DĚJINY DOLOVÁNÍ CÍNU V SLAVKOVSKÉM LESE

Vývoj hornictví cínu od 13. do 17. Století

Ložiska rud s obsahem cínu byla zjitěna v Evropě v pozdním starověku a dala podnět ke vzniku doby bronzové. V Čechách se tato epocha projevila v polovině 2.tisíciletí před naším letopočtem v takzvané únětické kultuře. Surovinou bronzu byla měď importovaná z alpských zemí či Slovenska, cín byl získáván rýžováním náplavů na úpatí Krušných hor nebo Slavkovského lesa. K soustředěnější exploataci cínovcových ložisek, zprvu jen sekundárních, došlo během 9. - 10.století. Nejvyšší produkci představovala slavkovsko-krásenská oblast. Prvním věrohodným dokladem o tom je zpráva arabského obchodníka Ibrahima ibn Jakuba z let 965 - 966. Cín pocházel zřejmě z rýžovišť říčky Teplé a na tocích stékajících z cínonosných terénů ve východní části Krušných hor.

Vě 13.století vystupují do popředí dvě místa rýžování - Krupka a Krásno. Vydatnost a kvalita českých rýžovišť cínu byla v roce 1241 pochvalně zaznamenána v anglické kronice Bartholomea Angelica. Během kolonizace loketského kraje od 2.poloviny 13.století intenzita zpracování sekundárních ložisek cínu ve Slavkovském lese sílila, snad i iniciativou premonstrátského kláštera v Teplé (založeného 1193). Rýžování se postupně rozvinulo i na řadě míst v povodí řeky Ohře až po Dalovice u Karlových Varů. Primární ložiska se začala dobývat během 1.poloviny 14.století. Dokladem je listina z roku 1346 o movém propůjčení starých cínových dolů v prostoru mezi Zlatým potokem a Úšavou u Sítin, kde od 40.let 14.století byla v provozu klášterní cínová huť. Jedna z dalších byla i pod hradem Loket, doložená písemně až k roku 1489, nepochybně ale s mnohem starším provozem. V průběhu kolonizačního osidlování Slavkovského lesa byly odkrývány další náplavy a rozsypy z greisenových pňů a cínovcových žil. Vytvořily rozsáhlé pásmo počínající zhruba u kóty Vysoký Kámen, sledující pak povodí Slavkovského potoka až po Loket. Kromě těchto nejbohatších rýžovišť byly zpracovávány i rozsahem menší cínonosné oblasti v prostoru Mariánské Lázně - Kladská - Kynžvart - Prameny v povodí říčky Rota, Úšovického a Čistého potoka. Práce se postupně soustředily zejména na dolní povodí Slavkovského potoka. Práce na vytěžení techto ložisek probíhaly ve 14.století tak intenzivně, že ze dvou hornických sídlišť vznikla města Krásno a Horní Slavkov. Existence hornické osady Čistá je písemným svědectvím doložena k roku 1370 a Pramenů k roku 1380. Správním střediskem se stalo Krásno. Držitelé bečovského panství, páni Bureš a Slavko z Rýzmburka, udělili tomuto městečku zvanému Markt Schönfeld dne 13.7.1355 soudní pravomoc a správu všech rýžovišť a cínových dolů na Bečovsku, včetně práva zisku z poplatků plynoucích z vážení vyrobeného cínu. Většina pramenů o postupu báňských prací v období 1355 - 1546 byly zničeny za Šmalkaldské války 1546 - 1547, není ale pochyb o tom, že primární ložiska byla dobývána hlubinnými pracemi zprvu nejspíše v blízkosti Krásna.

Hlavními ložisky cínových rud byly formace greisenových pňů a kasiteritových žil uložení mezi Horním Slavkovem a Kynžvartem ve směru severozápad - jihovýchod. Vedle rozsáhlého rýžování na většině z nich došlo i k hlubinnému dobývání, nejprve ložiska Vysoký Kámen a Horní Klinge (dnes Koník). Existenci báňských prací v tomto prostoru lze předpokládat již před koncem 14.století. V terénech Horního Slavkova bylo nejstarším těžebním prostorem okolí osady Údolí a kóta Vlčí v blízkosti Borového vrchu. Dokladem jsou ještě dnes pozůstatky odvalů a zabořených důlních děl. Odtud se těžba přenesla do oblasti pohoří Pinsinger (dnes bezejmenné), vystupujícího mezi Horním Slavkovem a Kfely, kde už ve 13.století mělo být zjištěno pásmo stříbrných žil. Zde se práce při dobývání stříbrných žil přiblížily k hlavnímu cínovému ložisku - Hubskému pni. Koncen 15.století se dobývalo i další pásmo stříbronosných žil v terénu kóty Kohout, zjištěných na ne příliš mocných cínovcových žílách na Borovém vrchu. Do tohoto prostoru byly během 2.poloviny 15.století raženy dvě dědičné štoly - Jiřská a Kohoutí, jejichž střetnutí při podsednutí zatopených starých důlních děl bylo jedním z podnětů k vyhlášení báňského řádu pro slavkovské stříbrné doly dne 18.10.1507 držitelem bečovského panství Kašparem Pluhem z Rabštejna. V prvních letech 16.století báňské práce postoupily až k Hubskému pni. Proto vydal roku 1509 Kašpar Pluh také řád pro cínové hornictví.

Po vyhlášení těchto dvou směrnic nastal ve slavkovské oblasti rychlý rozvoj důlní činnosti. Jestliže měl Horní Slavkov před zahájením aktivního dobývání Hubského pně roku 1516 500 - 600 obyvatel a Krásno kolem 1000 obyvatel, během intenzivních prací ve 30. a 40.letech 16.století se jejich počet rozrostl v Horním Slavkově na 7000 až 8000 a v Krásně na 2000 obyvatel. V Čisté, Pramenech a okolí Kynžvartu žilo asi 3500 obyvatel. Báňské práce se většinou soustředily na nejvydatnější ložisko - Hubský peň. První hlubinné práce na Hubském pni se dají datovat do 2.poloviny 15.století. Jejich rozvoj umožnilo koncem 15.století zesílení starého přívodu vody z rašeliništ a náhorních bažin v okolí Kladské a Pramenů z přelomu 14. a 15.století. Dovolilo účinné využití důlních mechanismů na pohon vodními koly a zřízení řady úpraven a hutí. Z počátku 16.století pocházejí zmínky o propadlých důlních dílech na Hubském pni: Fuchspingen, Keghutspingen. Systematické dolování na Hubském pni se dá bezpečně datovat k roku 1516, odkdy byly na něm v rychlém sledu vyměřovány důlní míry. Podle důlní mapy z roku 1581 se lze domnívat, že zde bylo přiděleno přes 40 základnich důlních měr a několik příměrků. Na nich se hloubily úklonné nebo svislé jámy a z údolí Slavkovského potoka k nim byly raženy štoly. Některá z nich, například Těžařská štola ražená od roku 1509 v prostoru mezi Horním Slavkovem a Hubem, zprvu nafárala pásmo stříbrných žil. K prvním štolám, nejspíše z konce 15.století, patřila i takzvaná Stará štola. Pronikla nejblíže k Hubskému pni a proto právem byla jejím těžařům na něm vyměřena první dolová míra. Středem na tomto ložisku byla tzv. míra Starých štolníků, jež byla označena čislem 1 a kterou uváděly důlní mapy i v pozdějších dobách.

Kromě cínových dolů a rýžovišť byly na počátku 20.let 16.století úspěšné i práce na stříbronosných žílách. V té době byla v Horním Slavkově zřízena mincovna na ražbu stříbrných tolarových mincí. Dobu jejího trvání nelze pro nedostatek podkladů bezpečně prokázat. Byla určena na zpracování stříbra ze žil Barbora, Voršila, Velký a Malý Kryštof na Borovém vrchu zpřístupněných Těžařskou štolou a na počátku 40.let 16.století podsednutých Pluhovou štolou. Důvodem pro zastavení mincovny byla skutečnost, že se roku 1527 doly zatopily a byly opuštěny. Na počátku 30.let byly práce opět obnoveny, zejména na pinsingerských žílách. potvrzením této skutečnosti je vydání nového horního řádu pro slavkovský revír dne 25.1.1531, jehož část se dotýká i stříbrorudného hornictví. Ke konci 16.století ale nastal úpadek těžby stříbra znovu.

Na greisenových pních a cínových žílách naopak těžební práce během 1.poloviny 16.století neustále vzrůstaly. Roční výtěžek ve 30. - 40.letech dosahoval 400 - 500 tun cínu. Po poklesu intenzity dobývání na ložisku Krupka a Cínovec na roční produkci kolem 10 tun, důlní revíry Krásno a Horní Slavkov neměly v Čechách konkurenta. Jejich dominantní produkční pozici nezastínila ani řada revírů v západním Krušnohoří.

Důlní práce se v té době soustředily nejen na ložiska na Hubu, u Seifertsgrünu a na Vysokém Kameni, pacovalo se také na greisenovém pni v blízkosti Pramenů, v Čisté v prostoru zvaném V jamách na jižním úpatí vrchu Rozhledy, na řadě rýžovišť v povodí říčky Roty, na Čistém potoce a na rýžovištích v okolí Kynžvartu a Mariánských Lázní. Od 40.let 16.století se obnovovaly práce na starších důlních dílech a v obou revírech se razily nové dědičné štoly. Úměrně k intenzitě těžby narůstal počet zpracovatelských provozů v povodí Slavkovského potoka, při umělém příkopu Ebmet (později Rovinský příkop, Puškařova strouha), na říčce Rotě u Pramenů a na dalších místech Slavkovského lesa. Po roce 1530 byla vynucena otvírka Hubského pně několika novými dědičnými štolami a prodloužením starých štol, zejména Jiřské a Těžařské, aby bylo možné dobývat hlubší ložiskové partie a odvést spodní vody. Roku 1536 byl zahájen provoz na štole norimberského podnikatele Hanse Schnöda, jíž byl o několik let později zastižen Schnödův peň. V roce 1539 byla v údolí pod Horním Slavkovem otevřena štola Kašpara Pluha, od počátku projektovaná jako hlavní revírní dílo. Byla ražena ve větší hloubce než Těžařská štola, jejíž ústí bylo nedaleko od ní. Pluhova štola byla nasměrována k Hubskému pni, který roku 1587 dostihla. Práce na ní byly značně finančně náročné a proto se úhrady výdajů v úvodní fázi ujalo norimberské těžařstvo v čele s Hansem Schnödem. Teprve zhruba od roku 1546 začala tato štola vynášet zisky.

Na důlním podnikání v Slavkovském lese se záhy začali podílet zahraniční těžaři, kromě Norimberka také z Augsburku, tedy měst, v nichž se od 14.století sostřeďoval obchod s českým cínem. Mezi hlavními podnikateli se objevují jména obchodních domů Nützelů, Schnödů, Welserů a Fuggerů. Zahraniční podnikatelé si plynulé dodávky cínu ze Slavkovského lesa do svých skladů zajišťovali vysokými zálohami. Kromě nich se na báňském podnikání podílela také šlechta, zejména Kašpar Pluh a Jeroným Šlik a další. V 1.polovině 16.století bylo kapitálově silných asi jen 6 těžařů. Ti jediní mohli překonávat dobu zvýšených investičních a provozních nákladů. Převládal malopodnikatelský systém, který byl v té době běžný ve všech evropských důlních revírech. tato situace se projevila v letech 1546 - 1547 v době Šmalkaldské války. Po prohrané válce, v níž českému zemskému vojsku velel Kašpar Pluh, byly zahájeny těžké represe. Pluhovi byl v roce 1547 zkonfiskován veškerý pozemkový a důlní majetek i s městy Horním Slavkovem a Krásnem.

Rok 1547 znamenal zásadní zlom ve vývoji hornictví cínu ve Slavkovském lese. Řada zahraničních podnikatelů přerušila obchodní styky, drobní domácí těžaři nestačili finančně pokrýt investiční náklady a tak produkce začala povážlivě klesat. Uzavřela se tak jedna z etap v dějinách slavkovského a krásenského revíru, která tuto oblast vynesla na přední místo v evropském hornictví. Cín ze Slavkovského lesa se svou vysokou kvalitou se stal předmětem evropského velkoobchodu s kovy a během 1.poloviny 16.století ovládl téměř všechny hlavní evropské trhy.

Pokusy o obnovení ochablé důlní činnosti nastaly krátce po konfiskaci pluhovského majetku a po jeho převzetí pod královskou správu. Dne 1.9.1547 byly Horní Slavkov a Krásno povýšeny králem Ferdinandem I. mezi svobodná horní města a současně byl v Horním Slavkově zřízen Vrchní horní úřad s pravomocí řídit a kontrolovat činnost v revírech Slavkovského lesa. V roce 1551 byla povýšena na horní město také Čistá. Těžařům na dědičné Pluhově štole král potvrdil všechny předchozí výsady a úlevy. Štole bylo ponecháno její jméno, přes to, že Kašpar Pluh se musel uchýlit do exilu do Saska. Těchto podpůrných ekonomických opatření bylo potřeba, neboť v roce 1548 klesla produkce cínu pod roční hranici 30 t. Česká komora jako nejvyšší královský správní a hospodářský orgán v Čechách se proto pokusila zastavit pokles dvěma opatřeními zásadního významu: 1.ledna 1548 vyhlášením nového královského horního řádu pro důlní oblast Slavkovského lesa a ke dni 1.ledna 1550 zavedením královského monopolu s cínem, a to jeho povinným prodejem ze všech revírů ve Slavkovském lese a Krušnohoří do královských výkupen (v Horním Slavkově, Jáchymově a Krupce) za pevně stanovenou cenu. Jeho odbyt byl během prvních 5 let smluvně zajištěn s podnikatelem Conradem Mayerem, jenž byl v obchodním spojení s bankovním domem augsburských Fuggerů. Cín z celého Slavkovského lesa byl svážen do Horního Slavkova a tam byl podle množství a kvality na místě proplácen. Zato forma měla nahradit systém záloh norimberských a lipských obchodníků, který v předchozí době umožnil plynulý provoz v dolech a hutích. Tento královský pokus se nezdařil pro nízké výkupní sazby cínu od těžařů, a tak jeho značné množství unikalo pašováním za hranice a jeho prodejem za výhodnější ceny. Rozvoji hornictví tento královský výnos nejen nepomohl, naopak řadu domácích a zahraničních těžařů odradil. Produkce cínu začala opět klesat ze 40 tun na hranici 25 tun. Koncem 50.let 16.století na hlavních dědičných štolách - Těžařské, Pluhově a Schnödově - nebyly těžařům vypláceny žádné zisky a existence důlních děl byla ohrožena jejich zatopením.

Nadějnější perspektivu slavkovského hornictví zmrazila vlna zdražování. Zasáhla především drobné těžaře, pracující bez finančních rezerv. V letech 1561 - 1563 došlo proto k prudkému poklesu důlní činnosti. Roční produkce cínu klesla v tomto období na asi 15 tun. Navíc v Horním Slavkově vypukl 6.6.1567 požár, jemuž podlehlo 200 obytných domů a řada veřejných staveb. Několik měsíců poté v roce 1568 došlo k velkému závalu na Hubském pni a krátce potom i na Schnödově pni, které značně zhoršily provozní podmínky.

Roku 1569 byla obnovena důlní činnost na ložisku Klinge u Vysokého Kamene, kde bylo během krátké doby vyměřeno značné množství nových dolových polí. Přesto měla celková provozní tendence sestupný charakter, což vedlo Českou komoru k pokusu obnovit povinný výkup cínu, tedy opět zavést královský monopol. Plán předpokládal roční produkci českého cínu až 750 t. Tento pokus ale také nevyšel.

Situaci výroby cínu z ložisek ve Slavkovském lese zkomplikovala od přelomu 60. a 70.let 16.století ještě řada dalších nepříznivých okolností. Po vypuknutí vleklé občanské války ve Francii roku 1562 a zahájení osvobozeneckého boje v Nizozemí proti španělské nadvládě roku 1567 se podstatně snížil odbyt cínu zejména ze slavkovského a krásenského revíru, obchodně převážně orientovaných do Norimberka, Frankfurtu n.M. a Antverp jako hlavních distribučních středisek. Také odbyt na domácím trhu stagnoval vinou nové spotřební daně, tzv. třicátého denáru, uložené roku 1572. Růst cen, které začaly prudce stoupat vážně ochromoval hospodářský systém českého státu. Tak se česká ekonomika jako součást evropské hospodářské struktury ocitla v odbytové krizi. Prodejní cena cínu v těto době klesla o 30 % původní prodejní hodnoty. Zahraniční odběratelé proto snížili výši záloh na budoucí produkci. Odborná komise, která měla navrhnout obnovu dolování, v roce 1572 došla k závěru, že doly jsou v naprostém úpadku. Česká komora navrhla vzápětí řadu nápravných opatření. Především byl udělen příslib pravidelného komorního příspěvku na ražení Pluhovy štoly a dotace na hloubení dvou nových těžních šachet, aby mohly být zpřístupněny části ložiska po závalu v roce 1568. Těžaři na Schnödově štole dostali příspěvek na pořízení čerpadla na odvodnění důlních děl pod úrovní této štoly. Také Hornímu Slavkovu bylo uděleno několik finančních úlev, například osvobození od cla z dovozu potravin a řady potřeb pro důlní provoz.

Intenzita báňských prací se v 70. a 80.letech snížila úměrně k odbytu, s průměrnou roční produkcí kolem 275 t cínu. Ve srovnání s lety na konci 1.poloviny 16.století znamenala více než 60 % pokles. Nebylo divu, že roku 1580 byl v Horním Slavkově zrušen Vrchní horní úřad. Současně byla nařízena Českou komorou generální prohlídka všech důlních děl a zpracovatelských provozů ve Slavkovském lese. Výsledná zpráva z počátku roku 1581 nebyla příliš nadějná. Zaznamenala, že na Hubském pni z těžních jam na 36 dolových bylo 15 mimo provoz, na Schnödově pni bylo z 20 důlních děl 12 mimo provoz, na Vysokém Kameni byla v provozu jen 1 jáma, na ložisku Klinge byly z 8 v provozu 4 jámy. Přes značná omezení bylo v provozu 91 rudních úpraven a 32 cínových hutí. V dolech bylo zaměstnáno 334 horníků, v úpravnách 1002 dělníků, další pracovali při údržbě vodních stok, svozu dřeva apod., celkem se hornickou činností zabývalo 1735 osob. Dalších 69 horníků pracovalo na stříbrorudných dolech a 28 na Pluhově štole.

V roce 1586 produkce cínu ze slavkovských a krásenských dolů klesla na 140 tun. Česká komora proto nařídila novou prohlídku dolů. Zjištění se příliš nelišilo od zprávy z roku 1581. Komise konstatovala, že na Hubu se dosáhlo hloubky 82 - 85 láter (asi 165 m) a nastaly značné problémy s čerpáním vody. Rozbor rud ukazoval, že obsah cínu kolísá mezi 0,5 - 0,7 %, vyjímečně více. Nadějnou skutečností ale bylo, že dne 22.8.1587 Pluhova štola po 48 letech nepřetržitých prací dosáhla Hubský peň. Prorážkami byla napojena na Jiřskou štolu, aby mohla být voda odváděna z vyšších obzorů. V roce 1591 nafárala i Schnödův peň. Po dostižení obou pňů bylo možné na nich prohloubit hlavní těžní jámy na úroveň této štoly a zahájit práce v jejím podloží. Bylo ale nutné zavést nový systém svodu důlních vod. Stará vodní jáma vyhloubená do 96 láter (187 m), tehdy nejvyšší hloubky revíru, byla koncem 80.let 16.století dostižena překopem z Pluhovy štoly. V roce 1590 bylo zahájeno hloubení tzv. Nové vodní jámy v prostoru mimo její trasu, aby bylo možné odvodnit stará důlní díla této oblasti. tyto práce kladly velké nároky na investiční možnosti těžařů. A tak práce na hloubení jam na úroveň Pluhovy štoly se v 90.letech 16.století zpomalovaly. Produkce cínu se pohybovala kolem 240 tun ročně, ovšem za vydatných pomocí královských dotací a daňových úlev.

Provozní situace se ale v té době komplikovala. V říjnu 1603 došlo na Nové vodní jámě k závalu, po němž průvaly vod způsobily škody na Jiřské a Pluhově štole. Tato havárie nebyla ojedinělá. Vážnější byly otřesy a závaly na Hubském pni, jež zapříčinily zaboření několika starších důlních děl. Signalizovaly nebezpečí pro řadu dolových polí, které se ukázalo jako reálné v roce 1620, kdy nastalo velké provalení starých komor. Hrozila situace, že práce na Hubu budou muset být opuštěny. Bylo ale učiněno protiopatření, a to založení prostor pod závalem jalovinou a dřevem. pokles důlních prací ale neustále pokračoval. Ve 20.letech 17.století produkce cínu klesala v ročním průměru 60 - 75 tun, v roce 1625 pracovalo na Hubském pni už jen 55 horníků a 9 dozorců, na Schnödově pni práce ustaly úplně. Ve 30. a 40.letech 17.století se roční výroba cínu pohybovala mezi 30 - 50 tunami. V roce 1654 bydlelo v Horním Slavkově jen 2450 lidí, v Krásně 1135 a v Čisté 520 osob. Byl to důsledek citelného úpadku v době třicetileté války.

V závěru třicetileté války projevil stát snahu o obnovu báňské činnosti. V roce 1640 se Česká komora na příkaz krále Ferdinanda III. zabývala možnostmi, jak zlepšit pokleslé cínové hornictví ve Slavkovském lese. Jedním z podpůrných opatření bylo v roce 1643 zrušení povinnosti měst Horní Slavkov a Krásno od kontribucé a válečných dávek a osvobození od povinnosti ubytování vojenské posádky. V roce 1698 byla Hornímu Slavkovu, Krásnu a Čisté prominuty veškeré dlužné dávly na desátku z těžby vůči státu a v roce 1703 bylo vyhlášeno jejich zproštění od daní na dobu 10 let s podmínkou, že vybrané částky budou využity pro důlní činnost. Obsáhlé protokoly o komisionálních prohlídkách důlních děl s řadou konkrétních opatření svědčí o snaze překonat krizové období. Roku 1662 byla provedena zevrubná prohlídka důlních děl na Hubském pni s cílem zjistit řešení, jak odvodnit jeho hluboké partie. Odborná komise doporučila otevřít novou vodní jámu, s jejímž hloubením se začalo v roce 1669. Na některých dolových mírách v Horním Slavkově, Krásnu a Čisté byla část důlních podílů převzata do erární režie. Přesto se produkce cínu zvyšovala jen pomalu - v roce 1686 dosáhla kolem 22 t. K rozšíření důlních prací došlo teprve od 90.let 17.století a nebylo bez problémů. Například roku 1695 se zatopila díla na Hubu pod ůrovní nejhlubšího horizontu zvaného Sohlstrich zhruba v hloubce 140 m pod ohlubní jámy Kophan. nicméně dobývací práce pokračovaly a podle zprávy z roku 1701 byla na Hubském pni v provozu díla na 36 mírách. V té době tu pracovalo 80 horníků a 15 dozorců. Pokračovalo se v ražení Rudolfovy štoly (otevřené v roce 1558) k pohoří Pinsinger, která roku 1706 dosáhla délky 408 láter (795 m). Pokračovalo i hloubení Nové vodní jámy, která roku 1714 dosáhla 15 láter (23,5 m) pod obzor Sohlstrich. tento obzor byl zván I.Erbtiefste (dědičná hlubina). K doražení II.Erbtiefste zbývalo v roce 1715 jen 10,5 látra (20 m). Tyto obzory měly hloubku 170 a 195 m. Pluhova štola dosáhla od ústí až k Schnödově pni v hlavním směru 4,23 km a z ní byla vyražena řada překopů a prorážek v celkové délce 1,6 km.

----------

Důlní díla

Pokus o přesnější topografii několika set důlních děl z 15. - 17.století ve Slavkovském lese je velmi znesnadněn nedostatkem pramenů. Situaci komplikuje okolnost, že báňské práce postrádají jednotný systém. Teprve od poloviny 16.století se začaly jevit snahy o jednotnější systém báňských prací. Nicméně ani tehdy k rozčlenění Hubského pně na těžní obzory ještě nedošlo.

Cínová ložiska ve Slavkovském lese byla otevírána svislými jámami, které byly pro vertikální dopravu a čerpací práce nejvhodnější. Kromě nich se v 16.století hloubila také úklonná díla, zejména v mezipatrech a v místech, kde to tvar ložiska a způsob dobývacích prací vyžadoval. Ze svislých jam byly raženy směrné chodby a z nich byly hloubeny další šachtice a slepé jámy do poměrně velkých hloubek. Vzhledem k vysoké vodonosnosti Hubského pně byla již na přelomu 20.a 30.let 16.století založena vodotěžná jáma, nazvaná později Starou vodní jámou, situovaná mimo hubské ložisko. V roce 1552 byla vyhloubena do 70 láter (136,5 m), roku 1589 dosáhla již 86 láter (187 m).

Počátkem 50.let 16.století se na řadě míst těžila ruda z hloubek 70 - 90 láter (135 - 175 m). Tato poměrně značná hloubka si vyžádala první pokusy o vytvoření společného systému důlních prací alespoň pro skupiny sousedících dolů. Důvodem byla finanční úspora za těžní, odvodňovací a větrací práce. Za hlavní těžní jámy těto doby lze považovat 4 šachty: na Pfefferově, Richterově a Hesslerově míře a tzv. Pinková šachta. Jáma na Pfefferově míře, která dosáhla v roce 1551 hloubky 70 láter (136,5 m), sloužila též jako větrací. V roce 1555 na ní došlo k závalu, byla proto opuštěna a urychleně hloubena náhradní jáma do stejné úrovně.

S přibývající těžební hloubkou se tento systém rozšiřoval a od 60.let 16.století se do konce 70.let utvářela hlavní síť těžních jam. V roce 1581 ji tvořilo 8 svislých šachet, z nichž některé dosahovaly k Sohlstrichu nebo k němu měly být prohloubeny. Na jihozápadní straně Hubu to byly jámy: Uphonova šachta, Kophan, Nová pinková jáma a Stará vodní jáma. Na severovýchodě to byly jámy: Palmschmidtova šachta a Hesslerova šachta. Kromě nich zde byly ještě Nová Palmschidtova šachta, Lochšachta a součástí systému byla i Schnödova štolní šachta.

Na přelomu 70. a 80.let 16.století již existuje ucelená koncepce dobývání cínu na Hubu. ukázala se jako reálná a byla použita v následující fázi těžby v 18.století. Střed tohoto systému tvořila jáma Kophan a křídla dvě skupiny jam. Slavkovská skupina byla zastoupena Hesslerovou jámou a Lochšachtou. Krásenskou skupinu zastupovaly obě Pinkové jámy a Stará vodní jáma. Těžařstva, která využívala tohoto systému, přispívala finančně na obsluhu těžních vrátků a na odvodňování.

Roku 1589 se těžařstva dohodla o nutnosti prohloubit 4 hlavní jámy na úroveň Sohlstrichu. Byly to jámy Kophan, Hessler, Schnödova těžní jáma a Nová vodní jáma. K nim v roce 1593 přibyla nově hloubená jáma Quarz. V té době některé jámy pracovaly v hloubce kolem 100 m.

V ostatních místech slavkovského a krásenského revíru obdobné hloubky nebyly dosaženy. na Schnödově pni do roku 1689 hloubka nepřekročila 50 láter (67,5 m). V roce 1592 sem zasáhla Pluhova štola a pak byl předpoklad pro dobývání hlubších ložiskových partií. Ani v Pramenech, kde od přelomu 16. a 17.století bývalo v provozu až 20 dolů, nebylo dosaženo větší hloubky. Štola, ražená v 80.letech 16.století v blízkosti lokality zvané dnes U lomu, docílila jen úrovně 17 láter (32 m) pod povrchem. Sporadické jsou i doklady o důlních pracech u Čisté. Práce na dole Jeroným ale mepřekročily hloubku 50 m. Obdobně tomu bylo i na vrchu Krudum, kde roku 1587 jsou doloženy dva doly s těžní hloubkou kolem 14 láter (27 m).

V místech, kde to reliéf terénu dovoloval, byla cínová ložiska ve Slavkovském lese otevírána a dobývána štolami. Zvláštní význam měly dědičné štoly, které koncem 16.století byly četnými prorážkami napojeny z těžních, odvodňovacích a větracích důvodů na řadu hlavních dolů.

Jména štol, zakládaných v hlubších dědičných polohách, se objevují v pramenech teprve od počátku 16.století. některé z nich se staly na desetiletí hlavními osami báňských prací na Slavkovsku. tak například v roce 1509 je doložena Stará štola, otevřená zřejmě v 90.letech 15.století. Od 30.let 16.století byla nazývána Štolou starých štolníků. Byla ražena z údolí Slavkovského potoka směrem k Hubskému pni. Jako jedno z prvních štolních děl jej dostihla kolem roku 1516. V téže době nafárala Hubský peň i Chebská štola, ražená napříč tímto ložiskem. Jedna její větev byla vedena ke Staré vodní jámě. K těmto dědičným štolám se řadí i Jiřská štola, hnaná od konce 15.století do prostoru mezi kótami Kohout a Hub ke starým dílům na stříbrorudných žílách. Roku 1507 podfárala Kohoutí štolu a převzala od ní dědičná práva. Další z této skupiny štol byla Těžařská štola, s ústím otevřeným roku 1509 v těsné blízkosti Horního Slavkova. Tato štola, později zvaná Stará těžařská štola, získala od počátku řadu výsad. Před zahájením ražby Pluhovy štoly v roce 1539 byla pokládána za hlavní dědičnou štolu v revíru Horní Slavkov a Krásno. po zastižení stříbrorudného pásma v roce 1516 pokračovala celé 16.století k Hubskému pni.

Stejný význam měla do koncce 80.let 16.století tak zvaná Hluboká cínová štola, později nazvaná Jiřská, zaražená roku 1528. Roku 1578 její funkce jako hlavního odvodňovacího díla skončila, když byla podsednuta štolou Kašpara Pluha. Z této Jiřské štoly pak byla na Pluhovu štolu prorážkami a vyražením tří vodosběrných chodbic sváděna voda z většiny podsednutých důlních děl.

Schnödův peň byl v roce 1593 nafárán štolou norimberského finančníka Hanse Schnöda. V roce 1545 zastihla důlní díla na ložisku Vysoký Kámen. Tato štola nevyúsťovala na povrch, ale roku 1536 odbočila z Jiřské štoly. V roce 1592 byla provedena prorážka ze Schnödovy štoly na Pluhovu štolu z důvodů lepšího větrání.

Jako hlavní odvodňovací dílo největšího významu byla vedena štola Kašpara Pluha. Už během 30.let 16.století se ukázalo, že dosavadní štoly nestačily odvodnit cínové doly ve větší hloubce, a to přesto, že na většině z nich byla nasazena pístová čerpadla k čerpání vody z hlubších obzorů. Ražení Pluhovy štoly, s ústím otevřeným asi 1,5 km u silnice z Horního Slavkova do Lokte, bylo zahájeno 30.9.1539. od počátku získala řadu finančních úlev. Na ražbě se finančně podílelo kromě Kašpara Pluha několik norimberských podnikatelů. Štola nejprve směřovala k pásmu stříbrorudných žil, které podsedla v hloubce 26 láter (50,7 m). odtud byla hnána k Tříkrálové žíle (později zvaná Josefskou), jejíž náleznou jámu podsedla v hloubce 32 láter (62,5 m). Odtud byla nasměrována přímo k Hubskému pni, kde měla důlní díla podsednout v hloubce 56 láter (110 m). Toto ložisko dostihla 22.8.1587. Schnödův peň zastihla roku 1592. Do roku 1604 na ní bylo spuštěno 24 světlíků a šachet. V roce 1622 obnovila spojení s Novou vodní jámou, přerušené závalem v roce 1620. Štola byla většinou vydřevena, v poruchových pásmech vyzděna.

Kromě těchto hlavních dědičných štol se ve slavkovském a krásenském revíru razily další štoly, neboť nebylo možné hlavními štolami odvodnit všechna důlní díla. značný význam měla štola Božího daru, ražená ke stejnojmenné jámě v pohoří Pinsinger. její ústí bylo otevřeno v roce 1546 východně od Horního Slavkova v blízkosti obce Kfely. Jámu zastihla v roce 1585 v hloubce 47 láter (92 m) po vyražení 360 láter (702 m).

Během 2.poloviny 16.století se na Slavkovsku razilo ještě několik dalších štol, většinou ke stříbrorudným dolům. k nim patřila štola Jména Božího, otevřená roku 1547 u Ležnice. Větší význam měla štola Eliáš ražená ke stejnojmenné nálezné jámě v blízkosti Krásné. Od roku 1548 se pracovalo na štole Klinge, vedoucí ke stejnojmennému ložisku, a Jánské štole na kótě Vlčí kámen.

Z ostatních štol je třeba připomenout Štolu svaté Trojice (1552) a štolu Jindřich (1561), Štolu Nanebevzetí Páně (1562 v Krásné), Vavřinec (1563), Jiří (1564).

----------

Vývoj hornictví cínu od 18. do 20. století

Přestože produkce cínu byla ještě poměrně vysoká, rentabilita provozu neustále klesala. těžaři neměli na investice, bez kterých nebylo možné rozvinout otvírku. Stát se pokoušel o málo účinná opatření - prodlužování osvobození od kontribuce a ubytování vojska. Ostatní účast státu na dolování byla malá, na větší dotace chyběly prostředky.

Z instrukcí, vydaných roku 1713 pro slavkovského naddůlního, který měl být ustanoven jako kontrolní orgán, a pro šichtmistra jako účetního, vyplývá konstatování nepořádků v hospodaření a v evidenci materiálu, mezd a práce. Ve 20.letech se úpadek prohluboval. Ve snaze vyjít těžařům vstříc zajištěním odbytu cínu a okamžitým placením dodaného kovu, nařídil úřad nejvyššího mincmistra 16.1.1722 správci Vrchního horního úřadu v Horním Slavkově, aby podnikl všechna opatření potřebná k zavedení všeobecného výkupu cínu. hlavní sklad v Horním Slavkově měli vést perkmistr Johann Mayer a jeho syn Johann Adam Mayer. ve významných městech (zvláště ve Vídni a Praze) měly být zřízeny pobočné prodejní sklady a počítalo se i s dodavatelským způsobem prodeje cínu prostřednictvím vybraných povozníků. Z částek za dodaný cín měla být zaplacena mzda, náklady na provoz a zbytek měl být vyplacen těžařům.

V poznámce se objevila stížnost, že vedlejší doly v Krásně a jinde mimo Hubský peň mají menší náklady a jejich těžaři dávají podnět ke snížení ceny cínu, které ohrožovalo provoz na Hubu.

Výkup cínu na čas udržoval výrobu a odbyt v revíru na přijatelné výši, ale na Hubském pni se zvyšovaly problémy se závaly. Například v roce 1720 se zavalila Hesslerova jáma, v roce 1728 po závalu na Fuchspinge byl zastaven provoz v hlubině Pinkové jámy a dokonce krátce na celém Hubském pni. Přes snahu zlepšit situaci ražením obchůzek a opravou šachet vedly neúměrné náklady k tomu, že po roce 1740 těžaři už nebyli schopni Hubské doly udržet v provozu.

Po opuštění Hubského pně se veškerý provoz přesunul na Schnödův peň, kde trval do roku 1775, kdy jej stát opustil. Situace na Hubském pni ukázala, že dosavadní roztříštění organizace provozu a nedostatečně propojené komunikace už neposkytují podmínky pro řádný provoz dolů. V roce 1750 proto vzniklo na podnět státní správy z dolů na Hubském pni těžařstvo Union. Nemělo ale prostředky na zlepšení, bez nichž byl už provoz dolů nemyslitelný a nebylo schopné se dohodnout na lepší organizaci. Proto roku 1755 visitační komise důkladně zhodnotila stav hubských dolů a navrhla řadu opatření pro zvýšení objemu těžby a rentability. Doporučila sjednotit patra na Hubském pni, používat místo sestupkového dobývání příčné, zavést úkolovou mzdu a jiné. Stát zatím ale váhal s větším zapojenim do provozu a podnikal jen nepřímé podpůrné kroky. Po potvrzení privilegií zdejším horním městům roku 1748 došlo k reorganizaci báňské správy, v roce 1756 byly zrušeny horní úřady v Krásnu a Čisté a jejich působnost přenesena na horní úřad v Horním Slavkově. Když bylo zřejmé, že těžařstvo Union není schopné provést potřebná opatření, bylo v roce 1757 rozpuštěno a ihned ustaveno jiné. Pak už nešlo o spojené majetky více těžařstev, nýbrž o jediný báňský majetek jediné provozní jednotky, zvané Hubský hlavní závod - Huber Hauptwerk. Ten už nepatřil řadě těžařstev pracujících na Hubském pni a jeho nejbližším okolí. Malá těžařstva, podnikající nad Pluhoou štolou na žílách mimo peň a z části i na samotném pni, se oddělila a zůstala samostatná. Proto také důlní pole Hubského hlavního závodu bylo menší než rozloha pně, soustřeďovalo se hlavně do jižní části u šachet Kophan a Pinkové. Ale ani nové těžařstvo nebylo schopné obstát a roku 1761 muselo zastavit provoz pro vysoké dluhy a malý výnos.

Protože navíc saská konkurence do monarchie prodávala cín sice horší kvality, ale za nižší ceny, musel stát volit jiný přístup. Sám se zainteresoval ve větší míře do provozu, v roce 1763 začal prohlubovat jámu Kophan (Císařskou) a v roce 1766 převzal doly zcela do udržování. Aby si poněkud ulehčil situaci, podnikl několik nepřímých opatření: v roce 1766 vydal zákaz dovozu cínu s odůvodněním, že je “jediným prostředkem, kterým se může pomoci dolování cínu v Království českém”. V roce 1770 pak došlo ke konkrétní organizaci výkupu a prodeje. ukazovalo se přitom, že cena cínu bude představovat velmi vážnou překážku a že bude nutné ji buď snížit, nebo zajistit pro odběratele podmínky, aby byli ochotni současný stav přijmout. Jednalo se o komplexní opatření, zákaz dovozu cínu, puncování, kontrola dodržování kvality, hledaly se cesty k prodeji cínu a cínového zboží do Polska a do Uher. Objevil se i návrh poskytovat spolehlivým těžařům úvěr.

Ani tato opatření nebyla dost účinná. Centýř cínu z Hubského pně stál tehdy 54 zlatých, od malých těžařů 47 zlatých. Instrukce z 21.7.1770 poznamenává, že je potřeba cenu cínu snížit.

Jako už předtím bylo hospodaření státních dolů špatné a za cestu k nápravě na návrh správce VHÚ v Horním Slavkově se považovalo úplné převzetí závodu s rozšířením výroby při omezení personálu. To se stalo v roce 1771, ale situace tím vyřešena nebyla a za neúspěch byl učiněn odpovědným správce Pöschel, který se skutečně staral více o svůj důl ve Stříbře než o slavkovský závod, a téhož roku byl bez penze propuštěn. Současně byl zrušen i slavkovský Vrchní horní úřad a jeho agenda byla přenesena na jáchymovský pod působnost jeho správce, horního rady Josefa Wächtela. Bylo jasné, že dosavadní správní a organizační opatření naprosto nedostačují.

Po řadě úvah se prosadil návrh zvýšit výkonnost a tím i efektivitu Hubského hlavního závodu řadou báňsko-technických opatření, která radikální modernizací provozu sledovala i omezení počtu pracovních sil. V letech 1771 - 1774 bylo zavedeno výkonnější a úspornější uherské sázení ohně a uskutečněny zásadní změny ve vodorovné dopravě. Dosud se pro ni používala výhradně kolečka, na krátkou vzdálenost na sestupcích i necičky. Kolečka byla velmi pohyblivá v úzkých chodbách s poměrně značnými výškovými rozdíly i tam, kde kde na počvě bylo kvůli spadané nebo narubané hornině málo místa. Měla však malý obsah, ale přesto kladla značné nároky na vynaložení energie vozače, doprava byla pomalejší a množství přepraveného nákladu menší. Nově zaváděné uherské hunty přenášely váhu na dvě střední kolečka, takže vozač vynakládal energii pouze na dopředný pohyb, objem přepravovaného nákladu byl větší a přeprava rychlejší. Zato musely být chodbice sloužící k přepravě přibírány do šířky a vyrovnávány do úrovně. Úspora provozních nákladů byl asi 30 %, ale vysoké investice se díky brzkému ukončení provozu nemohly vrátit.

Také odbočky Pluhovy štoly byly vyrovnávány do úrovně odpovídající hlavní chodbě. Tím bylo poněkud ulehčeno odvádění a čerpání vody. Na Pinkové šachtě byla zrušena těžba pomocí koňských žentourů a zavedeno těžní zařízení s vratným kolem, většina prací zaúkolována, zřízeny 3 nové uherské stoupy po 10 pěcholech s větším spádem, vybudovány plamencové pece k pražení rudy a začalo se zavádět výstupkové dobývání tam, kde to bylo výhodnější. V roce 1774 byly zavedeny střelné práce místo sázení ohně. a uplatnilo se i příčné dobývání.

Vedle skutečného omezení provozních nákladů, které bylo ovšem zaplaceno značnými investicemi, se do vyúčtování promítlo i snížení fiktivní: za dřevo z montánních lesů platil závod jen 10 - 15 % skutečné ceny, desátek z cínu byl snížen na 0,5 % a Pluhova štola dostávala jen poloviční devátek.

Přesto problémy trvaly. Ještě v roce 1772 dekret dvorské komory s instrukceni pro zvýšení odbytu cínu konstatoval, že ve slavkovském skladu bylo přes 1000 centýřů cínu (56 t), na který nebyl odbyt, také na prodejním ředitelství byla značná zásoba. Protože se cín hromadil dál, rostly i finanční problémy. Dekret doporučoval jednání se slévači cínu a poskytování úvěru těm, kteří budou své výrobky prodávat i v zahraničí. Přes všechna opatření deficit trval. V roce 1775 byly zastaveny práce na Schnödově pni a bylo rozhodnuto zastavit státní práce i na Hubském pni. Následujícího roku se spojilo 30 místních horníků, kteří koupili Hubský hlavní závod za 20 000 zlatých, ale ani ti nepochodili a v roce 1778 se ztrátou 4000 zlatých rovněž Hubský hlavní závod opustili.

Hubský a Schnödův peň byly sice hlavní ložiska revíru, ale ne jediná. V roce 1764 byla proražena Pluhova štola do jámy Kříž na krásenském žilném pásmu a poté zde probíhaly intenzivní dobývací práce. V 60.letech probíhaly průzkumné a těžební práce na Kohoutu, na Vysokém Kameni, v 80.letech na Hasenbuschi a v 90.letech na odbočce Pluhovy štoly zvané Císař František.

V roce 1787 byly Franzem Haberdietzlem položeny v Krásnu základy výroby kameniny z haldového materiálu.

V roce 1798 odborná komise doporučila znovu obnovit práce na Hubském pni. Protože bylo jasné, jaké budou obtíže s odvodňováním zatopených stařin, na která už dosavadní čerpadla nemohla stačit, byla navržena ražba nové hlubší štoly Coloredo. S ražbou se začalo v roce 1802. V roce 1799 bylo zahájeno ražení odbočky Pluhovy štoly k šachtě Kophan, přejmenované na Císařskou, která měla být vyzmáhána a zprovozněna přednostně. Byla zřízena nová huť. Rozhodnutím z 15.6.1801 stát převzal úplné financování báňských prací.

Na Nové vodotěžné šachtě (bývalá Stará vodní šachta) byla devítidílná čerpací souprava poháněná dvěma vodními koly o průměru 10 m, zabudovanými v hloubce 62 a 76 m, ke kterým přiváděla vodu upravená Chebská štola. Čerpaná voda byla odváděna na odbočku Pluhovy štoly. Výkon čerpadel ale nestačil na vyzmáhání důlních vod a doražení štoly Colloredo bylo v nedohlednu. Na návrh štiavnického odborníka Johanna Lilla a spráce Vrchního horního úřadu v Jáchymově Augustina Wüsta bylo proto v roce 1801 povoleno instalovat na Nové vodotěžné šachtě Höllův vodosloupcový stroj, který se na Slovensku již osvědčil. Po úspěšných zkouškách na začátku roku 1804 se prokázalo, že s nižší spotřebou vody podá vyšší výkon. Do roku 1809 byla veškerá důlní díla odvodněna a od té doby voda přestala způsobovat starosti. V roce 1805 byly postaveny i 4 nové stoupy po 18 pěcholech a nové prádlo s výkonnými uherskými splavy, začátkem roku 1808 byl na jámě Kophan dokončen nový těžní stroj s vratným kolem.

Představy, že závod poskytne 112 t cínu ročně, byly nereálné. Skutečná produkce představovala přibližně 28 t. Do dolů investoval stát v letech 1801 - 1809 kolem čtvrt miliónu zlatých. státní bankrot v roce 1811 situaci značně zkomplikoval. V roce 1816 vyšlo povolení dovážet do Čech saský cín. Štola Colloredo byla v roce 1817 definitivně opuštěna a na základě dekretů dvorské komory z března a dubna 1817 bylo rozhodnuto Hubský hlavní závod společně s dalšími provozy prodat.

Kromě Hubského pně probíhaly na přelomu století práce na krásenském žilném pásmu, na dolech Kříž a Jan Nepomucký, na poblíž ležícím dole Anselm a na Cikánské štole, na komplexu Marie Krásenská a v roce 1791 bylo zahájeno ražení odbočky štoly Kašpara Pluha, zvané Císař František, která měla prozkoumat prostor Vysokého Kamene a Klinge. podobně i na Vlčím, na Kohoutu, u Čisté, na Hasenbuschi, na Kladské a u Pramenů. Všude byl proveden průzkum, většinou státní, který ale velmi brzy pro nedostatek financí skončil.

Omezení průzkumných prací bylo provázeno roku 1824 zrušením odměn za odkrytí ložisek. Stát byl nucen k úsporám a protože na Hubském pni provoz ustal, snažil se zdejší doly prodat. To se stalo roku 1829, kdy byly prodány za 2000 zlatých Ungerovu těžařstvu, erár se ale zavázal, že bude udržovat chod vodosloupcového čerpadla na Nové vodotěžné šachtě a těžního stroje na šachtě Kophan. To zamenalo, že stát neměl v úmyslu doly provozovat ve vlastní režii, měl ale zájem na tom, aby ložisko nebylo ztraceno pro případnou obnovu prací pod úrovní Pluhovy štoly, zvlášť mezi Sohlstrichem a dědičnou hlubinou.

V roce 1846 se stát znovu začal zajímat o možnost odkoupení dolů na Hubu. K odkoupení od Ungerova těžařstva došlo v roce 1848 za 4000 zlatých, náklad na obnovu těžby byl odhadnut na 73 000 zlatých.

Tehdy došlo k jednání mezi malými těžaři a místní správou. Vedle malých důlních měr z dřívějška, se začaly ve 30. a 40. letech propůjčovat velké dolové míry podle patentů z let 1805 a 1819. Nepoměr mezi velikostí (na 1 velkou dolovou míru připadlo 13 starých nálezných jam nebo 29 důlních měr) působil problémy při jejich vyměřování. Těžaři drobných dolů přišli s návrhem, protože nebyli schopni sami svoje doly odvodnit, že přenechají státní správě všechny rudy na svých mírách pod úrovní Pluhovy štoly a umožní zřizování komunikací a pomocných děl na její úrovni a nad ní. Tím získali možnost dorubání zbytků celin a pilířů bez nutnosti udržovat odvodňovací zařízení a platit náklady na udržování Pluhovy štoly. Stát tento návrh přijal a dohoda byla uzavřena 2.3.1850.

Zatím u státního provozu došlo ke střetu protichůdných zájmů - potřeby rentability provozu závodu, úspor vzhledem k přetíženému státnímu rozpočtu a požadavkům výroby pro armádu. V roce 1853 měly být zlikvidovány neproduktivní státní závody a doly, proto se provádělo ocenění Hubského hlavního závodu a dalšího státního majetku. Přesto dál probíhaly přípravné práce k rozsáhlejšímu provozu, v roce 1853 byla zřízena nová šachta, nový těžní stroj, upravován Slavkovský příkop. Ukázalo se ale, že rentabilní provoz není možný, potřeba cínu přestávala být akutní a naproti tomu prohraná prusko-rakouská válka v roce 1866 vedla k tomu, že převážila nutnost úspor a doly, dané mimo provoz v roce 1864, bylo rozhodnuto prodat. Vodosloupcový stroj byl zrušen a státní důlní majetek včetně pomocných provozů, lesů a Slavkovského příkopu byl po delším jednání prodán v roce 1868 konsorciu, tvořenému S.Siegmundem, V.Kirchmayerem a G.Flickem za 5 199 550 zlatých. Tato společnost jednotlivé pozemky rozprodala samostatně, lesy přenechalo společnosti Všeobecný dřevařský průmysl (Allgemeine Holzindustrie) a Slavkovský příkop s retenčními nádržemi Vodnímu společenstvu (Wassergenossenschaft).

O doly byl malý zájem. Konsorcium je proto pronajalo jednotlivým místním havířům v tzv. hlavním úkolu za podíl na výtěžku pod dozorem bývalého perkmistra Vogla. Teprve v roce 1873 přešly rovným dílem na Všeobecný dřevařský průmysl a Kirchmeyera, pak v rychlém sledu i na další majitele, kteří je ale kupovali z ryze spekulativních důvodů.

Vedle Hubského hlavního závodu pracovala v 1.polovině 19.století řada malých dolů na Hubském a Schnödově pni a na krásenském žilném pásmu. Činnost jim umožňovala Pluhova štola, udržovaná těžařstvem s majoritním podílem státu. Dolové míry zde byly vyměřeny se značným zpožděním, dělo se tak v letech 1853 a 1857, některé centrální míry včetně měr Hubského hlavního závodu byly vyměřovány až při prodeji konsorciu. Provoz na krásenském žilném pásmu a na Schnödově pni pak trval až do 70.let 19.století. Prodej státních dolů včetně Pluhovy štoly jej ohrozil, protože nový majitel se o štolu nestaral a ta se začala zabořovat. Na stížnost těžařů bylo o štole v roce 1872 zahájeno úřední jednání, ale bez podstatných výsledků. Zdejší podnikatelé pak postupně zastavovali své doly a uprostřed 70.let provoz zcela ustal.

Jediný podnik, který se dostal do trvalejšího provozu, byl důl Marie Krásenská. Formálně jej obnovil v roce 1876 továrník Russ z Krásna, jehož dědici jej pak v roce 1888 pronajali firmě Weiss, Beer et Co z Frankfurtu n.M., která jej dala pod vedením šichtmistra Pauluse z Lokte na krátkou dobu do chodu (roku 1889 byl zastaven). V roce 1887 až 1888 byl krátce v provozu i důl Jan Evangelista.

Od Russových dědiců koupil Marii Krásenskou v roce 1897 Richard Tiebel z Goslaru, který v dole a úpravně provedl lehké úpravy s úmyslem majetek výhodně zpeněžit. Byla vytěžena nějaká ruda, dokonce byly i přebírány haldy a získaná wolframová ruda byla prodávána do Německa. V roce 1905 koupilo doly nově založené Krásensko-slavkovské těžařstvo cínových a wolframových dolů (Schönfeld- Schlaggenwalder Zinn- und Wolframzechen - Gewerkschaft), které zahájilo práce na vyzmáhání Pluhovy štoly a na odvodňování dolů. V roce 1906 přešel majetek na anglické konsorcium Bohemia Mining Corporation Limited, které v práci pokračovalo, dokonce zahájilo přestavbu úpravny a zřídilo vlastní elektrárnu. Ale malé množství rudy, prodávané do Německa, nekrylo náklady a důl se dostal do exekuční dražby, ve které jej koupil roku 1910 Max Ahrend z Berlína. Pak závod přecházel mezi dalšími společnostmi, až ho roku 1912 koupilo anglické těžařstvo Elisabeth, které jej vyzmáhalo až ke 4.patru a začalo s dobýváním rudy. Cínový a wolframový koncentrát prodávalo opět většinou do Německa. Ani tehdy však nebyla práce příliš intenzivní, příjem neodpovídal vydání a důl se roku 1914 dostal znovu do konkursu.

V roce 1916 převzal stát doly zpět do své režie. Na krásenském žilném pásmu vybudoval moderní závod. V roce 1916 z konkursní podstaty těžařstva Elisabeth vytvořilo konsorcium pod vedením berlínské banky Laupenmühlen Krásensko-slavkovskou důlní společnost (Schönfeld - Schlaggenwalder Bergbaugesselschaft), která potom zahájila hloubení nové jámy Vilém, otevřela zvlášť Gellnavskou žílu do hloubky 5.patra a zahájila intenzivní dobývání. Práce byly zastaveny v roce 1920.

Ještě v roce 1917 byla v revíru založena další společnost Erzhütte G.m.b.H. jako dceřinná společnost Poldiny huti a závodů Böhler a Schoeller et Co. pro zásobení svých podniků wolframem. Získala všechny důlní komplexy, které dosud nespadaly pod předchozí společnost, vyzmáhala nadějné štoly a šachty a založila v hubské propadlině štolu Barbora, která otevřela řadu žil u povrchu. Průzkumná činnost byla sice rozsáhlá, ale nepřinesla žádné výsledky. Proto byl další postup Těžby ukončen a dolové míry této společnosti v roce 1927 vymazány.

Během mezidobí do 2.světové války byly zdejší doly mimo provoz. Po společnosti Schönfeld - Schlaggenwalder Bergbaugesselschaft převzal majetek v roce 1927 Edward Kemp z Bruselu, od něj v roce 1933 Continental - Erdöl - Explorations G.m.b.H. v Berlíně, od ní Britisch and Continental Mining Syndicate v Londýně v roce 1934.

Po roce 1939 se opakovala situace z 1.světové války. Německo potřebovalo suroviny pro vedení války a protože je nemohlo získat jinde, obnovovalo provoz na řadě zavřených ložisek. Obnovilo i provoz v slavkovsko-krásenském revíru, tentokrát ale na Schnödově pni, kde byly průzkumem zjištěny požadované zásoby rudy. Za pomoci státních dotací otevřela Egerländer Erzbergbaugesselschaft ložisko do úrovně 7.patra, vybudovala moderní flotační úpravnu a po ukončení průzkumu v roce 1940 zahájila těžbu. Zpočátku se 117 zaměstnanci, později i s válečnými zajatci.

----------

Důlní díla

Hubská prohlubeň

Užívá se pro ni název “propadlina”, ačkoli podle zachovaných map a písemností je její tvar výsledkem složitějšího vývoje. Hubský peň byl odborníky zprvu považován za kupovité těleso, pak za těleso se dvěma oddělenými vrcholy. Na východě jeden zřetelně vycházel na povrch zhruba mezi šachtami Kophan, Pinková, Vodotěžná a Nová vodní (tedy v prostoru na počátku zvaném “Hub” nebo “Starý Hub”), druhý na západě nevycházel na povrch a ležel v prostoru šachet Hessler, Quarz a Vierung (byl odkryt štolou Jiří a nazván “Nový Hub”).

Stojí za zamyšlení, že největší koncentrace velkých komor, známá z důlních map z 18. a 19.století, byla mezi šachtou Kophan a Pinkovou šachtou, a to tak, že nejvyšší známá patra vykazují komory především severně od šachty Kophan a na jednotlivých hlubších obzorech jsou zachyceny vždy jižněji a blíž k Pinkové šachtě. Největší koncentrace propadových území je ale značně dál k severu. Přesněji řečeno: na úrovni mezipatra jsou komory soustředěny kolem šachty Kophan, na úrovni Colloredo-Kuchen už leží na východ od ní, na úrovni Sohlstrichu jsou mezi šachtami Kophan a Pinkovou a významnější komory na I.dědičné hlubině nalezneme poblíž Pinkové šachty.

Takový jev působí dojmem, že bylo dobýváno nepravidelné těleso nahoře zvlněné v obecném směru ZJZ - VSV a bylo buď ukloněno k JJV, případně byl v prostoru šachet Kophan a Pinková sledován především jeho kontakt, a u Sohlstrichu a I.dědičnou hlubinou se opět rozšiřovalo nazpět k SSZ. V prostoru severně od šachet Kophan a Pinkové bylo už v 17.století zcela vyrubáno. Z 18. a 19.století ale téměř nejsou známé komory na severní straně pně v blízkosti Nové vodní, Vodotěžné šachty a Staré vodní, zachoval se ale údaj o poškození Vodotěžné šachty závalem v hlubší části šachty, není ale známo, k jakému závalu došlo.

Nehledě na to v prostoru Hubského pně vznikla během doby proláklina o rozměrech zhruba 300 x 200 m, které na jedné straně neodpovídala ani zdaleka celému rozsahu ložiska, na druhé straně výrazné známky propadání nesla jen dílčí propadová území, jedno menší se středem 80 m SZ od šachty Kophan a o průměru asi 50 m, druhé větší se středem 150 m SV od šachty Kophan a o tvaru nepravidelné elipsy s osami 65 a 95 m.

Z toho, že velké komory v jižní části, mezi šachtou Kophan a Pinkovou šachtou, na povrchu nezpůsobily odpovídající propady, i když se musely nepochybně alespoň zčásti zabořit, vyplývá závěr, že obě propadová pole děkují za své utváření propadání důlních děl ležících blízko pod povrchem, že tedy právě zde byly vlastní výchozy pně.

Nevíměe jak vypadala původní morfologie terénu v prostoru Hubského pně. Můžeme se jen domnívat, že jí zhruba naznačují tvary a průběh bočních terénů, a že původně jednotný tvar terénu měl sklon k silnici Horní Slavkov - Krásno. Vzhledem k velikosti propadového pole SV od šachty Kophan v jeho prostoru vycházel peň na povrch, při rozrušování docházelo k částečné erozi a částečnému ukládání těžších součástí na místě, takže takto utvářené sekundární ložisko mohlo být dost snadno otevřeno. Při jeho dobývání bylo snadné zjistit i primární ložisko. Vzhledem k pravděpodobnosti, že na výchozu jako všude na kontaktu mohlo být zrudnění bohatší, i vzhledem k nízkým nákladům na dobývání u povrchu, bylo jednodušší rubat rudu povrchově až k patě svahu, zvlášť když se směrem do hloubky těleso rozšiřovalo. Je rovněž pravděpodobné, že původně vyrubáním křemenných žil pronikajících těleso a probíhajících i mimo ně, vznikaly propadáním a odebíráním materiálu zářezy, do kterých se boční hornina sesouvala. Při dalším postupu do hloubky docházelo k postupnému zabořování důlních děl, především komor, k rozrušování výše ležící horniny a k procházení závalů až na povrch.

Morfologie terénu ovlivňovala v opačném směru haldy, vznikající u šachet založených na obvodu pně nebo mimo něj. Naopak je doloženo několikanásobné přebírání haldového materiálu i nesoudržné horniny ze dna prohlubně, o které nelze vždy ani dost přesně tvrdit, že jde o haldovinu. Při přebírání šlo původně o získání chudších cínových rud, zpracovatelných lepší technologií, ve 2.polovině 19. a zvlášť ve 20.století byly haldy intenzivně přebírány pro wolframové rudy. Kromě toho byl od roku 1787 z haldoviny vybírán ve značném množství křemen pro potřebu porcelánek.

Hlavní díla na Huberově pni

Nejdůležitější šachtou Hubského pně byla jáma Kophan, přejmenovaná v roce 1812 na Císařskou (Kaiserschacht). Ležela ve středu jižního okraje pně, v polovině 18.století měla úklonnou hloubku 126 m (svisle 118 m), začátkem 19.století byla prohloubena 143 m. Představovala hlavní těžnou šachtu a ložisko z ní bylo otevřeno na všech obzorech až do hloubky Sohlstrichu.

S ní byla většinou významných obzorů propojena Pinková jáma (Pingenschacht) ležící v jihozápadní části pně. Pinková jáma byla hluboká 164 m úklonně, 154 m svisle.

Dalším základním dílem celého pně byla do začátku 18.století Vodotěžná jáma (Kunstschacht), hluboká 209 m úklonně, 195 m svisle, která zajišťovala čerpání vody pomocí soustavy pump. Ovšem během 18.století velmi utrpěla závaly ve svém bezprostředním okolí, takže byla postupně opuštěna a její funkci přejímala Stará vodní jáma (Altwasserschacht), vyhloubená úklonně 209 m (svisle 195 m) SSV od Hubské kotliny mimo peň v pevné hornině. Na začátku 19.století převzala jméno Vodotěžná šachta (Kunstschacht), takže pak docházelo k nejasnostem v určení šachet. O její funkci svědčí sem ražená odbočka staré Chebské štoly, která přiváděla pohonnou vodu, i odbočka Pluhovy štoly, která odváděla vodu čerpanou systémen pump z hlubiny i použitou pohonnou vodu. Na začátku 19.století na ní byl instalován vodosloupcový stroj.

V severozápadní části pně byla situována Nová vodní jáma (Neuwasserschacht), hluboká úklonně 144 m a svisle 135 m, která byla při obnově provozu na začátku 19.století prohloubena pod úroveň Sohlstrichu. Vedle čerpání vody představovala hlavní komunikační dílo pro práce v SZ části pně a na žílách, probíhajících mimo peň.

V západní části, tedy na původním Novém Hubu, otevíraly ložisko tři významnější šachty. Nejvýchodnější z nich, zvaná Vierungschacht, měla hloubku kolem 60 - 70 m a byla používána později i jedním z malých těžařstev pro dobývání ložiska nad úrovní Pluhovy štoly.

Na západ od ní ležela Hesslerova šachta (Hesslerschacht), hluboká úklonně 132 m, svisle 124 m, která byla hlavním komunikačním dílem celé západní části pně.

Na sever od Hesslerovy šachty ležela Křemenná šachta (Quarzschacht) o úklonné hloubce 92 m, svisle 88 m, která dostala jméno podle charakteru ložiska v této části.

Z uvedených šachet byly zakládány jámy Kophan a Pinková na okraji pně (na povrchu mimo peň těsně u kontaktu, v hloubce pronikly do pně), zatímco šachta Hesslerova a Křemenná byly spuštěny přímo do pně poté, co byl jeho rozsah zjištěn štolou Jiří (Georg). Šachta Vierung byla hloubena po žílách.

Doly na Hubském pni vznikaly jako navzájem nezávislé jednotky. Proto na začátku 70.let 18.století došlo ke sjednocování těžních pater. Hlavní patra byla tvořena štolou Jiří, která podsedala doly v hloubce kolem 50 m, a Pluhovou štolou, která zajišťovala odvodňování v hloubce 80 - 90 m. Hlouběji se utvářel obzor Kuchen (kolem 120 - 125 m) a Sohlstrich.

Patra šachty Kophan:

• Beckenstübl a Kupfergangstrecke 65 - 75 m
• hořejší patro Kophan (oberer Lauf Kophan) 85 - 90 m
• mezipatro Kophan (Kophan Mittellauf) 95 m
• mezipatro (Mittellauf) kolem 110 m
• Colloredo - Kuchen kolem 125 m
• Sohlstrich kolem 140 m
• I.dědičná hlubina (Erbtiefste I.) 150 - 170 m
• II.dědičná hlubina (Erbtiefste II.) 195 m

Hlavní skupina malých dolů na Hubském pni

Malé doly ležely v prostoru na sever od šachty Kophan. Těžařstva převzala báňský majetek z větší části až po roce 1776 po zastavení státních dolů a zavázala se, že dolová pole na pni, pokud jim byla udělena, opět odstoupí včetně vodotěžných strojů, jestliže stát obnoví provoz. S vyjímkou dolu Antonín, který ležel stranou Hubského pně, směla dolovat i na nejhlubších patrech a vyrubanou rudu dopravovat za poplatek šachtou Kophan.

V 18.století k nim patřily především provozy Stará vodotěžná šachta, Pinková šachta a Pavel (Pauli). Většina jejich původního pole spadla později do měr Pavel 1 - 4, propůjčených 1903 a vymazaných 1927, případně Theodor 1 - 4, propůjčených 1919 - 1923. Dolu August byla propůjška udělena 1818 a míra vymezníkována 1868. Těžařstva pracovala nad Pluhovou štolou v hloubkách 33 - 35 m, s cílem dosáhlout bohatších greisenových partií na kontaktu pně.

Důl Karel (Caroli) měl důlní míru z roku 1778, zaměněnou za velkou dolovou míru 1805, k vymezníkování došlo ař roku 1868. Razila se zde štola na jih pod výchozem pně, práce na hloubení se pohybovaly kolem 30 m pod povrchem, šlo o směrné sledování nebo výstupkové dobývání bohatších nebo středně zrudnělých 4 - 8 cm mocných žilek prostupujících peň, hlavně se ale jednalo o přibírku opuštěných rudních pilířů.

Západně od šachty Kophan ležel důl Vierung se štolou Antonín. Propůjčka malé míry z roku 1780 byla nahrazena velkou mírou Führunggsschacht (přejmenovanou na Jiří) roku 1838, vymazána 1880. Těžařstvo překopem raženým na východ pod štolou zastihlo žílu směru h 3 o mocnosti 15 - 20 cm střední kvality.

Později zde byly na sever a severovýchod odtud propůjčeny ještě dolové míry Theodor 1 - 4 s přebytky.

Doly na výšině Knix a na jih od Hubského pně

Tyto doly ležely na jih od Pinkové šachty v jihovýchodním okolí pně. Patřily mezi ně doly Viktorie (Marie de Victoria), Vůle boží (Willengottes) a Jan z Paduy (Johannes de Padua), propůjčené někdy v 17. nebo začátkem 18.století. Dobývaly slabé žilky s vtroušeným arsenopyritem, chalkopyritem a kasiteritem, i greisenové partie provázející nadloží a podloží žil. Na prvních dvou se pracovalo v hloubce 35 - 45 m, na šachtě Jan 20 - 25. Úhrnná roční produkce cínu na začátku 19.století činila kolem 1,75 t.

Jižně až jihozápadně od šachty Kophan ležel důl Jan Evangelista (Johannes Evangelist). Na západním úpatí Hubského pně sledoval jednak žíly směru h 3 až h 5. Na začátku 19.století zde byla produkce kolem 0,5 t cínu ročně.

Doly ležely na místě dolové míry Pavel a Vůle boží (Paul und Willengottes) propůjčené roku 1847, situované na východ od Hubského hlavního závodu. Později spadly všechny do dvou velkých měr Jan Evangelista (propůjčených 1805 a 1850), změněných pak na jedinou míru, vymazanou roku 1927. Byla doplněna 4 dolovými měrami Štěpán (Stefani) 1 - 4 z roku 1838, vymezníkovaných 1857 a vymazaných 1927, pak na sever od nich dolovými měrami Pavel 1 - 4 z roku 1903, vymazaných roku 1927. Roku 1838 byla propůjčena v západní části pně dolová míra Jiří, vymazaná v roce 1880.

Schnödův peň

Po stagnaci v 17.století se provoz v 18.století udržoval se střídavými výsledky do roku 1727, kdy požár zničil odotěžný stroj a část těžné šachty. V roce 1740 byly důlní míry státu znovu propůjčeny a ten je pak držel v provozu do roku 1761. Pak byla místním těžařům udělena propůjčka zvaná Steinbašské léno (Steinbacher Lehen), která přetrvala do 19.století. Stát zde znovu pracoval do roku 1765. Po ukončení práce na Hubském pni obnovil znovu na Schnödově pni průzkum v roce 1776, ale brzy jej přerušil. Od té doby až do 1.světové války zde pracovali jen místní havíři. V roce 1778 zahájil práci důl Stockschachtzeche (Důl šachty na pni), na přelomu 18. a 19.století vznikl důl Štěpán a v roce 1835 důl Trojjedinost (Dreieinkeit).

Nejvýznamnější důl Stochschacht byl vázán na hlavní šachtu pně, která byla vždy centrem provozu. Dobývání probíhalo v hloubkách kolem 65 m, zaměřovalo se jednak na slabé křemenné žilky s vtroušenými rudami, prostupující peň, pak na Korunní žílu směru h 4 , která probíhala mimo peň, a na nepojmenovanou chalkopyritovou žílu směru h 9. Kromě toho těžařstvo dorubávalo pilíře a dříve ponechané celiny se středně kvalitní rudou. Práce měly ale malý rozsah. Provoz se udržel s kolísáním až do poloviny 19.století. Produkce činila 1,5 t cínu za rok. V roce 1885 byl spojen s dalším dolem Steinbašské léno.

Dolu Steinbašské léno byly propůjčeny v roce 1769 nálezná jáma a v roce 1770 dvě důlní míry. Dobýval v malé hloubce (kolem 20 m) křemenné žilky a obnovil i práce na obrubě Schnödova pně. V letech 1856 - 1857 se na něm vyrobilo 2,94 t cínu.

Dále na jih od úpatí svahů Hubského pně ležel důl Štěpán, na kterém se v hloubce 35 m dobývaly na přelomu 18. a 19.století slabé křemenné žilky.

Roku 1835 byla propůjčena na západní straně pně dolová míra Trojjedinost. Z dolu zde bylo v letech 1856 - 1857 vyrobeno 3,09 t cínu.

Spolu s poklesem zájmu státu o cín ve 2.polovině 19.století zanikl provoz na zdejších dolech, i když těžařstva držela báňský majetek až do konce 20.let. Za 1.světové války byl zkoumán a využívan i Schnödův peň. K průzkumu a vyřizování pně i okolí byla upravena hlavní šachta až do hloubky 60 m, byly zjištěny dost kvalitní rudy. Pro dobývání byla vybudována kompresorová stanice, ale provoz nedosáhl větších rozměrů.

Teprve během 2.světové války, v roce 1940, došlo k rozsáhlému průzkumu ložiska a k zahájení dobývacích prací. Byla vybudována i moderní flotační úpravna a za použití válečnách zajatců produkce rudy i koncentrátu rychle stoupala.

Krásenské žilné pásmo

Bylo v 18.století ve stínu Hubského pně, pracovala na něm spíš nalá těžařstva, proto zde dolování pokračovalo i v dobách, kdy provoz na Hubském pni ustal. Již od 16.století byly zdejší doly odvodňovány a ložiska zpřístupňovány několika mělkými štolami, které byly v 18. a 19.století opět zmáhány. Na západní straně pásma to byly štoly Trojjedinost (Dreieinkeit), Trojice (Dreifaltigkeit) a Prokop (Prokopi), zhruba uprotřed pásma poněkud hlubší Cikánská štola (Zigäuner Stollen), která dosáhla u šachty Jan Nepomucký (Johannes Nepomuceni) hloubky 36 m. Hlubší patro představovala Schnödova štola (Hans Schnöden Stollen) -52 m u šachty Kříž (Kreuzschacht, Heiliges Kreuzschacht), a konečně Pluhova štola (Kaspar Plugen Erbstollen) -101 m u šachty Kříž. V roce 1738 bylo rozhodnuto razit ji až na krásenské pásmo, v roce 1764 byla proražena do jámy Kříž a v roce 1791 bylo zahájeno ražení odbočky, která měla pod jménem Císař František (Kaiser Franzisci Stollen) podsednout díla na Vysokém Kameni a na Klinge. Ale již po 4 letech byla dočasně zastavena, roku 1829 znovu ražena a roku 1845 opuštěna (zastavena i její údržba).

V roce 1918 dosáhla šachta Vilém (Wilhelm, později Krásno, Julius Ďuriš) svislé hloubky 145 m na 8.patro.

Důl Kříž

Důl Kříž byl v podstatě centrální důl pásma a v 18.století zdejší nejvýznamnější provoz. Od svého vzniku byl provozován chudšími těžaři spolu s doly Kolnice (Radstube) a Jan Nepomucký. V 18.století ležela většina porubů v úrovni Schnödovy štoly nebo jen málo pod ní, takže odvodňování pomocí jednoduchých pump nebylo obtížné. Po proražení Pluhovy štoly bylo možné postoupit téměř o 50 m hlouběji. Do konce 18.století se soustřeďoval provoz na oblast na západ od šachty Kříž, později se přenášel i na východ od šachty, a to na úrovni Schnödovy štoly, Pluhovy štoly a mezipatra uprostřed mezi nimi.

Hlavními strukturami na dole otevřenými a dobývanými byly Gellnavská hlavní a podložní žíla (Gellnauer Haupt- und Liegendgang) směru kolem h 5 a úklonu 48o k severu. Kromě nich byly zde dobývány další méně významné žíly: žíla Jan Nepomucký, Puklinová žíla, Ondřej, Antonín, Trojice, Anselm, František, August a další.

V polovině 18.století zde pracovala těžařstva na základě starších propůjček. Protože kolem poloviny století bylo nutné provést rozsáhlejší opravy a náklad činil přes 4000 zlatých, včetně vybudování nového těžního zařízení, odstoupili těžaři za tento náklad státu 32 kuxů. V roce 1764 se ukázala nutnost vyhloubit novou těžní šachtu až na úroveň Pluhovy štoly, která sem byla právě doražena. Protože těžaři nemohli nést náklady a uložené cupusy byly pro ně příliš vysoké, postupně se svých podílů vzdávali a roku 1782 přešel důk zcela do rukou státu. V té době bylo státu propůjčeno větší množství měr na řadě žil a odžilků. Ty pak byly v 19.století nahrazeny nebo doplněny velkými dolovými měrami, a to Svatý Kříž (Heiliges Kreuz) a Všech svatých (Allerheiligen), oběma z roku 1852, a přebytkem k míře Všech svatých z téhož roku. Za 1.světové války byla ještě propůjčena dolová míra Vilém (Wilhelm), přiléhající k míře Svatý Kříž.

Po zastižení pásma Pluhovou štolou byla nafárána Puklinová žíla na úrovni Pluhovy štoly na západ, pak dobývána s ne příliš dobrým výsledkem. Na úrovni Schnödovy štoly byla potom sledována Gellnavská žíla na západ a na východ s dobrým výhledem na úspěšné dobývání. Na úrovni Pluhovy štoly byla Gellnavská žíla otevřena na východ k šachtě Jan Nepomucký.

V roce 1805 bylo na dolech Kříž a Jan Nepomucký celkem 60 zaměstnanců, roční produkce činila 8,5 t cínu. V 1.světové válce dosáhla šachta Kříž svislé hloubky 105 m.

Důl Jan Nepomucký

Původně zde v 18.století pracoval samostatný těžař na stejnojmenné jámě hluboké 42 m. Když v roce 1801 připadla dolu Kříž, byla většinou zabořena a musela být vyzmáhána, opatřena plnou výdřevou a prohloubena o dalších 32 m až na úroveň Schnödovy štoly. I zde musela být plně vydřevena a zajištěna pro nedostatečnou pevnost a rozpukanost horniny. Za 1.světové války měla sviskou hloubku 68 m.

Vedle Gellnavské žíly zde byly sledovány žíla Ondřej, žíla Jan Nepomucký (dobývána od roku 1800), obě nad úrovní Schnödovy štoly. Sledovány byly i Puklinová žíla a Anselm. V roce 1799 byla zmáhána Cikánská štola. V 19.století spadal důl Jan Nepomucký do stejných dolových měr jako důl Kříž.

Důl Anselm

V prostoru severně od důlních děl dolu Kříž a Jan Nepomucký ležel na stejnojmenné žíle důl, který ji dobýval blízko povrchu. Ještě v 18.století zde 4 pracovníci vyprodukovali 0,23 t cínu. Na přelomu 18. a 19.století se zde přestalo pracovat.

Západní část Krásenského žilného pásma

V prostoru západně až jihozápadně od dolu Kříž se báňská situace vyvíjela značně komplikovaně. Do 1.poloviny 18.století zde existovala řada malých samostatných dolů, které dobývaly zdejší žíly maximálně do úrovně Schnödovy štoly. Kolem poloviny 18.století se projevily tendence spojovat doly a zvyšovat jejich produkci stejně jako na Hubském pni. Bylo to v době, Kdy stát nutně potřeboval cín pro armádu. Od konce 70.let 18.století byla malá těžařstva ponechána svému osudu. V 19.století docházelo opět působením opatření státu k obnovení provozu, po roce 1815 ale nastal znovu úpadek. Soukromá iniciativa v 2.polovině 19.století byla zaměřena spíše na výhodný prodej dolů s vyšší cenou, než na skutečné rozběhnutí provozu. Teprve nutnost získat wolfram pro zbrojní výrobu způsobila oživení těžby za 1. a 2.světové války.

Důl Marie Krásenská

Důl vznikl spojením starších dolů Marie Pomocná (Mariahilf), Suttenfahrt a Šimon a Juda (Simeon und Juda), které se původně zaměřily na žílu Marie. Kromě ní pak byly dobývány i žíly Gellnavská, Puklinová , Rudolf a nepojmenovaná, na které byla v letech 1782 - 1793 udělena řada propůjček.

Zpočátku byla nejdůležitějším svislým komunikačním dílem šachta Michal (Michaeli), kolem které byly také největší dobývky (později byla přejmenována na Marii Krásenskou - Maria Schönfeldschacht). V roce 1797 byla přerubána do hloubky 63 m na svislou šachtu, odtud probíhala v úklonu v délce 38 m na Pluhovu štolu. Druhá šachta Marie Pomocná, která si udržovala význam po celou dobu provozu až do konce 1.světové války, byla vyhloubena svisle 47 m, pak šikmo v úklonu Gellnavské žíly. V úrovni Schnödovy štoly byla překopem raženým na severozápad zastižena v 80 m žíla Marie. Původně zde bylo spuštěno i 40 m hloubení s vodním kolem, které poháněla voda ze Slavkovského příkopu a které umožňovalo odvodňování hlubšího obzoru. Kvůli spotřebě vody pro pohon stoupoven po polovině 18.století byla těžařstvu voda odňata, hloubení se zatopilo, těžařstvo se vzdalo provozu a část těžařů založila opět samostatně důl Marie Pomocná. K obnově vlastního dolu Marie Krásenská přistoupilo roku 1775 město Krásno a později se připojil i Horní Slavkov. Při hloubení nové těžné šachty po podložním odžilku Puklinové žíly byla zastižena i žíla Rudolf, překopem pak vlastní Puklinová žíla, nepojmenovaná žíla a žíla Marie.

Kromě malých důlních měr i místo nich jak na tomto dole, tak i v prostoru sousedních dolů, vzniklo později dolové pole, které se skládalo z velkých dolových měr Antonín (Antoni, propůjčena 1850), Ondřej 1 a 2 (Andreas, propůjčeny 1829), Gellnavská (Gellnauer, propůjčena 1832), Marie Krásenská (Maria Schönfeld, propůjčena 1809) a Klingenstock 1 a 2 (propůjčeny 1821).

Po roce 1815 pracoval důl v omezeném rozsahu. V roce 1829 zde byla na čas zastavena práce až na štolu Císař František, která byla ještě krátce ražena. Kolem poloviny 19.století patřila polovina podílů montánnímu eráru, o druhou se dělily slavkovská a krásenská obec. Horní hejtmanství v Chomutově roku 1855 zdejším dolům připomínalo, že bez státních dolů, které zajišťovaly odvodňování a větrání, by drobná těžařstva při vzestupu provozních nákladů, cizí konkurence a nízké ceny cínu vůbec nemohla pracovat. Doporučovalo jejich spojení do jednoho finančně silnějšího těžařstva, ale to zdejší podnikatelé nebyli ochotni udělat.

Další malé doly

Marie Pomocná, Trojice, Tři králové

Vedle Marie Krásenské poměrně dlouho přetrvávaly starší doly. Po spojení a opětovném rozdělení těžařstva Marie Krásenská část těžařů znovu dala do provozu důl Marie Pomocná. původní propůjčka z roku 1725 byla doplněna roku 1772, takže k dolu patřila nálezná jáma a jedna důlní míra. Důl dobýval zprvu žílu Marie. V 70.letech 18.století se práce soustředila na odžilek Gellnavské žíly v úrovni Schnödovy štoly. Pracovalo zde 7 havířů s roční produkcí 13,5 t cínu. V 1.polovině 19.století prodělával společný osud s dolem Trojice.

Důl Trojice (Dreifaltigkeit) měl dolové pole od roku 1783 (náleznou jámu a důlní míru), vyměřené v roce 1857 a vymazané roku 1866 společně s dolovým polem Marie Pomocná. Důl dobýval hlavní žílu Trojice, totožnou s Gellnavskou žílou. V letech 1856 - 1857 bylo na obou dolech 11 dělníků s 34 rodinnými příslušníky, vyrobilo se zde za rok celkem 1,77 t cínu.

Důl Tři králové (Dreikönig) měl dolové pole složené z nálezné jámy a jedné míry od roku 1771, vyměřené 1857 a vymazané 1923. Dobývala se zde stejnojmenná žíla nad úrovní Schnödovy štoly, která byla podle zprávy z roku 1857 totožná s Gellnavskou žílou. Jako leznou a těžnou šachtu používal šachtu Michal za smluvní poplatek. V roce 1805 zde bylo 10 dělníků, produkce činila 7,8 t cínu, v roce 1857 zde pracovalo 9 dělníků s 28 rodinnými příslušníky, kteří vytěžili 1,67 t cínu.

Krásenské žilné pásmo v 1. polovině 20. století

Z podnětu šichtmistra Pauluse se ustavila společnost Schönfeld - Schlaggenwalder Zinn- und Wolframzechen - Gewerkschaft se sídlem v Krásnu, která od Tiebela koupila majetek 15.11.1905. Pak zahájila zmáhací práce. Čistila Pluhovu štolu, čerpala vodu ze zatopeného 2. a 3.patra, v roce 1906 zavedla těžbu pomocí parního stroje (denné 16 huntů po 500 kg rubaniny). Denní produkce koncentrátu 2 % činila 100 kg. V témže roce přešlo držení na anglické konsorcium Bohemia Mining Corporation Limited. Tato společnost vyzmáhala v roce 1907 šachtu Kříž do hloubky 50 m, přebudovala úpravnu rud a zřídila elektrocentrálu. Přesto malé množství Sn W koncentrátu, prodávaného do Německa, nemohlo krýt náklady. Důl byl prodán v exekuční dražbě a 22.4.1910 přešel na Maxe Ahrenda, bankéře v Berlíně, 28.4.1911 na A.E.Kempfla z Londýna, 19.7.1911 na Bergbaugesellschaft v Horním Slavkově a 8.5.1912 na těžařstvo Elisabeth, anglickou společnost se sídlem v Lokti.

Těžařstvo Elisabeth pokračovalo v práci, ale ne příliš intenzivně. Šachta Marie Pomocná byla vyzmáhána až ke 4.patru a po jejím odvodnění začal porub Gellnavské žíly. V roce 1913 byla propůjčena ještě dolová míra Adolf Arnošt (Adolf Ernst), stažená v roce 1917. V letech 1911 až 1914 byl vyráběn cínovcový (62,9 t) a wolframový (88,5 t) koncentrát a prodáván většinou do Německa. Důl se ale nerentoval a před začátkem války se společnost dostala do konkursu.

Začátkem 1.světové války zjistil rakouský stát, že wolfram je nedostatkovou surovinou, kterou však pro zbrojní výrobu nutně potřebuje. Na jaře 1915 převzala vojenská správa závod. Dosavadní provozní zařízení pro těžbu a úpravu rudy byla poháněna parními stroji, stejně jako kompresor a generátor. První akcí vojenské správy bylo zřízení přípojky a transformátorové stanice a rekonstrukce úpravny.

Na jaře 1916 vzniklo říšskoněmecké konsorcium pod vedením berlínské banky Laupenmühlen, které z konkursní podstaty těžařstva Elisabeth vytvořilo 1.5.1916 Krásensko - Slavkovskou důlní společnost. Ta nahradila dosavadní parní stroje elektrickými jak v úpravně, tak především v dole, kde bylo nutné instalovat výkonná čerpadla a opatřit nové kompresory pro pohon vrtaček a sbíječek. Na podzim roku 1916 byla zahájena práce na nové šachtě Vilém (Wilhelm, později Krásno, Julius Ďuriš) o kruhovém profilu s průměrem 4 m, která byla vyhloubena do 110 m na Pluhovu štolu a pak ještě na úroveň hlubinného patra, s jednoetážovou klecí zvedanou elektrickým těžním strojem. Stará vydřevená šachta Marie Pomocná s obdélníkovým průřezem, hluboká 72 m, sloužila pro dopravu dřeva a materiálu. Byly také postaveny dílny a sušárna pro zpracování koncentrátu a magnetický separátor. Odpadní vody z úpravny byly čištěny ve zvlášť vybudovaném betonovém odkališti.

V jámě byly dobývány Gellnavská hlavní a nadložní žíla na úrovni Pluhovy štoly a na 3. - 5.patře výstupkovým dobýváním se selektivním vystřelováním žíloviny. Produkce stoupla v roce 1917 na 300 t smíšeného koncentrátu (119,965 t WO3, 62,812 t Sn a 10,288 t Cu). V hlubině pracovalo celkem 400 odob, na povrchu 220 osob. Do roku 1918 dosáhla jáma Vilém hloubky 145 m a práce se soustředily převážně na hlubinu. Zároveň byla zmáhána a upravována Pluhova štola, aby se usnadnilo odvodňování. Ještě v roce 1919 byly propůjčeny dolové míry Vilém 1 - 4 , vyměřené a vymezníkovaní téhož roku. V následujícím roce však bylo dobývání zastaveno a následovala jen údržba do roku 1921.

Kohout

Byly zde dobývány žíly Kohoutská (Hahnengang) h 2 s úklonem 46o k severu, Královská (Königgang) h 8, 63o k severu, dvě další nepojmenované žíly směru h 4 až h 5 a Příčné Kohoutské žíly (Hahnenquergänge) zhruba severního směru. V 18. století zde báňské práce na dolech Císař Karel (Kaiser Karl, Kaiser Caroli), Šplouchání vody (Wasserplausch) a Císař Josef (Kaiser Josephi) dosahovaly nevelkých výsledků. Ve druhé polovině 18.století se dostaly do větších hloubek po proražení hlavní šachty, která měla být proražena na odbočku Pluhovy štoly, hnanou západním směrem po žíle Voršila (Ursula). Ale protože odbočka štoly dosáhla vinou různých ústupků výšky 35 m nad úrovní hlavní štolové chodbice, byl tento projekt roku 1766 opuštěn.

Průzkum na dole Císař Karel byl obnoven až roku 1796 v rámci vyhledávání vhodných ložisek při zvýšené potřebě cínu pro armádu. Ale rozmrštění zdejších žil a pokles kovnatosti negativně ovlivnily další hloubení jámy, které bylo po 12 m zastaveno.

Šachta dolu Šplouchání vody byla spuštěna po odžilcích Kohoutské žíly do hloubky 23 m. Důl Císař Josef byl vzat do provozu roku 1767 po opuštění dolu Císař Karel, dobýval Královskou žílu, která byla již před tím vyřizována několik set metrů v úrovni Pluhovy štoly, ale přes postup 195 m na západ nezastihl žádnou rudu. Práce se přenesly na Kohoutskou žílu, ale ztěžovalo je značně těžké odvodňování a větrání. Když příliš velká vzdálenost (dalších 190 m) problémy ještě zvětšila, byly práce zastaveny. Na dole Šplouchání vody vyrábělo na začátku 19.století 6 dělníků ročně zhruba 0,24 t cínu, na dole Císař Josef 7 dělníků 0,12 t cínu.

Před polovinou 19.století zde došlo k poslednímu pokusu. V roce 1844 se pokračovalo v ražení odbočky Pluhovy štoly, pojmenované na na štolu Císař Josef, ale práce nesplnila očekávání a byla brzy zastavena. V roce 1850 zde byly propůjčeny velké míry: Kohoutská příčná žilka (Hahnenquerstreichendes), Jan Křitel (Johannes Täufer) a Nová Pomoc Boží (Neue Hilfe Gottes). Po uvolnění znovu propůjčeny v roce 1919, ale k jejich vymezníkování došlo až v letech 1918 - 1920, propůjčky byly tedy v podstatě ryze spekulační. Kromě nich pak byly propůjčeny krátkodobě dolové míry Zikmund (Siegmund) 1 - 4.

Vedle dolových měr zde byly slavkovské obci propůjčeny v roce 1864 ještě 3 povrchové míry, ale ty byly v roce 1883 vymazány.

Vysoký Kámen

Příkontaktní zónu považovali staří za peň, analogicky Hubskému a Schnödovu, zvlášť proto, že stejně jako u nich byla bohatší obruba. V minulosti byla dobývána východní polovina, která byla v důsledku poruchy h 10 posunuta hlouběji a tím méně denudována. Svědčily o tom pruhy hald a rozsáhlejších propadlin jako pozůstatky dobývání bohatších žilek a greisenových partií. Zejména u povrchu bylo ložisko značně bohaté.

Na západní straně byly sice také zjišťovány pozůstatky starých prací, ale podstatně menší.

K důlním dílům byla ražena štola Karla Hirsche (Karl Hirschenstollen), založená v roce 1620 městy Krásnem a Bečovem, na které se s přestávkami pracovalo až do roku 1758 a která směřovala ke stejnojmenné šachtě. Samotné ložisko ale nezastihla její čelba, ale o 25 m vyšší mezipatro. Další štola, založená brzy potom na značně vyšší úrovni, která měla zastihnout i krásenské žilné pásmo a Klinge, rovněž nezastihla ložisko. V době intenzivního průzkumu ložisek ke konci 18.století, v roce 1791, byla z Pluhovy štoly zaražena odbočka zvaná Císař František (Kaiser Franz, Kaiser Francisci), která měla podsednout díla na Vysokém Kameni a Klinge, ale již roku 1795 byla zastavena. Ukázalo se totiž, že vyhloubení 150 m hluboké větrací šachty na Vysokém Kameni přesahuje finanční možnosti průzkumu. Následně byla zmáhána 50 m hluboká šachta Pět divů (Fünf Wunder) 300 m od větrací šachty Hirschovy a překop ražený z ní na západ zastihl žílu s obsahem 0,2 - 0,5 % Sn. Další průzkumný pokus byl proveden na šachtě Ondřej (Andreas) 150 m jihozápadně od šachty Pět divů, ze které byly v hloubce kolem 20 m raženy dvě chodbice, jedna směrem h 5 do 30 m a druhá h 17 do 20 m, ale bezvýsledně. Štola Císař František byla ražena ještě na začátku 19.století, ale po roce 1829 byla definitivně zastavena.

Tím skončily pokusy otevřít ložisko na Vysokém Kameni. Úvahy o podsednutí děl na něm a na Klinge v 19. a 20.století z úrovně Pluhovy štoly nebyly realizovány.

Klinge

Na svazích Bílého vrchu, asi 400 m jihozápadně od kóty Vysoký Kámen, leželo ložisko Klinge (Klingenstock, nověji Koník). Příkontaktní zóna byla v minulosti považována za peň nebo za pásmo cínovcových žil. Podle starých údajů vyznačoval dolní Klinge pruh povrchových pozůstatků starých prací v rozsahu zhruba 40 x 180 m, horní Klinge o rozloze 20 x 90 m.

Práce zde skončily velmi záhy, již koncem poloviny 16.století, a v podstatě se tohoto ložiska nedotkly vážněji ani průzkumné práce podnikané státem na přelomu 18. a 19.století. Nebyly sem doraženy ani štoly, které měly za cíl prozkoumat kromě Vysokého Kamene i zdejší ložisko, tedy štola Karla Hirsche a odbočka Pluhovy štoly Císař František. Jedině štola Trojjedinost (Dreieinkeit), ražená ke konci 18.století od Vysokého Kamene, sice v délce 70 m zastihla několik žil se stopami cínovce, ale pro svou malou hloubku nemohla ložisko prozkoumat a byla proto zastavena.

Vlčí

Lokalita leží asi ve vzdálenosti 2 kilometry severozápadně od Horního Slavkova, nedaleko ústí Pluhovy štoly. Dobývala se zde sekundární i primární ložiska, která dávala značně čistý cín. Báňská díla se soustřeďovala především na Borovém vrchu, kde tvořila pruh široký 150 - 200 m a dlouhý 400 m, ale rozptýleně byly jejich pozůstatky patrné i v širším okolí. Dobývané byly struktury charakterizované jako žíly připomínající mírně ukloněné sloje (s úklonem 25 - 30o), uložené souhlasně s okolní horninou. Zrudněna byla někdy i sousední hornina. Obsah cínu byl 0,4 - 0,5 %.

V 18.století zde byly podnikány jen nevýrazné pokusy o obnovu provozu ve starých dílech. Doly odvodňovala dědičná štola Jan (Johannes). V roce 1722 se pokoušela o otevření dolů slavkovská obec, vedle ní zde podnikali i soukromí těžaři. Staré zprávy zdůrazňují, že chodbice byly velmi úzké a nízké (maximálně 120 cm) a jejich křivolaký průběh dokazoval, že vznikaly jako sledné. To silně ztěžovalo dopravu a odpovídalo jen velmi nízké intenzitě práce.

Všechny pokusy o obnovu v 18. a 19. století se pohybovaly výhradně ve stařinách, kde havíři dorubávali dosud nevybrané zbytky zásob a případně přebírali zakládku, využívali tedy chudší rudy. Na začátku 19.století vedla konjuktura k obnově několika malých dolů, k roku 1805 se uváděly Anna, Jakub, Karel, Jan, Michal, Jiří a pomocná štolka k dolu Michal. Uvažovalo se i o vyzmáhání dědičné štoly Jan, ale těžařstva nebyla schopna dát dohromady potřebné finanční prostředky. Navíc ani hloubka, ve které se provoz pohyboval, nevyžadovala otevření štoly, protože šachty sahaly maximálně do hloubky 35 m. Průměrná roční produkce cínu se na začátku 19.století pohybovala kolem 1,15 t.

Hasenbusch

Tato lokalita ležela asi 2 kilometry jižně od Horního Slavkova, nedaleko Lánského Dvora. Na konci 70.let 18.století zde byly odkryty ne severním svahu údolí, na levé straně potoka, skalní výchozy s cínovcovými kroupami a dál na severozápad další indicie, které byly pokládány za kontakt samostatného greisenového pně, nazvaného Nový Hub. Byla zde otevřena kolem 50 m dlouhá štola, pak vyhloubena kutací šachtice na protější jižní straně údolí, k níž byla dodatečně roku 1781 vyražena štola o délce 80 m, která překřížila několi V-Z žil s občasným cínovcovým zrudněním, přičemž byla místy zrudněna i okolní hornina. Neurčité výsledky vyvolaly vykopání 300 m dlouhé rýhy na povrchu, která odkryla 8 cvitrových žil. Na druhé z nich byla vyhloubena 12 m hluboká šachtice. Vrchní horní úřad se domníval začátkem 90.let , že zde jde o peň, srovnatelný s Hubem.

Přes naděje do ložiska kladené nebyl průzkum ani intenzivní, ani úplný a v 90.letech byl zastaven. Relace správce Vrchního horního úřadu J.Miesla z roku 1795 uvádí, že “jako příklad ubývání rudnatosti do větší hloubky může sloužit to, že na tak zvaném Novém Hubském pni se ze zdejších cvitrů získaných ve štole i v hloubení nemohla vyrobit ani libra cínu”.

Protože v tomto prostoru byly v minulosti otevřeny a dobývány i žíly s polymetalickým zrudněním (Bi-Co-Ni-Ag), byl zde proveden v roce 1917 průzkum hald, při kterém byl zjištěn i wolframit. Společnost Erzhütte otevřela hořejší štolu, kterou zastihla 10 - 20 cm mocnou žílu s cínovcem a wolframitem. Na základě toho jí byly v roce 1917 propůjčeny 4 dolové míry Eugen 1 - 4, které byly vymazány v roce 1927. Dál na sever na úpatí vrchu byla založena štola Dobrá naděje (Gute Hoffnung), která zastihla několik slabých, chudších žilek s pyritem, arzenopyritem a malým množstvím wolframitu v silně rozrušené hornině.

Čistá

U Čisté se pracovalo na dvou lokalitách, a to jednak na Sklenném vrchu (Glasberg), jednak V jamách (Zechengrüben). Na nich se rýžovalo ještě v 18. století a dobývala se primární ložiska, ale s velkými přestávkami.

Na Sklenném vrchu, jihozápadně od Čisté, se roku 1793 prováděl státní průzkum na drobných žilkách a na velmi chudém pni. Hlavním dílem byla stará štola Prokop, která byla vyzmáhána v celé délce 110 m a pak prodlužována dál západním směrem. po 20 m byl zastižen 2 cm mocný zrudněný křemenný odžilek, po dalších 55 m byla v roce 1800 odkryta žíla Ondřej (Andreas) směru h 1 a úklonu 79o k východu, mocná 15 cm, v křemenné výplni se Sn a Mo. Při sledování byl zjištěn značný pokles kovnatosti a práce byla zastavena. Celková délka štoly byla 220 m.

“V jamách” byla v minulosti řada významnějších i méně významných dolů. Mezi méně významné patřil důl Marie Pomocná (Mariahilf), zvaný také Höllův důl, který byl v roce 1804 propůjčen místním havířům. Vyzmáhali zde asi 18 m hlubokou šachtu a ve stařinách dorubávali chudší partie a přibírali pilíře. Do roku 1805 vyrobili 0,07 t cínu dobré kvality. Potom práce ustaly.

Nejvýzmanější díla “V jamách” spadala do pozdějšího komplexu Jeroným (Hieronymus). Ten dostal jméno podle dědičné štoly Jeroným, zvané původně Barbora, která dosahovala délky kolem 500 m. Vlastní šachta se nazývala dříve Prillenhofská šachta (Prillenföfer Schacht). Hlavní období báňské činnosti už dávno ustalo a od konce 18.století se prováděly jen nevýrazné pokusy o průzkum. Jedním z nich byl i pokus obce Čistá v roce 1793, kdy byly šachta i štola vyzmáhány, ale po dosažení stařin obec od dalších pokusů ustoupila. Do průzkumu ložiska se nepustil ani stát, který pro válečnou výrobu cín nutně potřeboval.

Roku 1887 zde podnikli průzkumný pokus podnikatel Bleckmann s ředitelem Gärtnerem, kteří dali pod vedením šichtmistra Pauluse vyzmáhat štolu i šachtu, do které dali nainstalovat těžné zařízení. Propůjčili si celkem 16 dolových měr Jeroným. Pro průzkum ložiska a pro zjištění kvality rudy dali vytěžit 109,3 t rudy, která dala po úpravě 1,1485 t koncentrátu a z něj bylo vyrobeno v huti Thalgau u Salcburku 0,689 t cínu. To odpovídá kovnatosti 0,63 %. Další pokusné zpracování 5 t cínovce bylo provedeno v Kalku u Kolína n.R. a podle zprávy z 20.4.1888 dalo výsledný obsah 1,64 % Sn. K vlastní těžbě ale nedošlo.

Kladská

Před 18. stoletím zde byl nepravidelný provoz, i když tato oblast byla pokládána za nadějnou pro poměrně velké množství žil, ne příliš mocných, ale položených blízko sebe a dost se křižujících, bez nežádoucích příměsí jiných rud. Rudy se také poměrně dobře drtily a upravovaly. Na začátku 18.století se začal provoz na dolech obnovovat. Uvádějí se zde doly Marození Panny Marie (Mariä Geburt), Nanebevzetí Panny Marie (Maria Himmelfahrt) a další. V roce 1722 zahájil provoz důl Michal (Michaeli), od roku 1743 Marie Pomocná, ke konci 18. století a začátkem 19.století doly Filip, Adolf a Josef. V letech 1754 - 1765 se uvádí úhrnná produkce 2,5 t cínu, při obnově v letech 1798 - 1803 1,5 t cínu.

Práce byly ještě znovu obnoveny kolem poloviny 19.století (1843 - 1844) a pak ještě v 60.letech 19.století (důl Josefína), kdy se zde ve štole rubala ruda s cínovcem a wolframitem. Uvádějí se kovnatosti 0,45 - 0,83 % Sn.

Prameny

Byl zde dobýván greisenový peň, zvaný také někdy Nový Hub. Byl odkryt asi 2,5 km ZJZ od Pramenů v kamenolomu (Steinbruch). podle visitačního protokolu z roku 1793 byla v jeho nadloží na východní straně 10 - 15 m mocná vrstva bílé mastné hlíny, na jižní straně hlinité břidlice a místy i polohy křemene. Jeho rozsah byl podle různých zpráv blízko povrchu ve směru V-Z až 95 m, ve směru S-J 50 - 60 m, na úrovni štoly Karel (Caroli), tj. v hloubce 25 - 45 m pod povrchem, se jeho průměr uváděn necelých 400 m.

Zrudnění je vázáno na okraj pně a slabší greisenové žíly, nebylo příliš stejnoměrné a bylo spíše chudší.

Kromě pně byly dobývány nepříliš významné žíly v severní části revíru. Zde byla obnovena v tzv. Pommerngebirge roku 1784 štola Leonard, která měla umožnit provoz na několika dolech se šachticemi hlubokými kolem 10 m.

V pni a jeho nejbližším okolí bylo v 18. století propůjčeno 6 měr dolu Jan Křtitel (Johannes Täufer, Johannes Baptista) a dolu Václav (Wenzel, Wenceslai), jejichž díla se pohybovala ve velmi malé hloubce (6 - 20 m). Pracovalo na nich jen málo dělníků, výroba byla slabá. Nejvýzmanějším dílem byla dědičná štola Karel, která dosahovala hloubky 45 m pod povrchem. Nákladnictvo dolu Jan Křtitel ji v roce 1778 odstoupilo státu, který ji dal vyzmáhat a využil její odbočky pro průzkum ložiska po prorážkách do několika šachet, vyhloubených na obrubě pně na její úroveň. Ukázalo se, že okraj pně byl většinou plně vydobyt a zastižené slabé žilky neposkytovaly perspektivu provozu. Také na začátku 19.století byl proveden nákladný státní průzkum. Vyzmáhání 400 m štoly a odboček, vyražení dalších zhruba 300 m , vyhloubení 5 průzkumných šachtic na obvodu pně a vykopání dvou průzkumných rýh v délce 140 m ukázaly místy dobyvatelné partie, většinou ale zjistily vyrubání nebo chudé části ložiska. To se z hlediska provedených prací jevilo jako nepravidelný a nestejně se svažující komolý kužel o elipsovitém průřezu, jehož mocnost stoupá s přibývající hloubkou. Průměrná roční výroba činila 0,24 t cínu.

----------

Poválečný vývoj hornictví cínu

Na základě § 12 dekretu prezidenta republiky ze dne 24.10.1945 č.100 Sb. o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků byly (po dohodě ministra financí a ministra průmyslu podle § 1 vládního nařízení ze dne 15.1.1946 č.6 Sb.) zřízeny Příbramské rudné doly, národní podnik. Den vzniku Příbramských rudních dolů, n.p., byl 1.1.1946.

Rovněž na základě § 12 a § 13 dekretu prezidenta republiky č.100/45 Sb. a § 1 a § 17 vládního nařízení č.6/46 Sb. převedl československý stát ke dni 1.1.1946 z majetkových podstat znárodněných podniků a státních podniků na Příbramské rudné doly tyto majetkové kusy, majetkové soubory a práva:

• majetkovou podstatu podniku Cinvadské horní těžařstvo (Gewerkschaft zinnwalder Bergbau) Altenberg, v rozsahu znárodnění
• majetkovou podstatu podniku Sasko-rudná báňská akciová společnost (Sachsenerz Bergwerks S.G.) Freiberk, v rozsahu znárodnění
• majetkovou podstatu podniku Cínové doly v severozápadních Čechách, spol.s r.o. (Zinnwalder Bergbau, Sudetenland G.m.b.H.) Sauersack, v rozsahu znárodnění
• majetkovou podstatu podniku Chebská rudná společnost s r.o. (Egerländer Erzbergbaugesellschaft m.b.H.) Horní Slavkov, v rozsahu znárodnění

Uvedené majetkové podstaty národních podniků zahrnovaly plně i báňské podniky s těžbou a zpracováním Sn, W rud, oblast Krásna a Horního Slavkova.

Od července 1945 byla udržena kontinuita těžby z válečných let. V roce 1952 byly na Schnödově pni zahájeny nové průzkumné práce a to vyražením otvírkové úpadnice ze 7. na 8.patro. Geologický průzkum této fáze byl ukončen v roce 1955. Základní rozfárání 8.patra bylo provedeno vyražením centrálního překopu v delší ose pně a z něho vyraženými překopy až ke kontaktu pně s okolní rulou.

Rovněž na žilném pásmu Gellnauer byl v letech 1954 - 1955 proveden pokus o geologicko-ložiskový průzkum v úrovni 7.patra jámy Krásno (dříve Vilém, později Ďuriš). Pro malou mocnost a naprostou nebilančnost žil v uvedené oblasti byl průzkum zastaven.

V roce 1955 bylo přikročeno k znovuotevření Huberova pně. Účelem průzkumných prací mělo být ověření rozsahu a kvality zrudnění ve svrchní části ložiska, tj. nad úrovní štoly Kašpara Pluha. Báňské práce nad tímto horizontem byly ohroženy nebezpečím průvalu důlních vod ze zatopených historických důlních děl. Z tohoto důvodu byl v roce 1955 - 1956 ražen na úrovni 552 m n.m. překop P-16 ze Schnödova do Huberova pně. Překop procházel prakticky celý v závalu a menší greisenové celíky byly nalezeny pouze v okolí historické šachty Kaiser. Po směrném vysledování hranic ložiska na překopu P-16, tj. na úrovni 6.patra jámy Krásno, byly činěny pokusy otevřít a současně odvodnit partie pně i pod úrovní dědičné štoly, a to jak zpřístupněním starých šachet Kaiser a Kunst, tak i zároveň ražením dvou úpadnic z překopu P-16, ze kterých měly být provedeny uzavírací hráze dvou známých odboček dědičné štoly vedoucích do pně. Tím se mělo zamezit přelivu vod z průtočné dědičné štoly odbočkami do pně a umožnit čerpání v historických dílech Huberova pně. Práce skončily negativně, a to zejména v důsledku neznalosti topografie starých důlních prací.

Jako další řešení otvírky na odvodnění Huberova pně bylo zvoleno postupné snižování hladiny vod využitím báňských prací na jámě č.9 Jáchymovských dolů. V roce 1958 bylo pokračováno s ražbou překopu na 3.patře jámy č.9 směřujícího do Huberova pně. Překop byl proražen za kontakt až do ložiska a po zdolání silného přítoku vod byly další práce prováděny ve pni. Práce potvrdily závalový materiál. Překop na 3.patře byl zpočátku vyražen pouze k místu, kde bylo hloubení z překopu P-16 v roce 1959 propojeno na 3. patro. V roce 1962 bylo pak hloubení propojeno se 4.patrem jámy č.9. Hloubením, které bylo označeno jako H-161, byly získány informace o vertikálním průběhu ložiska v daném prostoru. Průzkumné práce na 3.patře byly ukončeny v roce 1958.

Další práce směřovaly k odvodnění nejhlubšího známého vodního díla starců, šachty Kunst, která podle archivních materiálů měla komunikovat prakticky se všemi nejhlubšími dobývkami ve pni. Z těchto důvodů byly geologicko-průzkumné práce převedeny na 4.patro jámy č.4 JD. Byl odtud vyražen překop do Huberova pně směrově orientovaný tak, aby vzdálenost k šachtě Kunst umožnila její odvodnění podzemními 40 m dlouhými vrty. V roce 1958 byla Kunstšachta úspěšně navrtána a vytékala z ní tlaková voda. Vrtné díry se postupně ucpaly strženými kousky hornin. Proto bylo nutné pokračovat v ražbě překopu do Huberova pně. V praxi to znamenalo respektování nezbytných provozně technických a bezpečnostních opatření, jako je stavění vodních dveří, provádění předvrtů všemi směry, atd.

Dne 9.11.1959 ještě před dosažením kontaktu pně došlo náhle při neobsazené směně k průvalu vod. Celkem vyteklo zhruba 100 000 m3 vody a překop byl zaplněn vyplaveným materiálem ze stařin, převážně rulou. Následky průvalu byly odstarněny během let 1960 a 1961.

V roce 1961 byly zvládnuty hydrologické poměry ve pni v důsledku odvodnění šachty Kunst pomocí vrtů větších průměrů. Po zpřístupnění místa průvalu bylo zjištěno, že se tlakové vody dostaly ze pně přes starou žilnou dobývku, procházející ze pně do rulového pláště, spojenou s některými dobývkami v Huberově pni. Po obnovené ražbě překopu byl koncem roku 1961 přefárán kontakt Huberova pně a další průzkumné práce již byly prováděny v samotném ložisku. Metodika průzkumu byla volena tak, aby byl peň pravidelně rozfárán hlavním překopem ve směru delší osy a příčnými překopy k hranici ložiska. Z příčných překopů směrem na kontakt byly ve pni raženy překopy po bilančních příkontaktních pruzích směrem po obvodu ložiska. Z nich byly pravidelně po 20 m vrtány vertikální maloprůměrové vrty směrem do stropu, sloužící k ověření kontaktu, k indikaci stařin a ke zjištění rozsahu bilančního zrudnění. Mimo vertikální vrty byly k upřesnění geologické situace realizovány i vodorovné a úpadní vrty. Ke zjištění zásob pod 4.patrem a k ověření vývoje kontaktu pod 5.patrem byly ze 4.patra vrtány svisle středněprofilové vrty.

Vzhledem k závalovému charakteru části Huberova pně byla část geologického průzkumu prováděna z povrchu přímo v historické pince. V rámci ověření hloubkového dosahu greisenového celíku byly provedeny dvě šachtice a úpadnice. Dále byly z povrchu provedeny středněprofilové vrty. Průzkumné práce z povrchu umožnily získat představu o tvaru a rozsahu závalové části pně.

Průzkumnými pracemi bylo zjištěno, že Huberův peň má přibližně tvar komolého tělesa s eliptickou základnou, která se do hloubky zvonovitě rozšiřuje. Na povrch vycházel v prostoru pinky a částečně byl zakryt starými haldami. V úrovni překopu P-16 má peň délku kratší poloosy 95 m ve směru SZ-JV, ve směru delší poloosy SV-JZ 235 m. V úrovni 4.patra jámy č.9 JD má ktarší osa délku 350 m delší 450 m a splývá se Schnödovým pněm. Vertikální osní rovina je skloněna k SZ. Proto je také JV okraj strmě uložený, SZ okraj je plochý. Omezení pně vůči okolním horninám je velmi ostré, většinou tektonické.

Průzkum byl ukončen výpočtem zásob Sn W rud ke stavu 1.2.1966. Na základě předloženého a doplněného výpočtu zásob a revizních posudků expertů schválila komise pro klasifikaci zásob ložisek nerostných surovin dne 8.9.1966 celkové geologické zásoby na ložisku ve výši 11 007 000 t. Z toho zásoby bilanční v kategoriích C1 a C2 činily 9 024 000 t o kvalitě 0,269 % Sn a 0,066 % W. V roce 1966 byla také ihned těžba ložiska zahájena.

V roce 1968 byla odsouhlasena investiční akce “Otvírka Huberova pně”. Usnesením vlády ČR a kladným stanoviskem generálního ředitelství Rudných dolů a magnezitových závodů v Bratislavě byla tato výstavba v roce 1970 schálena. V roce 1971 byla zahájena 1.etapa výstavby, ve které se začala hloubit hlavní jáma revíru, jáma Huber. Hloubení jámy bylo ukončeno v roce 1973. Poté následovala II. a III. etapa, jejichž součástí bylo mimo jiné vybudování nové 200 kt úpravny a rekonstrukce původní 100 kt úpravny. III.etapa byla zakončena koncem roku 1982.

Realizací výše uvedené investiční akce a provedením potřebné otvírky a přípravy vybraných bloků zásob v Huberově pni bylo docíleno teoretické cílové kapacity, tj. těžby a zpracování, 300 kt Sn W rudniny za rok. Vybudovaný závod byl přejmenován z Krásna na závod Stannum.

Předpokládané roční těžby 300 kt nebylo nikdy dosaženo, ani v době těžby nejmocnějších a nejproduktivnějších částí ložiska. Maximální těžba z dolu byla docílena v období 1988 - 1989 a to jen 200 kt. Jednou z příčin nedosažení plánovaného objemu těžby byla i nedoceněná, poměrně složitá geologicko-ložisková stavba, a určité podcenění přípravných prací v dole ještě před zahájením plného výkonu těžby. Pod 4.patrem ložiska Krásno byly bloky zásob soustředěny především v endokontaktu pně, při nepříznivém úklonu a až na vyjímky menších mocností. Z těchto důvodů nebylo reálné i přes značnou tonáž zásob v ložisku dosáhnout vyšších těžebních výkonů a naplnění těžby.

V 70.letech byla vzhledem k zjednodušení evidence stavu a úbytku zásob administrativně sloučena dosud samostatná Sn-W ložiska pod jedno ložisko pojmenované Krásno. Jednalo se o Huberův a Schnödův peň a jihovýchodní a severozápadní předpolí obou pňů. Jihovýchodní předpolí zahrnovalo i oblast žilného systému Gellnauer a severozápadní předpolí pak cínem velmi bohaté zásoby zjištěné vrtem ÚÚG Praha.

Po mnohaletém výzkumu upravitelnosti byl Ústavem pro výzkum rud v roce 1970 zpracován nový návrh technologie úpravy Sn W rud z ložiska Huberův peň, který se stal podkladem pro výstavbu úpravny. Ta byla uvedena do provozu v roce 1983. Z technologického hlediska se jednalo o gravitační úpravu s flotačním odstraněním sulfidických minerálů a s vysokointenzivním elektromagnetickým vyseparováním Sn a W koncentrátu. Drcení rudniny bylo zajišťováno v I. stupni drcení čelisťovým drtičem a II. a III. stupni tupoúhlými čelisťovými drtiči. Drcení probíhalo v uzavřeném cyklu s vibračním třídičem STD. V tomto schématu byly pro šetrnější mletí nahrazeny kulové mlýny tyčovými, které pracovaly v uzavřeném cyklu s obloukovými síty. Rozemletý materiál byl tříděn na spirálovém třídiči ST 1500, jehož hrubší frakce byly nabohacovány na kuželovém separátoru KUS s následnou úpravou na splavech Deister a Wilfley. Jemné podíly z třídiče ST 1500 byly po flotačním odstranění sulfidů vedeny na baterie hydrocyklónů o průměru 350 mm a jejich přepad na hydrocyklóny o průměru 100 mm. Po dalším hydraulickém třídění na třídiči Trud byl výtok z hydrocyklónu upravován na splavech Bartles-Mozkey. Meziprodukty byly domílány v kulovém mlýnu GM 15, hydraulicky tříděny v protiproudých tříkomorových prolevkách a dále upravovány na splavech.

Těžba na ložisku byla ukončena v lednu 1991 a následně byl Rudnými doly Příbram s.p. zpracován plán likvidace dolu (závod Stannum). Povolení hornické činnosti - likvidace dolu bylo schváleno OBÚ Sokolov rozhodnutím pod č.j. 1433/469/ing.Bk/Ši/91 ze dne 4.7.1991. Mimo likvidaci budov a zařízení některých báňských objektů z investiční výstavby akce “Otvírka Huberova pně” z období 1971 - 1983 vznikly dodatečně další objekty, které byly také předmětem likvidačních prací. Například v návaznosti na některé dodatečně vzniklé technické problémy (deficit množství vzduchu v dole, nutnost ohřevu větrů, nasazení bezkolejových mechanismů apod.) došlo postupně k další potřebě nových otvírkových děl na ložisku, včetně staveb s nimi souvisejících. Pro plánované zajištění těžby 300 kt rudniny ročně a respektování podmínek státní báňské správy bylo dodatečně vybudováno i zakládkové hospodářství pro deponii materiálu a jeho dopravu pomocí vrtu do podzemí. Proto byly likvidační práce značně rozsáhlé. Týkaly se: otvírkových děl, areálu závodu, odkaliště, zakládkového hospodářství, následků lomové těžby na Vysokém Kameni a Huberově pni, odvalového hospodářství závodu, propadlin, poklesové kotliny, vodních cest a dalších.

Při rozhodnutí o zajištění vertikálních důlních děl byla snaha o minimalizaci důsledků důlní činnosti na povrch, zamezení vstupu a současné zajištění možnosti sledování pohybu důlních vod v opuštěném revíru.

• Jáma Huber - uzavřeva železobetonovou deskou, v níž je umístěna pažnice o průměru 300 mm pro možnost měření výšky hladiny důlních vod a umožnění větrání odvodňovací štoly
• Jáma Krásno - zvaná také Vilém nebo Ďuriš - uzavřena železobetonovou deskou včetně kanálu ventilátoru (v současné době -1999- probíhají úpravy pro možnost fárání veřejnosti)
• Jáma č.9 JD - v úrovni 1.patra uzavřena železobetonovou deskou, nad ní zásyp na povrch
• Jáma č.2 JD - uzavřena železobetonovou deskou na povrchu
• Nová větrací jáma - uzavřena železobetonovou deskou na povrchu
• Větrací komín Kudlanka - je zazděn styk s horizontálními díly, jáma je zasypána a povrch zrekultivován
• Větrací komíny 1800 a 2400 - je zazděn styk s horizontálními díly, komíny jsou zasypány odkalištním pískem
• Jáma č.3 Barbora - provedena rekonstrukce jámového stvolu pro možnost kontroly důlních vod a odvodňovacích štol.