářským činitelům socialistického Československa.

Při zkoumání obsahu a rozsahu sovětské pomoci rozvoji n.p.JD vystupuje do popředí záměr rychle zabezpečit růst produkce uranových rud, zajistit a odvést veškerý materiál obsahující uran, který byl snadno dostupný, a získat trvalý přehled o zdrojích přírodního uranu na území celé Československé republiky. Hospodářská stránka uskutečnění tohoto záměru zdánlivě stála v prvních poválečných letech jakoby v pozadí, protože v popředí byl souboj s časem.

Technickou stránku těžby a zpracování uranových rud nemohli sovětští báňští odborníci nijak podstatně ovlivnit. Kvalita a struktura prostředků, které byly k dispozici, to nedovolovala. Ředitel uranového průmyslu z let 1965 - 1968, dr.K.Houdek, ve své práci z roku 1969 uvádí, že “na dobývkách bylo dlouho jedinou mechanizací kolečko, necičky a hřebla”. Teprve v roce 1953 a 1954 zde začaly být prosazovány škrabáky a vrátky. Podle ing.M.Kolka byl první lžícový lopatový nakladač PML 3 sovětské výroby nasazen v roce 1948 při ražbě důlních chodeb na štole v Potůčkách. V letech 1953 a 1954 se začaly užívat k nakládání horniny ve vertikálních jámách sovětské nakladače, profil šachet, které měly dřevěnou výstuž, se v 50.letech ustálil na 10,65 m2. Později se přecházelo na kruhový profil jam s výstuží z litého betonu. Mechanické nakládání horniny se podle Houdka rozšiřovalo až po roce 1950 při ražbě důlních chodeb. Měsíční postupy na čelbě se pohybovaly od 40 do 60 m až v polovině 50.let, na hloubení nepřesáhl postup do roku 1953 v průměru 10 m. Právě tento postup byl v prvních poválečných letech velkou brzdou zvyšování těžby a ovlivnil její prudký vzrůst až začátkem 50.let.

Sovětské straně zajišťovala “Dohoda” funkci technického ředitele n.p.JD. Na této funkci se během prvních 3 let vystřídali tři lidé, výraznou pozici si vybudoval během roku 1947 ing.Ražev, vůči jehož působení měl však velké námitky sovětský člen komise ing.Volochov. Podle “Dohody”byl dalším řídícím pracovníkem ze sovětské strany vrchní inženýr a přednosta technické kontroly, která zajišťovala zpracování rudy a její odvoz do Sovětského svazu. Ve skutečnosti ve skupině prvních odborníků byl také geolog. S růstem důlních pracovišť přibýval do začátku 50.let počet báňských odborníků ze Sovětského svazu, kteří bezprostředně řídili provoz, odpovídali za plnění plánu hornických prací a výstavbu hornických a technologických provozů. Během 50.let byli nahrazeni československými odborníky.

Nezastupitelnou úlohu při ovládnutí československých zdrojů přírodního uranu sehrála geologická služba, zřízená při ředitelství n.p.JD v roce 1946. Až do roku 1961 tuto službu řídili sovětští odborníci, kteří tak společně s báňskými techniky určovali směry a rozsah hornických prací, vedli vyhledávání a průzkum uranového zrudnění na celém území Československé republiky a zároveň soustřeďovali podklady pro strategii využití československých uranových ložisek Sovětským svazem. Geologická služba v sovětských rukou navíc zajišťovala režim přísného utajování obsahu i výsledků práce uranového průmyslu.

Symbióza sovětských báňských odborníků a geologů velmi rychle implantovala do činnosti n.p.JD ty prvky sovětského hospodářství, které nahrazovaly nedostatky moderní techniky a nízkou produktivitu práce. V prvé řadě to byl tlak na růst počtu pracovníků, především hornických profesí, pro které bylo třeba zajistit co nejvíce pracovišť, pokud možno ve vícesmněnném provozu. Pracoviště zajišťovala a určovala v řadě směrů geologická služba. Účelnost a počet pracovišť byly v prvních poválečných letech podřízeny jedinému požadavku - vytěžit co nejvíce rudy co nejrychleji.

----------

Velice drahá pomoc

Postupné vytlačení Státní geologické služby ČSR ze všech okruhů odborné činnosti, která měla vztah k provozu n.p.JD, se od roku 1947 vysvětlovalo především kvalitami a odbornými zkušenostmi sovětských geologů. Při hodnocení čs. uranového průmyslu k jeho 30.výročí v roce 1975 se vyjádřil jeho dlouholetý ředitel a vládní zmocněnec ing.A.Schindler o poválečných poměrech, že “ještě horší situace byla v kruzích odborných pracovníků a v nezbytně nutné aparatuře pro geologickou činnost i pro vlastní dobývání. Zde nám SSSR prokázal neocenitelnou službu: vyslal k nám zkušené specialisty a poskytl veškerou materiální pomoc”.

Pravdivé a nade všechnu pochybnost je Schindlerovo tvrzení o významu a úloze aparatur, ty se v poválečném Československu nevyráběly. Reálný obsah neocenitelné služby zkušených specialistů si však vyžaduje přiblížit úroveň poznatků o geologii radioaktivních surovin v roce 1945 jak ve světě a zejména v Sovětském svazu, tak i u nás.

V obecném povědomí odborníků byla z uranových ložisek na prvém místě žilná ložiska Ag-Bi-Co-Ni-U formace, uranové zrudnění v pegmatitech, zrudnělé pískovce převážně kontinentálního původu a uranem obohacené bituminózní břidlice. Světoznámý jáchymovský revír patřil k pětiprvkové kombimaci a byl vesměs zmiňován i v učebnicích ložiskové geologie.

Průzkum a těžba rudních ložisek se na území Sovětského svazu vyvíjely po roce 1917 rychle a ve velkém měřítku s jedinou vyjímkou - a tou byly radioaktivní suroviny. Na tuto situaci marně upozorňovali už ve 20.letech sovětští vědci jako Vernadskij, Fersman a Chlopin. Tato vyjímka byla příčinou i surovinového problému při vývoji prvních sovětských atomových zbraní. K prudkému zvratu došlo až po zřízení Zvláštního výboru pro atomovou bombu v srpnu 1945 zahájením prací v Tádžikistánu a Kirgizii. Je však třeba konstatovat, že metodika vyhledávání, průzkumu a oceňování rudních ložisek má řadu společných rysů, uplatňujících se i pro ložiska radioaktivních surovin.

Československo roku 1945 bylo zemí se starou hornickou tradicí a rozvinutým základním geologickým výzkumem. Na území dnešní České republiky se intenzivně těžila i vyhledávala ložiska nerostných surovin od 12.století. V polovině 19.století dosáhla těžba rud v Příbrami hloubky 1000 m. V jáchymovském revíru předcházela těžbě uranových rud těžba rud stříbra, kobaltu a vizmutu. Za německé okupace byly všechny rudní indicie a v minulosti těžená ložiska rud na území Čech a Moravy podrobeny metalogenetickému výzkumu, s předáním výsledků nacistům však čeští geologové nijak nespěchali.

Do roku 1939 byl popsán a publikován výskyt uraninitu, většinou doprovázený dalšími uranovými minerály, z 22 různých lokalit a z popisu bylo možné odvodit i rozsah jeho rozšíření. Většina lokalit se nacházela v Krušných horách a Českém lese, ze středních Čech byl uraninit popsán z Příbrami a Třebska. Výskyt nápadné zelené uranové slídy - torbernitu - byl uváděn da dalších devíti lokalitách, jiné uranové minerály byly známy na 6 lokalitách.

První popisy uraninitu z Jáchymova jsou z konce 18. století, z blízkého Božího Daru z roku 1808 a Abertam z roku 1831. Z Příbrami je výskyt uraninitu uváděn v roce 1829, z Horního Slavkova v roce 1887. Prací o uranové mineralizaci přibývalo po roce 1850 v souvislosti s výrobou barev, a samozřejmě začátkem 20.století po objevech manželů Curieových. Právě široké znalosti o vzájemném vztahu rud Ag, Bi, Co, Ni, U na české i saské straně Krušných hor vyústily v charakteristiku pětiprvkové formace, k níž byla původně řazena i největší světová ložiska uranu v Kanadě a Belgickém Kongu. V Krušných horách se vytvářela i podložená představa o prostorovém rozmístění jednotlivých složek pětiprvkové formace.

Velmi obsažná Krausova práce Das staatliche Uranpecherzbergbaurevier bei St. Joachimsthal in Böhmen byla publikována v roce 1916. Vztahovala se k území všech tří tehdy otevřených důlních provozů (šachet Werner, Svornost a štoly Saských šlechticů). Obsahovala nejen výčet 32 žil s uranovou mineralizací, ale v některých případech i jejich podrobný popis, včetně úložních poměrů, mocnosti a minerální výplně. Práce doporučovala směry dalších výzkumů a otvírkových prací, uváděla produkci uranu v letech 1896 - 1913, tabulky shrnující ekonomiku dobývání, hydrogeologické poměry a ovzduší v dolech. Součástí práce byl podrobný horizontální plán rozšíření významných žil a jejich ověření důlními díly. Byl připojen geologický profil Z-V směru celého revíru, zachycoval vertikální průběh 25 žil a situaci jejich otvírky ze všech tří úvodních děl revíru. Poměry dokreslovalo několik podélných řezů rudními žílami, naznařujících vztahy U-mineralizace k ostatním rudám.

Také ve zprávě pro ministra Laušmana z 1.10.1945 je zřejmé, že i po roce 1918 byla pozorně sledována geologická situace, objem těžby rud a ekonomika prací. Zpráva vyjmenovala též žíly, s nimiž se počítalo při poválečném rozvoji těžby.

Od pooviny roku 1946 začali přijíždět sovětští geologové. Organizace, obsah a výsledky jejich práce v prvních poválečných letech vypovídají o reálném obsahu slova “zkušenost”, kterým jejich působení v uranovém průmyslu charakterizoval A.Schindler.

Podle vlastního vyjádření se první sovětští geologové ocitli po svém příjezdu ve velmi obtížné situaci vzhledem k nedostatku konkrétních podkladů jak o jáchymovském revíru, tak i o celé Československé republice. Podle jejich názoru “bez ohledu na staletou historii jáchymovského ložiska neprováděly se na ložisku specializované geologické, geofyzikální a hydrogeologické výzkumy”. V Jáchymově nebyly žádné geologické dokumenty, s vyjímkou zastaralé geologické mapy v měřítku 1:14 000 a dvou odborných prací. První z nich byla již zmíněná práce M.Krause, kterou dali okamžitě přeložit. Autorem druhé byl východoněmecký ložiskový geolog dr.Oelsnitz, který vypraoval rukopis na žádost geologické skupiny Alexandrova a Jarošenka za jejich pobytu v Německu. Obě práce považovali sovětští geologové za přehledné, podávaly však pouze všeobecný obraz o ložisku a neobsahovaly konkrétní údaje, které by mohly pomoci řešit “otázky studia početných žil uranové formace ve velmi složitých geologických poměrech”.

Sovětští geologové se při vyhledávání a zkoumání nadějných ložisek v jáchymovském revíru setkávali s ještě většími potížemi. Postrádali podklady o metalogenezi, o vztahu mezi provincií “Českých rudních ker” a uranovou mineralizací a další. Podle nich neměli žádné podklady nejen sovětští, ale ani čeští geologové. Zpočátku při projektování výzkumu bylo nutné se vyptávat i místních pracujících. Perspektivy některých ložisek a dalších průzkumů se začaly ukazovat až po obdržení archivních materiálů z “Pražského archivu” a z Německa. Výsledky přineslo i bezprostřední ověření starých důlních rajónů Ag-Bi-Co-Ni formace. Považovali za nutné geologicky zdokumentovat okolo 50 km důlních chodeb, sestavit souhrnné mapy a systematicky zakreslovat čelby chodeb. Velmi je udivovalo, že důlní práce řídí dozorci - praktikové bez jakéhokoli geologického vedení.

Vyjádření sovětských geologů je součástí jejich první roční zprávy a pochází z jara 1947. Dokazuje, že se na svoji práci v Československu nepřipravovali a o geologických a ložiskových poměrech země do svého příjezdu nevěděli nic. O styku nebo spolupráci s československými geology není s vyjímkou “Pražského archivu” ve zprávě zmínka.

Náplň a zaměření práce sovětských geologů prošly od roku 1946 vývojem, v němž se prolínala potřeba rychle řešit surovinový problém výroby jaderných zbraní se strategickým záměrem ovládnout a zajistit pro Sovětský svaz veškeré zdroje přírodního uranu na území Československa.

Volba základních směrů a obsahu práce geologické služby n.p.JD v roce 1946 a v několika následujících letech neměla alternativ, ze kterých by se dalo příliš vybírat. Na prvním místě byl jediný jistý zdroj, a tím byl jáchymovský revír. Určitou váhu měla i možnost, že mezi známými výskyty uranové mineralizace se vyskytnou lokality, které bude možné rychle začít těžit. Neopomenula se ani revize dostupných hornických pracovišť jak v provozu, tak i dávno zastavených. Prakticky nic se neočekávalo od systematického vyhledávání v geologicky nadějných regionech hlavně proto, že kritéria pro jejich vymezení se začala utvářet v celosvětovém měřítku až začátkem 50.let. Proto se tento směr na území Československé republiky začal uplatňovat později, řešení surovinového problému nemohl přinést rychlé výsledky.

Nejen výsledky, ale i zvolený postup prací geologické služby v prvních poválečných letech v rozhodující míře usměrnily budoucnost československého uranového průmyslu.

V jáchymovském revíru se od geologické služby v první řadě požadovalo rychlé vystižení geologické situace a nasměrování hornických prací tak, aby na výsledky výzkumu ihned mohla navazovat těžba. Čekala se i odpověď na otázku, jak přispěje produkce jáchymovského revíru k řešení surovinového problému výroby atomových zbraní a jaké místo zaujmě ve strategickém zabezpečení sovětského jaderného programu. Postup a výsledky práce sovětských geologů od samého počátku byly determinovány ložiskově geologickými poměry a historickým vývojem hornické činnosti v revíru.

Uranové zrudnění v revíru patřilo k žilnému typu rudních ložisek s masivní, téměř nepravidelnou a nesouvislou mineralizací. V revíru byly již od 16.století intenzivně vyhledávány a těženy rudy stříbra, později kobaltu a vizmutu. Těžbu uranových rud od poloviny 19.století usměrňovaly poznatky související s vyhledáváním a těžbou stříbronosné mineralizace. Nebyla vždy dobře přístupná a současně ovlivňovala i báňsko-technické podmínky budoucího dobývání. Tyto podmínky musely staré práce respektovat jak z provozních, tak i bezpečnostních důvodů.

Jednoznačným přínosem pro rozšíření prací nebyly ani relikty starého dolování, zachované na povrchu a pokrývající značnou část území revíru. S pomocí radiometrických přístrojů umožňovaly snadno a rychle nacházet úlomky i větší nahromadění uranových rud, ale na mnoha místech zakrývaly výchozy žil na povrch, což ztěžovalo jejich sledování a ocenění do hloubky.

K dispozici byly i údaje o kvalitativních paramtrech zrudnění. Ještě před příchodem sovětských geologů byla rozpracována a využívána metoda oceňování zásob uranových rud podle produktivnosti žilné plochy. Podle hmotnosti U3O8 získaného z 1 m2 žilné plochy se z průměrů jednotlivých stanovení posuzovala vydatnost vymezených bloků, dále v celé ploše žíly a v hranici dolového pole. Dosti naznačovaly údaje, uvedené Krausem, podle nichž se produktivnost čtyř žil pohybovala od 0,47 do 6,12 kg U/m2, s maximy mezi 1,10 - 15,35 kg U/m2 a minimy 0,05 - 1,65 kg U/m2. Sovětští odborníci tuto metodu převzali, pouze produktivnost vyjadřovali hmotností uranu a ne oxidů.

Určitou výpovědní hodnotu měly i výsledky dosavadní těžby uranových rud v revíru. V letech 1896 až 1913 se pohybovala roční produkce mezi 1,4 až 6,6 t U3O8, v letech 1928 až 1938 zhruba mezi 6,57 až 19,3 t U. Nepřesný je odhad vytěženého množství od roku 1853 do roku 1945 ve výši 650 t U, který je dán špatnou interpretací produkce za první republiky. Správná hodnota se pohybuje mezi 450 až 500 t U.

Všechny dostupné podklady v roce 1946 vedly sovětskou stranu k závěru, že rychlý růst produkce v jáchymovském revíru nemá jinou možnost než podstatné zvýšení objemů hornických prací, včetně jejich rozšíření za hranice dolových polí stávajících závodů.

Proces zvyšování ročních objemů hornických prací začal již v roce 1947, kdy bylo vyraženo 11 407 m chodeb oproti 3 564 m v roce 1946. Růst pokračoval až do roku 1957, kdy dosáhl 124 631 m za rok. Určitým podílem přispívala i ražba jam, která však celkovým objemem zhruba 6 000 m za léta 1946 - 1964 uvedená čísla ovlivnila nepatrně. Geologická služba n.p.JD většinu prací zadávala, všechna díla dokumentovala a vyhodnocovala výsledky. Určitý obraz zaměření a výsledků prací poskytují údaje z období naléhavé potřeby uranu 1946 - 1949, vyjadřující podíl skutečného množství vytěženého uranu na 1 běžný metr vyražených důlních děl. V roce 1946 to bylo 4,04 kg U na 1 bm chodby, v roce 1947 pokleslo na 3,44 kg U/1 bm a zastavilo se v roce 1949 na hodnotě 2,03 kg U/1 bm. Pak nastal růst, který nepřekročil do roku 1959 hodnotu 8,00 kg U/1 bm. Vyšší hodnoty po roce 1959 už jen signalizovaly blížící se konec prací v revíru, provázený ůtlumem a ukončením průzkumu.

Závěrečná zpráva geologické služby v revíru vypovídá, že v roce 1946 bylo zkoumáno a hodnoceno celkem 19 žil, z toho 17 patřilo k těm, které byly uvedeny v Krausově práci. V dalším roce vzrostl počet sledovaných žil na 34, z nichž bylo Krausem zmiňováno 25, podle názvu žil lze ale odvodit, že byly známy i v minulosti. Z roku 1948 je popisováno 40 žil s uranovou mineralizací, některé z nich byly už lokalizovány mimo hranice dolových polí tří původních závodů. Území revíru se začalo rozšiřovat.

Okamžité možnosti růstu produkce uranových rud z revíru ukazovaly výsledky výpočtu zásob v letech 1946 - 1948. K 1.1.1947 bylo vypočteno celkem 142,5 t U celkových zásob, z toho 86,5 t U ověřených podrobněji s produktivností 0,72 kg U/m2. Zásoby vymezené a vypočtené k tomuto datu v jáchymovském revíru se vázaly výhradně na žíly popsané Krausem a některé z nich byly zmiňovány i ve zprávě pro ministra Laušmana z roku 1945. Jen jediný blok na žíle Švýcar, známé už od roku 1526, dosáhl vyšší produktivnosti - 5,3 kg U/m2. Produktivnost mezi 2 - 3 kg U/m2 mělo 5 bloků na žilách Bergkittel, Geister a Františka. V rozmezí 1 - 2 kg U byla produktivnost 11 bloků. O celkových poměrech vypovídá, že ze 131 bloků bylo do výpočtu zahrnuto 77 bloků s produktivností od 0,07 do 0,5 kg U/m2. Za rok 1946 bylo vytěženo 14,4 t U, takže vypočtené zásoby opravňovaly další růst těžby.

Další výpočet zásob jáchymovského revíru k 1.1.1948 z celkového množství 167,5 t U vykázal 97,1 t U podrobněji ověřených s produktivností 0,42 kg U/m2, což při roční těžbě 39,3 t U nepředstavovalo žádný výrazný nárůst. Větší přírůstek zásob nastal až k 1.1.1949, kdy celkové zásoby revíru dosáhly 263,2 t U, z toho roční přírůstek činil 260,6 t, s produktivností 0,38 kg U/m2. Na přírůstku zásob se už podílel úsek staré šachty Eliáš při z. okraji dolového pole šachty Rovnost. Už v roce 1946 zde začaly hornické práce. Za rok 1948 bylo přitom v revíru vytěženo 67,4 t uranu. Nárůst těžby v letech 1947 - 1949 činil zhruba 30 t U ročně. K 1.1.1950 bylo z jáchymovského revíru vyvezeno do Sovětského svazu 279,3 tun uranu získaného těžbou a dalších 79,6 t uranu z různých deponií a starých hald.

Rostoucí objemy průzkumných a těžebních prací, zvyšující se těžba i množství ověřených zásob uranových rud samy o sobě nedávaly obraz o celkovém potenciálu uranového zrudnění v jáchymovském revíru. Proto ve zprávě za rok 1948 předložila geologická služba výsledky první prognózy zásob v revíru. Do výpočtu bylo zahrnuto území o celkové rozloze 10,5 km2. Z toho 3,5 km2 představovalo část s již těženými nebo zkoumanými rudními žílami. V této části se předpokládala četnost 40 žil na 1 km2 o souhrnné délce 6,5 - 8 km a průměrném hloubkovém intervalu 400 m. Tak byla odvozena celková žilná plocha o rozloze 10,5 mil. m2. Z ní bylo odečteno 1,2 mil. m2, které už byly v minulosti vytěženy. Rozloha vytěžené plochy byla vypočtena z objemu odvalů a průměrné šířky všech důlních prací. Stanovení produktivnosti vycházelo z předpokladu, že v jáchymovském revíru bylo do konce roku 1948 vydobyto celkem 1 300 t uranu. Z toho bylo vytěženo 650 t uranu v rudě, 300 t zůstalo v zakládce v podzemí a 300 t je rozptýleno na haldách. Při 1 300 t U v žilné ploše 1,2 mil. m2 by produktivnost dosahovala 1,1 kg U/m2, to se však zdálo autorům zřejmě příliš vysoké číslo, a tak metodicky nekorektně upravili výslednou hodnotu na 0,44 kg U/m2. Na území o rozloze 3,5 km2 činil odhad 3 700 t U. Na území považovaném za perspektivní se předpokládalo 5,4 mil. m2 žilné plochy o produktivnosti 0,3 kg U/m2, což představovalo 1 600 t U. Celková prognóza pro území o rozloze 10,5 km2 byla 5 300 t U v rudě.

Tento odhad surovinového potenciálu uranových rud v jáchymovském revíru několikanásobně převyšoval odhady z let 1945 - 1046, které se pohybovaly v rozmezí 500 - 1000 t U3O8. V roce 1948 byla ještě tak velká prognóza pro sovětskou stranu strategicky zajímavá. Růst produkce i ověřených zásob od roku 1946 do určité míry opravňoval cestu, založenou na zvyšování hornických prací jako prostředku k úplnému využití surovinového potenciálu revíru.

Tak byl v jáchymovském revíru ve velkém měřítku uveden do pohybu mechanismus, zaštítěný navíc autoritou státního plánu. Spočíval v ověřování a oceňování každého výskytu uranových rud co nejrychleji důlními díly, ať již z povrchu nebo v podzemí. Na povrchu to byly šachty, příp. obnovené staré nebo nové štoly, v podzemí pak důlní chodby neomezené délky ve směrech považovaných za nadějné.

Souběžně s určitou jistotou, kterou poskytovaly práce v jáchymovském revíru, byl uvedený mechanismus uplatněn od poloviny roku 1946 i při oceňování všech dalších výskytů uranové mineralizace, na které se v té době geologická služba zaměřila. V rozporu s tvrzením o potížích, které měli sovětští odborníci při svém příchodu s orientací na zrudnění mimo jáchymovský revír, jak to uváděli ve zprávě za rok 1946, jsou závěry jednání čs.-sov. komise ze dne 16.7.1946. Ve svém usnesení komise zadávala konkrétní úkoly při zkoumání lokalit Rotava, Sejfy, Vejprty, Abertamy, Kovářská, Drmoul a Smrkovec. Ve výroční zprávě sovětských geologů za rok 1946 byly navíc uvedeny Potůčky, Háje, Boží Dar a Horní Slavkov. Naopak Rotava a Kovářská nejsou zmiňovány. V době, kdy se komise usnášela, neměla ještě geologická služba n.p.JD ani skupinu pro “perspektivní geologii”, a na některých lokalitách prováděli výzkum zřejmě ještě pracovníci SGÚ.

Stále naléhavou potřebu uranu na rozhraní let 1946 - 1947 dokazuje růst a organizace skupiny pro “perspektivní geologii”. Vzrostla během druhého čtvrtletí 1947 příchodem asi 30 sovětských odborníků na “expedici”, rozčleněnou podle působnosti do sedmi skupin. První místo zaujímala jáchymovská, která měla rozšiřovat perspektivy revíru za jeho stávající hranice. Další čtyři skupiny byly utvořeny pro rajony Horního Slavkova, Potůček, Sejfů, Přebuze a Vejprt. Jižní skupina pro vyhledávání a průzkum se zabývala územím Krušných hor a části Císařského lesa. Nejširší rozmach měla skupina revizně-expertní, která pracovala prakticky na celém území České republiky.

Daleko nejlepší výsledky přineslo ověření známých výskytů uranové mineralizace u Horního Slavkova. Už v roce 1947 se zde rozběhl mechanismus, zvolený pro jáchymovský revír, a začalo se s hloubením dvou šikmých jam, sledujících struktury s uranovou mineralizací. Za životnosti revíru zde v letech 1946 - 1962 bylo získáno 2 553 t U, bylo vyraženo 15 těžebních jam a téměř 550 000 m důlních chodeb.

Revizně-expertní skupina za jediný rok ověřila velký počet lokalit jak se starými hornickými pracemi, tak i s důlními závody v provozu ve středních Čechách, v Železných horách, na Českomoravské vrchovině, v jižních Čechách, v Krušných horách, ve Smrčinách, v Krkonoších a Dolnoslezské pánvi. S vyjímkou dvou rajonů nenašla nikde zajímavé indicie uranového zrudnění, které by vyvolalo okamžitě větší průzkumnou aktivitu.

Velice významný výsledek přinesly revizní práce širšího okolí Příbrami. Zde se v březohorsko-bohutínském revíru těžily polymetalické Ag-Pb-Zn rudy, na několika šachtách dosáhly práce k roku 1945 hloubek až 1 500 m od povrchu. Z historie dolování věděli pracovníci revizní skupiny o výskytech uranových rud na šachtě Anna, která byla v provozu, na uzavřených šachtách Lill a u Třebska, několik kilometrů od Příbrami. Celkem bylo revidováno 60 různých míst, včetně hald, odkališť a reliktů starých hornických prací. V šachtě Anna byly potvrzeny výskyty uraninitu v podzemí, u šachty Lill na haldě. podobně se potvrdily i údaje o výskytu uraninitu u Třebska. Další výskyty uraninitu byly nalezeny na haldách staré šachty u Svaté Hory v Příbrami a na lokalitě Vrančice. Později byla otevřena a zpřístupněna šachta Lill, ověřeny Třebsko a Vrančice, kde byly po roce 1950 střídavě těženy uranové a polymetalické rudy.

Rozhodující však byly výsledky revize starých odvalů u obce Vojna, 8 km jižně od Příbrami. Bylo nalezeno několik úlomků s uraninitem, na haldách byla naměřena zvýšená radioaktivita. Tak byla odkryta jz. okrajová část budoucího příbramského revíru uranových rud, který se produkcí 50 000 t uranu zařadil mezi největší na světě. V roční zprávě byl hodnocen nález optimisticky, ale rezervovaně: “Z pohledu získaných údajů se rajón Příbrami rýsuje jako nová samostatná uranová provincie, možná s průmyslovými perspektivami”. Nezapřela se značná velkorysost, neboť zpráva pokračuje: “Hranice se dále mohou rozšiřovat k JZ do Stříbrných (Nalžovských) Hor (50 km od Příbrami), kde na haldě staré šachty byl rovněž nalezen smolinec”. Je na místě konstatovat, že revír dále pokračoval k SV, směrem na JZ se už nic nenašlo. Už v následujícím roce začala pracovat samostatná příbramská průzkumná skupina.

Přístup k dalšímu nálezu z roku 1947 ukazuje, jak naléhavé bylo zahájení těžby během let 1948 až 1949. Nález zvýšené radioaktivity v žacléřsko-svatoňovické pánvi byl jediným kladným výsledkem revize uhlonosných pánví v Čechách v roce 1947, která zahrnovala kromě dolnosudetské pánve také pánev mostecko-chomutovskou a sokolovskou (tam byla nalezena a těžena uranová ložiska až o 15 let později). Revizní skupina v roce 1948 rozšířila své práce v žacléřsko-svatoňovickm revíru, kde se zjištěné obsahy uranu v souvrství uhelných slojí pohybovaly okolo 0,1 % U. V roce 1949 byly už odhadovány zásoby uranu ve výši 500 - 600 t. Těžba nebyla zahájena okamžitě, ale začala až v roce 1953, kdy byla v provozu chemická úpravna v Nejdku, přesto, že očekávané náklady byly nižší, než vykazovala těžba ze žilných ložisek. To je přesvědčivý důkaz o již ukončeném surovinovém problému sovětských jaderných zbraní. Sovětská strana už neměla zájem o nízkoobsahové rudy, které by musela odvážet na značnou vzdálenost a nákladně upravovat.

Od roku 1949 začíná silný tlak sovětské strany na výši a strukturu výrobních nákladů, z nichž se po přičtení zisku (18 - 8 %) utvářela cena za vyvážený uran. Náklady vystoupily z 6 500 Kčs ve staré měně v roce 1945 na 12 000 Kčs za 1 kg uranu v rudě k 1.10.1949. Výše plateb se stala průběžným předmětem jednání a obsahem platebních protokolů až do roku 1958, kdy pohyblivou cenu vystřídala pevná cena za 1 kg uranu v rudě nebo chemickém koncentrátu.

Do hospodářských výsledků n.p.JD se do poloviny 50.let výrazně promítal objem prací uskutečňovaných v jáchymovském revíru. Počáteční snaha rychle zvýšit těžbu šla několika směry. V první řadě to bylo rozšíření objemu sledných chodeb a vyřizovacích prací na všech třech původních důlních závodech (Werner, Svornost, štola Saských šlechticů). Velmi rychlá byla i reakce na nálezy uranových rud ze starých hald a odvalů. Už v druhé polovině roku 1946 bylo na Z od Rovnosti nalezeno na haldě starého dolu Eliáš přes 200 g uranové rudy. Ještě dále na Z v okolí starých štol Horní a Dolní Eva Apfelbaum byly nalezeny v roce 1947 natolik nadějné indicie, že na nich byla založena šachtice, která měla ve svém profilu rudní žílu a byla později rekonstruována na šachtu Eva. V letech 1948 - 1950 došlo k vlně velkého zakládání nových šachet, z nichž některé nepřinesly žádné výsledky. K vyvrcholení produkce došlo až v polovině 50.let a stálé zvyšování objemů důlních chodeb se nezastavilo do roku 1958.

V souboji s časem sovětští odborníci neuspěli. Sovětští geologové byli až na vyjímky nesmírně pracovití, houževnatí a velkorysí. Jediné, co jim chybělo, byla zkušenost. Pro tu si do Československa přijeli a stálo to hodně peněz.

---------

Realita jáchymovského revíru

Do historie lidstva zasáhl Jáchymov na přelomu 19. a 20.století, kdy manželé Curieovi izolovali z jáchymovského smolince radium a později polonium. Do osudu mnoha lidí zasáhl Jáchymov několikrát a byly to zásahy rozporné. Někomu přinesly bohatství, někomu bídu, někomu naději, jiným zoufalství, některým splněná očekávání, jiným zklamání.

Jáchymov a jeho okolí přitahovaly pozornost od okamžiku, kdy z osady Konradsgünn na začátku 16.století takřka přes noc vyrostlo město, ve své době jedno z největších v Českém království. Lidi sem přitahovala vidina něčeho, co se dodnes nadneseně nazývá nerostným bohatstvím. Spojuje se s nerostnými surovinami, bez nichž se lidé neobejdou. Za vidinou nerostného bohatství se až na vyjímky skrývá mnoho práce, která má svůj rub a líc. Na rubu je dřina, houževnatost a nebezpečí života. Na líci, který vidí lidé raději, je převážně náhoda a štěstí několika jednotlivců nebo finančně silných společností, které přišly včas na vhodné místo. Zpravidla si vezmou rychle část z toho, co ti, kteří přijdou po nich, budou získávat s velkou námahou a nebezpečím.

Všechny tyto rysy provázely i osud jáchymovského revíru. Snadný přístup k bohatství, prostředku moci, přivedl do Jáchymova na počátku jeho historie spoustu lidí. Tito lidé přicházeli vesměs dobrovolně. Na konci jeho historie, v polovině 20.století, přišlo znovu mnoho lidí, část nedobrovolně, s malou nadějí na přežití. Jejich příchod nebyl tentokrát spojen s představou bohatství, neboť je sem přivedla cizí touha po moci, která pomocí zloby, nenávisti a závisti chtěla ovládnout svět. Z takových kořenů nikdy nic kladného nevzešlo. Samotný účel prací měl svůj tendenční a nadnesený výklad, skutečnost byla v mnoha směrech zakryta pláštíkem státního tajemství zvláštní důležitosti.

Výše těžby a hospodářské výsledky byly celá léta utajovány, avšak ke specifickým rysům publikační činnosti v geologických oborech patřilo postupné zveřejňování upravených poznatků o ložiskových poměrech uranového zrudnění v Českém masivu, včetně jáchymovského revíru a revírů dalších. Většina těchto prací byla přednesena a publikována na sympoziích Hornická Příbram ve vědě a technice, ale také ve sbornících Ústředního ústavu geologického v Praze.

Velmi přehledně podal v roce 1986 T.Veselý souhrn geologických i ložiskově-geologických charakteristik jáchymovského revíru. Na řadě příkladů demonstroval prostorové rozmístění uranového zrudnění, tvar a četnost rudních těles v konfrontaci s rozsahem provedených hornických prací. Vyzvedl i faktory, které se považovaly za rozhodující pro kontrolu rozšíření mineralizace, podal charakteristiku strukturních poměrů celého revíru i jeho jednotlivých částí, pro něž použil termín žilné uzly. I když v náznacích byl podán alespoň srovnávací obraz kvantitativních poměrů, o kvalitě rud a výsledcích těžby nemohl uvést nic. Za určitou úlitbu bohům v záverečné fázi v jáchymovském revíru lze považovat výzkumy a zveřejnění výsledků o neuranové mineralizaci pracovníky ÚÚG Mrňou a Pavlů. Výzkumy měly mimo jiné doložit, že využití ostatních komponent zrudnění v revíru nemělo smysl.

Z hlediska ložiskově-geologického je jáchymovský revír řazen k pětiprvkové formaci Ag-Bi-Co-Ni-U s širokou škálou rudních minerálů. Je součástí sasko-durynské rudní provincie, která je množstvím uranu získaného z žilných ložisek řadí na prvé místo ve světě. Daleko největší podíl uranu byl vytěžen na saské straně Krušných hor.

Existují různé údaje o celkovém množství uranu, vytěženém v celé historii jáchymovského revíru v letech 1516 až 1964. Jsou však různého zaměření i věrohodnosti. Nelze především odhadnout, v jakém pohybu byly uranové rudy do roku 1853, neboť se na povrch dostávaly jen když to bylo nezbytné, a to jako příměs ve stříbrných rudách. Je však jisté, že ve srovnání s pozdější těžbou to bylo množství zanedbatelné. Po roce 1853, kdy začaly být uranové rudy těženy pro výrobu barev, se udává hmotnost buď ve formě oxidů, nebo vyrobeného koncentrátu. Tento přístup zřejmě přehlédl Mrňa v odhadu vytěženého množství v letech 1913 - 1936, pro které uvádí hmotnost vytěženého smolince 458,7 t. Nepřesný údaj je i o celkovém množství uranu, které bylo z jáchymovského revíru vyvezeno do Sovětského svazu jako část celkového odbytu. Je v něm zahrnut i materiál pocházející z širšího okolí revíru. Poměrně nevelká diference mezi výší odbytu a velikostí součtu ročních produkcí vede k závěru, že skutečná produkce uranu v letech 1945 - 1964 se pohybuje okolo 7 000 t, neboť ztráty se do hospodářských výsledků nezapočítávají.

K údajům o produkci z let 1945 - 1964 je možné ještě přiřadit souhrnné množství uranu vytěženého jednotlivými těžebními úseky či závody v letech 1946 - 1962, což pak činí celkem 7 199 t U. z uvedených čísel je možné shrnout, že těžební práce v celé historii revíru uvedly do pohybu 7 500 t U a tuto hodnotu lze užít pro srovnání s jinými ložisky nebo revíry, těžícími uranové rudy.

O situaci v jáchymovském revíru v letech 1945 - 1964 vypovídá i odhad ztrát okolo 1 050 t U. Ztráty mají své kořeny v látkovém složení rud, jejich kvalitě a v morfologii rudních těles. Na jejich výši mají vliv i zvolené dobývací metody a postup zpracování rudniny. Až do roku 1953 byla ruda tříděna přímo v dobývkách, kusová ruda se ukládala do bedýnek a zbylý materiál byl buď shrnován do sýpů, nebo se ponechal v zakládce. V druhé polovině 50.let, kdy se zlepšovala mechanizace odklizu materiálu, byla z některých dobývek vypouštěna zakládka a surovina se dále zpracovávala. K největším ztrátám docházelo v době, kdy sovětská strana chtěla co nejrychleji co nejvíce uranu.

Jáchymovský revír byl na základě strukturních poměrů rozčleněn do sedmi dílčích celků, označovaných jako žilné uzly. Tento pojem se široce uplatňoval při členění a popisu většiny žilných uranových ložisek na území České republiky. V jáchymovském revíru jednotlivé uzly buď bezprostředně na sebe navazovaly, nebo byly od sebe odděleny úseky se zanedbatelnou nebo žádnou uranovou mineralizací.

Jáchymovské hydrotermální rudní žíly prosekávají monotónní komplexy svorů, které jsou zvrásněny do velké megaantiklinály. Svory jsou prostoupeny žílami žulových porfyrů, lapmrofyrů a třetihorních bazaltoidů. Autometamorfované variské granity jsou v hloubkách 300 - 800 m pod povrchem. Dosud bylo z Jáchymova popsáno 230 minerálů, což ukazuje na značnou různorodost hydrotermálních procesů.

Ve shodě s Veselým má z geologického hlediska jáchymovský revír, zejména se zřetelem ke strukturním poměrům, rozlohu 45 km2. Je ohraničen vesměs mocnými zlomovými strukturami. Jejich vznik a vývoj ovlivnil i rozšíření rudních žil. Na tomto území byly kromě rud pětiprvkové formace těženy i další rudy, zejména Fe, Mn a Sn.

V severní polovině revíru na sebe navazují od Z. k V. uzly Barbora-Eva, Rovnost a Svornost. Všemi třemi souvisle procházejí Z.-V. struktury, v některých úsecích slabě, ale i intenzivněji mineralizované. Na Z. od uzlu Barbora-Eva se nachází žilný uzel Abertamy, oddělený mocnější zlomovou strukturou. Na JJV. od Svornosti je žilný uzel Bratrství a od něj na JV. Plavno. Také ve V. části revíru kontrolují rozšíření rudních žil mocné zlomy, vesměs sterilní.

I území mezi jednotlivými uzly bylo na povrchu podrobně prozkoumáno, zčásti i podzemními důlními chodbami. Plocha, kterou zaujímají žilné uzly, je zhruba 60 % celkové plochy revíru a je 2,5x větší, než plocha, o které sovětští odborníci uvažovali v prognóze z roku 1948.

Největší soustředění úvodních děl bylo v žilném uzlu Rovnost, kde na ploše něco přes 0,5 km2 pracovaly 4 jámy. Zajímavý osud měl žilný uzel Abertamy, kde byly okolo roku 1952 práce přerušeny a obnoveny v roce 1954. Vrcholu produkce dosáhly Abertamy v letech 1959 - 1961 a končily v roce 1964 jako poslední, když zde byla těžena vůbec nejproduktivnější žíla revíru, označovaná A2. Celý tento žilný uzel byl třetí nejproduktivnější. V seskupení tří žilných uzlů Barbora-Eva, Rovnost a Svornost byly z celkového počtu 11 nově založených jam 3 zcela negativní. Byly založeny v roce 1949 právě v době, kdy všechno směřovalo k co nejrychlejšímu zvýšení těžby. Jámy založené v roce 1954 a později byly výrazem pokusu o rozšíření revíru a prodloužení jeho životnosti.

Objemy důlních děl rostly až do roku 1958 přesto, že nejvyšší produkce dosáhl revír v roce 1956 a největšího odbytu o rok dříve. To, jak výrazně ovlivňoval objem důlních děl výsledky těžby, je patrné z vývoje od roku 1960. Ze srovnání 1 102 866 m důlních děl s 8 216 000 m2 ověřené a těžené plochy rudních žil vyplývá, že těžbě sloužilo nejvýše 50 % objemů důlních děl a ostatní se uplatnily při průzkumných, otvírkových a sledných pracích, jež k růstu produkce nepřispěly. K nim patří i negativní průzkumné práce k ověření Ag, Bi, Co, Ni zrudnění v rozsahu 15 000 m.

V revíru bylo těženo více než 400 zrudnělých disjunktivních struktur, avšak těch, které byly zkoumány na povrchu i v podzemí, bylo nejméně dvojnásob. Více než 200 žil má staré, historicky doložené názvy.

Velmi výstižnou charakteristiku kvality a rozšíření masivního žilného typu uranového zrudnění podává parametr produktivnosti žilné plochy. Je vhodné připomenout, že souvislý povlak uraninitu o mocnosti 1 mm na ploše 1 m2 představuje produktivnost 5,5 kg U/m2. Produktivnost masivního žilného typu uranových rud se většinou rychle mění v ploše žíly a její nízké hodnoty ovlivňují nepříznivě jak ztráty při dobývání, tak i výši nákladů při odklizu, dopravě a úpravě rudniny. Pro celý jáchymovský revír se uvádí průměrná produktivnost 0,76 kg U/m2. Ze souhrnných údajů o sedmi žilných uzlech se pro vytěžení 7 200 t U uvádí hodnota vyšší - 0,87 kg U/m2.

Základní jednotkou, k níž se vztahují výsledky dobývacích prací, je těžební blok, jehož plocha se pohybuje od několika set až do téměř 4 500 m2. V jáchymovském revíru byly těženy bloky s produktivností do 2 kg U/m2. Pouze 20 žil mělo produktivnost větší než 2,07 kg U/m2, z nich 11 patřilo k žilám, z kterých bylo vytěženo více než 40 t U. Ze zbylých žil bylo získáno celkem 112 t U, což je asi 1,5 % produkce revíru. Kvalitativní poměry dokresluje i to, že v celém revíru bylo jen 57 bloků s produktivností nad 5 kg U/m2. Nejvyšší produktivnost - ve výši 17,65 kg U/m2 - dosáhl blok na žíle Geister v žilném uzlu Rovnost. Dalších 6 bloků mělo produktivnost nad 10 kg U/m2. Nejvyšší počet bloků s vysokou produktivností byl na žíle A2 v žilném uzlu Abertamy. Po odečtení jejich podílu na celkové produkci žíly klesla produktivnost z 2,44 kg U/m2 na 1,55 kg U/m2. Celkem 48 bloků patřilo k žilám s produkcí nad 40 t U. Největší počet bloků byl v žilném uzlu Rovnost, celkem 18, nejméně v žilném uzlu Plavno, a to pouze 1.

Rozsáhlé průzkumné a těžební práce v revíru potvrdily soustředění hlavního podílu uranové mineralizace v důlním poli šachty Rovnost a k ní přiléhajících úseků - na Z. žilného uzlu Barbora-Eva, na V. Svornost. Ostatní žilné uzly byly od této ústřední části revíru odděleny výraznými tektonickými liniemi a uranové zrudnění, s vyjímkou Abertam, bylo v ploše spíše rozptýleno nežli soustředěno do ohraničených úseků. Bez produkce těchto žilných uzlů se získané množství uranu v revíru přibližuje prognóze sovětských odborníků z roku 1948. Prognóza nedocenila plošnou rozlohu a přecenila vertikální rozšíření uranové mineralizace.

Během průzkumu a těžby v letech 1946 - 1964 se shromažďovaly další poznatky o podmínkách vzniku a prostorovém rozšíření uranové mineralizace v revíru. Především to bylo zjištění, že uranová mineralizace je starším samostatným stadiem mineralizace, s uranem jako jediným kovovým prvkem. Následuje arzenidová a sulfoarzenidová mineralizace s Ag, Bi, Co a Ni rudami byla poněkud mladší. Pokud se v jednotlivých minerálních asociacích arzenidového stadia vyskytoval uraninit, byl s velkou pravděpodoností mobilizovaný a jeho rozšíření bylo většinou nevýznamné. Jáchymovský revír tak potvrdil, že orientace vyhledávání žilných uranových ložisek na základě pětiprvkové formace byla do značné míry sporná, což se potvrdilo i ve světovém měřítku.

Pozorování potvrdila v revíru řadu známých jevů, souvisejících se strukturními poměry jednotlivých žil, jejich styků, změn mocnosti a úložných poměrů. V důsledku složitého tektonického vývoje převládala mineralizace disjunktivních struktur menší mocnosti do 0,5 m. Z produktivnějších žil měly mocnost do 1,5 m pouze tři. Z hlediska rozšíření uranové mineralizace se uplatnila úloha dvojmocného železa jak v sulfidické formě (pyritzace parabřidlic), tak i ve formě silikátové (amfibolity) větším soustředěním a souvislostí rudních těles. Význam měl i tvar reliéfu granitového podloží. Všechna tato zobecnění a pravidla měla své vyjímky a do sledování a otvírky rudních žil se významněji nepromítla. Rozhodujícím kritériem bylo zvyšování a plnění plánu hornických prací, které rostlo až do roku 1957.

----------

Čiň čertu dobře

Cesta za bohatstvím a mocí je většinou doprovázena nepříliš šťastnými osudy řady lidí, kteří se na ní ocitli dobrovolně nebo i nuceně. Takovou cestou za bohatstvím je vlastně i historie jáchymovského revíru od roku 1512 do roku 1945. Cesta za mocí byla daleko kratší a trvala od roku 1946 do roku 1964.

Už v 16.století postihly Jáchymov a jeho okolí morové rány, zemětřesení, válka a požár. To se později opakovalo a poslední velký požár byl v Jáchymově v roce 1873. K zemětřesení došlo o rok dříve. V roce 1946 přišli do Jáchymova první sovětští odborníci a jáchymovský uran měl posílit sovětské velmocenské ambice.

Prostřednictvím nově zřízeného národního podniku Jáchymovské doly vstoupily do československé poválečné společnosti prvky dosud neznámé a cizí. Vzniklo odvětví hornické činnosti, jehož rychlý rozvoj Československu nic dobrého nepřinesl a na který Česká republika doplácí dodnes.

Rozpor mezi přáním a reálnými možnostmi byl proces, který provázel činnost uranového průmyslu od jeho vzniku v roce 1946. Na tento rozpor doplatilo nejen československé národní hospodářství, ale i mnoho lidí, do jejichž osudů zasáhly zájmy uranového průmyslu, zejména do roku 1960.

Je prokázáno, že do roku 1961 se vystřídalo v táborech ostrovského vězeňského zařízení okolo 65 000 lidí. Počet uvězněných byl vždy vyšší než počet vězňů evidovaných v práci n.p.JD. Dokládá to příklad “Hlášení pro den 1.2.1953”, podepsaného por. Kolářem, kdy z celkového stavu 14 563 pracovalo 12 525. Poměr politických a ostatních vězňů se měnil, v roce 1952 bylo z téměř 13 500 vězňů Vězeňského ústavu v Ostrově 8 000 vězňů politických. V jáchymovském revíru bylo zřízeno 11 táborů, mezi nimi proslul tábor Vykmanov II, kde vězňové pracovali bez jakýchkoliv ochranných pomůcek v drtírně uranové rudy. V roce 1955 zde bylo soustředěno přes 200 kněží, z nichž 102 bylo pozrušení tábora v roce 1956 převezeno do jiných věznic.

Až do poloviny 50.let se všeobecně nebraly velké ohledy na zdraví pracovníků v podzemí. Negativním účinkům ionizačního záření byli vystaveni všichni, nejen vězňové. Teprve koncem 50.let byly zpřísněny normy pro větrání v dolech a ruční třídění rudy na dobývkách se výrazně omezilo. Zůstane paradoxem doby, že důlní díla s kvalitní rudou byla často obsazována politicky nebo odborářsky silně angažovanými pracovníky, kteří za tuto benefici v prostředí s radioaktivním prachem platili svým zdravím.

Připomínky Bruno Köhlera, tajemníka ÚV KSČ, a některé poznatky o hospodářské problematice jáchymovských dolů z roku 1955, uvádějí doslova:

“Vážným problémem je, zejména v oblasti Jáchymov a Horní Slavkov, otázka zdravotnictví. Vedení Jáchymovských dolů dost pružně nereagovalo na změny, které v poslední době nastaly, tj. že místo většiny zajatců a potrestaných pracuje dnes v JD většina civilních zaměstnanců a jejich počet rychle vzrůstá. O zdravotnictví, o výchovu a preventivní opatření proti nemoci z povolání se ve skutečnosti nikdo nestaral. Byl již zjištěn a potvrzen Akademií věd případ úmrtí v důsledku radiového záření (po 4 letech práce na šachtě). V řadě případů musí již lékaři doporučit odchod z JD některým pracovníkům v důsledku ohrožení života, tak museli před časem opustit své pracoviště 2 nositelé Řádu práce a řada vynikajících horníků. K rychlému opotřebení pracovníků dochází proto, že se nedbá o nutná a předepsaná preventivní opatření. Na příklad je stanoveno, že každý pracující na šachtě dostane denně 1 litr mléka. Ovšem většinou nedostávají nic, krajské orgány v Karlových Varech to zdůvodňují tím, že do kraje musí být mlého dováženo ze sousedních krajů a po zajištění zásobování pro pracovníky v Jáchymově nezbývá. Nyní byly učiněny první kroky k vybudování Ústavu národního zdraví pro Jáchymov. V této věci není možno strpět jakékoliv odklady, ale zajistit dobudování a vybavení ústavu, jakož i zdravotnických středisek a ošetřoven na velkých závodech a poslat do oblasti Jáchymova dostatečný počet lékařů.

Kromě těchto nedostatků a problémů, které se nám v současné době jeví jako zvlášť závažné, existují ovšem v Jáchymovských dolech ve větší či menší míře všechny ty nedostatky, jimiž trpí ostatní odvětví národního hospodářství - jako je špatně organizovaná práce, nedostatečné využití techniky atd. Na tyto věci zvlášť nepoukazujeme, protože máme za to, že je otázkou určitého času a záleží také na naší práci, na práci našich stranických orgánů a organizací, jakož i ROH a ČSM v JD, jak rychle budou tyto nedostatky odstraňovány a obtíže překonávány.”

Odpovídajícího vděku se dočkali i mnozí vedoucí pracovníci uranového průmyslu z let 1946 - 1948. První ředitel n.p.JD ing.B.Hegner byl odsouzen v roce 1951 na doživotí, s ním byl odsouzen i jeho poúnorový nástupce ing.J.Čmelák a několik dalších pracovníků. Vládní zmocněnec ing.V.Kovář byl po únoru 1948 několik měsíců vězněn, druhý zmocněnec ing.S.Rada spáchal v dubnu 1952 sebevraždu. Proběhly i další procesy s třídními nepřáteli, mezi nimi byli i geologové dr.J.Hettler, dr.J.Švenek a dr.J.Krupička.

Cesta založená na přehlížení racionálních principů zkoumání a otvírky ložisek nerostných surovin, na provádění ohromných objemů hornických prací s nevýkonným technickým vybavením, na velkém nasazení manuální práce a primitivních nástrojů s podstatným podílem nucené práce, spolu s všeobecně nízkou produktivností mineralizovaných struktur vyúsťovala ve vysoké náklady na jednotku produkce.

Popsaný styl práce, uplatněný především v jáchymovském, ale i hornoslavkovském revíru, byl ve skutečnosti karikaturou hospodářského přínosu. Hospodářskou situaci uranového průmyslu zachránily mimořádně příznivé poměry příbramského revíru a jeho rozvoj v 50.letech. Tak se snížily výrobní náklady na 1 kg uranu z 1993 Kčs v roce 1949 na 272 Kčs v roce 1960. Až do poloviny 50.let byl českoslovesnký uran po všech stránkách drahý. Na celkovém vývozu do Sovětského svazu v letech 1945 - 1989 se jáchymovský revír podílel jen 7 procenty.

Sovětské zkušenosti, které se v uranovém průmyslu začaly prosazovat hlavně po únoru 1948, zvýraznily řadu stránek totalitního plánovaného hospodářství. Za dodávaný uran Sovětský svaz skutečně platil, zpočátku i hodně a nerad. Za uran přicházelo zboží, které ve vzájemné obchodní výměně nebylo ničím zvláštním. Sovětský zájem uvedl v roce 1945 v život hornické odvětví, které České republice nic dobrého nepřineslo. Ve vedení uranového průmyslu se již v 50.letech vytvořila vlivná lobby, která zajišťovala příliv financí až do roku 1990. V letech 1966 až 1989 bylo do uranového průmyslu vloženo neuvěřitelných 37,6 miliard Kčs dotací. I to ukazuje na rozsah prací spojených s těžbou uranu. Je známo, že likvidace následků těžby bude trvat desetiletí a rozpočet České republiky zatíží nemalou měrou.

----------

Dohoda vlády ČSR a SSSR a protokol z 23.11.1945 o těžbě uranové rudy v ČSR a o dodávkách do SSSR

DOHODA

mezi vládou Svazu Sovětských Socialistických Republik a vládou Československé republiky o rozšíření těžby rud a koncentrátu v Československu, obsahujících radium a jiné radioaktivní prvky, jakož i o jejich dodávkách Svazu Sovětských Socialistických Repoblik.

Vláda Svazu Sovětských Socialistických Republik a vláda Československé republiky dohodly se jak následuje:

Část 1.

Československá vláda organizuje státní podnik pro výzkum a exploataci všech nalezišť, obsahujících radium a radioaktivní prvky, které náleží Československému státu.

Část 2.

Československá vláda učiní vše k maximálnímu zvýšení těžby rudy a koncentrátů, obsahujících radium a jiné radioaktivní prvky v obvodu města Jáchymova.

Část 3.

Vláda Sovětského svazu poskytně všestrannou technickou pomoc pro výzkum a exploataci výše uvedených nalezišť. Tato pomoc bude pozůstávati jednak ve vyslání odborníků pro organizaci vyhledávání a průmyslovému výzkumu nalezišť i pro práce na těžbě rudy, a též v dodávce nutného zařízení a materiálu.

Část 4.

Obě vlády utvoří stálou československo-sovětskou komisi, se sídlem v Praze, sestávající ze 4 členů /po dvou z každé vlády/. Tato komise má tyto úkoly:

/ Vypracování směrnic za účelem rozšíření geologicko- výzkumných prací a zvýšení těžby rudy a koncentrátů.

b/ Propracování plánů těžby rudy a koncentrátů, přičemž základní plány musí být sestaveny zavčas na dobu nejméně 5 let s postupným zvyšováním plánu v případě, že výsledky geologického výzkumu dají pro to podklad.

c/ Řešení všech otázek, které vznikají v rámci plnění smlouvy o technické pomoci a dodávkách.

d/ Určení cen za rudy a koncentráty a za radium v souhlase s paragrafem 5 této smlouvy na podkladě svéstojných nákladů s připočtením normálního procenta zisku.

Komise provádí svoji činnost na podle statutu, který si zřídí. Rozhodnutí komise jsou právoplatná při souhlasu obou stran. V případě, že českoslovenští a sovětští členové komise se nedohodnou, věc bude řešena přímo oběma vládami.

Část 5.

Československo-sovětská komise rozhodne ve smyslu § 4, která část vytěžené rudy a koncentrátů zůstane v Československu pro jeho nutné hospodářské a vědecné potřeby. Všechna ostatní vytěžená ruda a koncentráty, obsahující radium a jiné radioaktivní prvky, budou se odevzdávat Svazu Sovětských Socialistických Republik, přičemž 80 % radia bude se vracet Československu, pokud bude vytěženo z rud a koncentrátů, poskytovaných z Československa na zpracování v SSSR.

Vzájemné vyúčtování, vyplývající z postoupení rudy a koncentrátů na zpracování do SSSR a z navrácení radia do Československa, bude se prováděti na základě cen za rudu a koncentráty i cen za radium, ustanovených za souhlasu obou vlád, s uhrazením vzniknuvších rozdílů buď v dodávkách zboží nebo ve valutě dle dohody stran.

Část 6.

Ze sovětské strany souhlasí se s tím, aby byli vysláni do Československa mezi odborníky jeden odborník v hodnosti vrchního inženýra a jeden odborník v hodnosti přednosty technické kontroly Jáchymovského závodu.

Část 7.

Obě strany jsou zajedno v tom, že budou si vyměňovat vědecké poznatky, týkající se využití rud a koncentrátů, obsahujících radium a radioaktivní prvky.

Část 8.

Tato dohoda nabývá okamžité platnosti po jejím podepsání a je platná na dobu 20-ti let.

Sepsáno v Praze 23.listopadu 1945 ve dvou autentických exemplářích, každý v českém a ruském jazyku, při čemž oba texty mají stejnou platnost.

----------

PROTOKOL

o dohodě mezi vládou Československé republiky a vládou Svazu Sovětských Socialistických Republik o rozšíření těžby rud a koncentrátů v Československu, obsahujících radium a jiné radioaktivní prvky, jakož i o jejich dodávkách Svazu Sovětských Socialistických Republik.

V souvislosti s dnešním podepsáním dohody v Praze mezi vládou Českoslovensé republiky a vládou Svazu Sovětských Socialistických Republik o rozšíření těžby rud a koncentrátů v Československu, obsahujících radium a jiné radioaktivní prvky, jakož i o jejich dodávkách Svazu Sovětských Socialistických Republik, byla uzavřena dohoda:

1. Z celkového množství těžených rud a koncentrátů, obsahujících radium a jiné radioaktivní prvky, po dobu prvních 5 roků platnosti citované dohody zůstane v Československu pro jeho hospodářské a vědecké potřeby množství do 10 % těchto rud a koncentrátů.

2. Vláda Československé republiky přenechá podle potřeby sovětských členů československo-sovštské komise vhodné místnosti v Jáchymově a v Praze.

3. Za účelem zabezpečení důvěrnosti těžby rud a koncentrátů, obsahujících radium a jiné radioaktivní prvky, a jejich dodávek Svazu Sovětských Socialistických Republik československo-sovětská komise stanoví odpovídající řád v Jáchymovských a jiných možných podnicích v Československu.

4. Shora uvedená dohoda mezi vládou Československé republiky a vládou Svazu Sovětských Socialistických Republik je přísně důvěrná.

Sepsán v Praze 23.listopadu 1945 ve dvou autentických exemplářích, každý v českém a ruském jazyku, při čemž oba texty mají stejnou platnost.

-----------

Tabulka 1. Produkce uranu z Československa a východního Německa v letech 1946 - 1949 v tunách uranu

Tabulka 2. Srovnání produkce uranu z české a německé strany Krušných hor v tunách uranu

Tabulka 3. Produkce a odbyt uranu z jáchymovského revíru

Tabuka 4. Produkce jednotlivých žilných uzlů v jáchymovském revíru

Tabulka 5. Postup ražeb šachet v revíru

Tabulka 6. Charakteristika průzkumných a těžebních prací na žilných uzlech

Tabulka 7. Objem provedených důlních děl v jáchymovském revíru v letech 1946 - 1964

Tabulka 8. Celkový stav pracovníků a procento vězňů v národním podniku Jáchymovské doly