URANOVÉ LOŽISKO HORNÍ SLAVKOV

Úvod

Ložisko Horní Slavkov je druhým největším uranovým ložiskem, vytěženým a likvidovaným na našem území. Průzkumné práce v okolí Horního Slavkova byly zahájeny v roce 1946, intenzivní příprava nejperspektivnějších úseků k těžbě začala v roce 1948. Další rozvoj ložiska probíhal ve stínu rozsáhlé hornické činnosti na Jáchymovsku a tak i řada obecných údajů o tomto ložisku je méně známá. Vyvrcholení hornických prací při těžbě uranu proběhlo v letech 1953 - 1955, pravidelná hornická činnost byla ukončena v roce 1960.

Historie ložiska do roku 1945

Rudní oblast Slavkovského lesa je jednou z nejstarších na našem území. Hornická osada Tři Lípy vznikla u dolů na cínovou rudu pravděpodobně na počátku 12. století. O dolování v tomto období listinné zprávy nejsou, ale nepřímé svědectví představují stopy po rýžování. V roce 1192 byla osada povýšena na město a přejmenována na Schönfeld, po druhé světové válce na Krásno.

Druhým centrem hornické činnosti byl Horní Slavkov. Jako hornická osada u cínových dolů byl založen na rozhraní 12. a 13. století. Věrohodné zprávy jsou však teprve ze 14. století, kdy osada získala první městská práva. Stejně jako Krásno přešel Horní Slavkov do vlastnictví královské koruny a v roce 1547 je Ferdinand I. povýšil na královské město.

Dolování v oblasti Slavkovského lesa prodělávalo od 12. století svou vzestupnou fázi, která, stejně jako v oblasti Jáchymovska, vyvrcholila v polovině 16. století. V této době rozvoje těžby vznikla také všechna hlavní historická důlní díla na ložisku. Na počátku 16. století se objevuje potřeba zřízení vodní strouhy z Kraslic do Krásna k plavení dřeva potřebného k žárovým pracem, pohonu strojů aj. Kolem roku 1550 dosahuje délka vodní strouhy kolem 21 km, v pozdějších letech 23,4 km. Druhým velkým hornickým dílem této doby byla dědičná štola Kašpara Pfluga. Její ražba byla zahájena v roce 1539 a postupně dosáhla 5,5 km.

V roce 1546 připadly všechny cínové doly české koruně. Přes veškerou péči a pomoc se stav těžby v druhé polovině 16. století začal zhoršovat. Příčiny poklesu nebyly jenom vnější. Kromě určitého vlivu anglické konkurence, mohlo být jednou z příčin postupného úpadku dolování i pokles obsahu cínu a zhoršování báňských podmínek s postupující hloubkou. K tomu přistupovala špatná úroveň řízení prací, malá důraznost úřadů a spletitost hospodářské situace. Úpadek završuje třicetiletá válka, na jejímž konci činila těžba přibližně pětinu těžby z počátku století.

V roce 1771 podnikl stát po období zkomírající báňské činnosti první kroky k oživení prací. Byla vyprojektována nová dědičná štola 80 m pod úrovní štoly Kašpara Pfluga a jako Colorádská štola byla zahloubena v roce 1802. Pro nedostatek finančních zdrojů a střídání majitelů byly práce brzy ukončeny.

Po roce 1880 při stoupnutí ceny cínu a především wolframu byla obnovena hornická činnost a zahájeny nové důlní práce. Bylo prováděno intenzivní přepracovávání starých hald a od roku 1905 ze začalo se zmáháním a zprovozněním šachty Marie Pomocná. V roce 1910 bylo anglickou akciovou společností založeno těžařstvo Alžběta, které na 4. patře jámy začíná s těžbou na Gellnavské žíle.

Na počítku první světové války přišly doly do konkurzu, angličtí těžaři z Čech utekli a doly byly zatopeny. K obnově došlo po roce 1915. Byla vyhloubena Vilémova šachta a otevřeny žíly Gellnavská a Marie Pomocná. V roce 1918 měla šachta hloubku 150 m. Po roce 1918 vlivem zahraniční konkurence poklesky ceny těžených rud a důl spolu s hutí zastavil v roce 1921 provoz. V letech 1937 - 1947 byly obnoveny některé šachty dolů Krásno a dobývány rudy wolframu.

Rozvoj uranového ložiska po roce 1945

Se vznikem důlní organizace Jáchymovské doly se sídlem v Jáchymově k 1.1. 1946 došlo k rozvoji nejprve průzkumných a následně i těžebních prací na ložiscích Horní Slavkov, Nadlesí a Čistá.

První prospekční práce byly zahájeny v roce 1946 jz. od Horního Slavkova. Jako jedna z prvních rudních struktur byla objevena žíla Zdař Bůh. Na ní byly orientovány úklonné jámy č. 1 a 2. V roce 1949 byly zjištěny žíly P-9 a P-9b s bohatým uranovým zrudněním a na jejich otvírku byla v roce 1950 založena jáma č. 8 a v roce 1952 jáma č. 8a. Uvedené jámy, situované v dobývacím prostoru Horní Slavkov I, byly organizačně zařazeny do těžebního závodu Zdař Bůh. tento závod jako organizační jednotka existoval do poloviny roku 1958, kdy byl sloučen se závodem Barbora. Hornické práce zde byly ukončeny k 1.3. 1959 a vlastní zatápění dobývacího prostoru započalo v červenci 1962 zastavením čerpadel na jámě č. 8.

V roce 1948 byl prokázán průmyslový charakter uranového zrudnění v centrální části rudního pole v blízkosti Horního Slavkova. Ještě v témže roce bylo zahájeno hloubení jámy č.3 a jámy č. 4, v následujícím roce byla prováděna již těžba uranové rudy. Vzniklý důlní komplex v rámci dobývacího prostoru Horní Slavkov III nesl název Barbora a vrcholu hornických prací dosáhl v letech 1954 - 1957. S ubývající intenzitou hornických prací v ostatních částech revíru se stal závod Barbora centrem hornické činnosti celého ložiska.

V roce 1948 bylo rovněž prokázáno uranové zrudnění jjv. od Horního Slavkova. V rámci dobývacího prostoru Ležnice byla ve stejném roce založena jáma č. 5 s následnou otvírkou na deseti důlních patrech. Spolu s jámou č. 4 tak byla jednou z nejhlubších jam celého ložiska. Spolu s jámou č. 6, jejíž ražba v dobývacím prostoru Horní Slavkov IV byla zahájena v roce 1949 asi 1 km jz. od jámy č. 5 a štolou Svatopluk sz. od jámy č. 6, tvořila hospodářsko-administrativní jednotku - závod Ležnice.Vyvrcholení rozvoje hornických prací na tomto závodě proběhlo v letech 1950 - 1953, v roce 1959 při postupném snižování objemu hornických prací byl závod sloučen se závodem Barbora.

Povrchový vyhledávací průzkum v jižní části ložiska na úseku Krásný Jez byl zahájen v roce 1949. Bylo zjištěno 38 radiometrických anomálií, z nichž 10 nejvýznamnějších bylo prověženo štolami K-1, K-2, K-3, štolou Havraní a štolou Májskou. V roce 1959 k ověření nejperspektivnějších úseků celé jižní části, byly v rámci dobývacího prostoru Krásný Jez založeny dvě jámy. Slepá jáma 6S byla ražena ze štoly K-2 ve vzdálenosti 2,3 km od jejího ústí a otevírala západní část dobývacího prostoru. Jáma 6A byla hloubena z povrchu ve východní části revíru do hloubky 74 m. Do roku 1956 byly těžební práce v této části revíru prováděny závodem Pichtova hora, od roku 1956 závodem Ležnice a Barbora.

Průzkum v západní části rudního pole, tzv. dobývací prostor Horní Slavkov II, byl rovněž zahájen v roce 1949. Nejprve byla hloubena jáma č. 7, v roce 1950 začaly práce na jámách č. 11 a č.15. Nejhlubší z nich byla jáma č. 7 s hloubkou 207,5 m a čtyřmi patry. Tyto tři jámy spolu se štolou Pichtová tvořily závod Pichtová hora. Provoz na jámě č. 15 byl ukončen v roce 1953, na jámě č. 11 v roce 1955. V roce 1956 byl závod Pichtová hora zrušen a zbývající objekty přičleněny k závodu Zdař Bůh. V roce 1958 byla na základě nových poznatků znovu otevřena jáma č. 11 a dokončen průzkum severní a severovýchodní části důlního pole. Práce na jámách č. 7, 11 a 15 byly ukončeny v roce 1960.

V roce 1950, na základě příznivých geologických výsledků na štole Barbora-jih, začalo hloubení jámy č. 9 do hloubky 144,7 m. Byla situována asi 1 km jižně od jámy č. 3 a spolu s nevýznamnou šachtou č. 10 tvořila závod Barbora-jih. Existoval až do roku 1953, kdy byl přičleněn do závodu Ležnice. Po ukončení hornických prací byla jáma č. 9 v roce 1958 předána Rudným dolům n.p. Příbram, závod Stříbro. Kromě štoly Barbora-jih, která se nacházela 360 m ssz. od jámy č. 9, byly součástí závodu v rámci dobývacího prostoru Horní Slavkov III i štola Drážní a štola Okťabrskaja.

Jako na jedné z posledních oblastí byly průzkum a těžba zahájeny severně od Horního Slavkova v rámci dvou dobývacích prostorů, Bošířany I a II. Celkem byla tato oblast otevřena sedmi štolami a čtyřmi šachtami. Jáma č. 18 závodu Bošířany byla po provedeném povrchovém průzkumu založena v červnu 1952, vyhloubena do 308 m a z ní postupně otevřeno šest důlních pater. V roce 1950 byla založena štola č. 1, jáma č. 13 a č. 16. Jáma č. 14 byla situována asi 1 km jz. od jámy č. 18 a spolu se štolou č.14 byla součástí krátce trvajícího závodu Vlčí.

Kromě ložiska Horní Slavkov se v oblasti Slavkovského lesa nacházela uranová ložiska Nadlesí a Čistá. Ložisko Nadlesí bylo asi 3 km na sz. a ložisko Čistá 7,5 km jz. od Horního Slavkova. Svým významem v těžbě uranové rudy byly řádově menší a řadí se mezi malá uranová ložiska. Hornické práce na ložisku Nadlesí probíhaly v letech 1951 - 1955, na ložisku Čistá v letech 1953 - 1957.

Od roku 1952 průzkumné povrchové i důlní práce v oblasti prováděla a řídila samostatná průzkumná skupina Jáchymovských dolů. Do roku 1951 provedla detailní geofyzikální práce na ploše 116 km2, zjištěné anomálie byly ověřeny okolo 40 tis. m3 kutacích rýh a v etapě průzkumu bylo vyraženo asi 13 tis. m horizontálních důlních děl. Činnost slavkovské skupiny byla ukončena v roce 1953, kdy pod označením Západočeská průzkumná skupina JD rozšířila své práce i mimo oblast ložiska Horní Slavkov.

Těžební práce a průzkum na jednotlivých důlních závodech do roku 1956, tj. do vzniku samostatného těžebního podniku JD Horní Slavkov, řídil Inspektorát VI Jáchymovských dolů. V této době postupně vznikly závody Zdař Bůh, Barbora, Ležnice, Pichtová hora, Barbora-jih, Bošířany, Vlčí, Nadlesí a Čistá. První dobývací práce v rozsahu kolem 7 tis. m2 byly provedeny již v roce 1948. Významným mezníkem pro rozvoj hornické činnosti na ložisku byl konec roku 1949 a rok 1950. V té době bylo započato s hloubením devíti nových jam. Na rozdíl od ložiska Jáchymov, kde několik velkých jam bylo obnoveno a rekonstruováno, na ložisku Horní Slavkov teprve tato otvírka novými jámami umožnila rozvoj těžební fronty v ploše celého ložiska. V roce 1952 se objem dobývacích prací rovnal polovině objemů prováděných na ložisku Jáchymov a až do roku 1955 se stále zvětšoval.

S postupným vydobýváním nejperspektivnějších částí ložiska a zmenšováním objemu hornických prací byl podnik Horní Slavkov v roce 1959 zrušen a jako závod přičleněn k těžebnímu podniku JD Jáchymov. Pravidelná hornická činnost byla na ložisku ukončena koncem roku 1960. Závod Horní Slavkov byl zrušen a likvidaci ložiska, včetně dotěžení rudních projevů na úseku Krásný Jez koncem roku 1962, provedl likvidační úsek závodu Zadní Chodov podniku JD Jáchymov.

Geologická charakteristika ložiska

Uranové ložisko Horní Slavkov se nachází v samostatné kře metamorfovaných hornin staršího, tzv. slavkovského jádra. Kra má zhruba obdélníkový tvar a plochu okolo 52 km2. Území, ve kterém byly prováděny těžební práce je v západní části kry. Tato plocha byla ohraničena na severu komtaktem metamorfovaných hornin se žulami, na západě jižním zlomem a na východě linií bošířanského zlomu. Jižní omezení bylo dáno průběhem litologicky příznivých hornin, tj. pararul.

Na geologické stavbě ložiskové oblasti se z metamorfovaných hornin podílí hlavně ortoruly a pararuly, podstatně méně amfibolity a erlány. Intruzivní horniny byly členěny na diority, horské žuly, krušnohorské žuly a jejich žilné deriváty, bazalty a tufy.

Ortoruly jsou nejrozšířenější horninou oblasti. Jsou popisovány jako světlě až tmavě šedé horniny s výraznou břidličnatostí, ve srovnání s pararulami převážně hrubozrnné. Jsou charakteristické páskovanou texturou se střídáním tmavých pásků biotitu do mocnosti 1 mm se světlými polohami křemene a živce s mocností 3 mm. Lokálně bylo možné pozorovat zvrásnění jednotlivých pásků.

Pararuly byly pro výskyt uranové mineralizace nejvýznamnější horninou. Nacházejí se uvnitř ortorul ve formě izolovaných ker a jsou druhou nejrozšířenější horninou oblasti. Hlavní poloha pararul je ve střední části rudního pole, kde byla také prozkoumána převážná část uranového zrudnění ložiska. Další dvě méně významné kry, protažené ve směru V-Z se nacházejí severně a jižně od centrální kry. Při bližším petrografickém členění byly pararuly členěny na biotitické pararuly, křemité pararuly a migmatitizované pararuly. Biotitická pararula, jako nejčastější, je světle šedá až tmavě šedá jemnozrnná hornina s typickou břidličnatostí, která určuje štěpnost a odlučnost při větrání. Z horninových minerálů je plagioklas zastoupen do 60 %, křemen v průměru 15 %, biotit 10 - 25 %, vyjímečně 25 - 40 %. V menší míře byl zjišťován muskovit. Z dalších minerálů byl zjištěn sillimanit, cordierit, granát, amfibol aj.

Amfibolity jsou v rudní oblasti zastoupeny v malé míře a nacházejí se hlavně jižně od hlavního tělesa pararul. Nejvýznamnější a zároveň nejsevernější poloha amfibolitů je jižně od jámy č. 6 - Svatopluk. Má skoro sv. směr s úklonem 45 - 50 ° k sz. a při mocnosti do 200 metrů byla prozkoumána na vzdálenost 1,5 km.

Erlány, uváděné jako mramory či krystalické vápence, byly popsány z jižní polohy pararuly na úseku Krásný Jez.

Z intruzivních hornin jsou diority rozšířeny zejména ve střední části rudního pole. Tvoří tělesa nepravidelného tvaru s velkým počtem apofýz, často se vyskytuje jako žíly V-Z směru. Při detailním petrografickém popisu byly vyděleny tři typy. Jemnozrnný diorit, tzv. barborský typ, byl popsán z centrální části řilného uzlu Barbora, hrubozrnný typ byl uváděn ze žilného uzlu Zdař Bůh a křemitý diorit ve složení plagioklas 40 - 50 %, biotit 10 - 25 % a křemen 15 - 25 % je uváděn z žilného uzlu Bošířany.

Variské žuly karlovarského masívu obklopují kru metamorfovaných hornin rudní oblasti Horního Slavkova ze všech stran a tvoří její podloží. Nejhlouběji, kolem 600 - 700 metrů, jsou granity v centrální a jižní části, nejblíže k povrchu jsou v severní a západní části.

Horské granity ohraniřují rudní oblast ze severu, východu a jihu. Důlními pracemi byly zjištěny na jámách č. 5 a č. 16.

Krušnohorské granity ohraničují rudní oblast ze západu a tvoří podloží převážné části rudního pole. Svým výběžkem v podloží metamorfovaných hornin zasahují směrem k východu až do důlního pole jámy č. 5. Jejich elevace, spolu s greisenovými tělesy jjz. od Horního Slavkova mají těsný vztah k cínowolframovým ložiskům v této oblasti.

Žilné horniny jsou vázané na intruze variských žul dvou fází a jsou tvořeny především aplity, žulovými porfyry a pegmatity. Jsou známy z řady důlních polí a nejrozšířenější jsou aplity v severní části centrálního pole pararul. Mocnost jednotlivých poloh aplitů značně kolísá a pohybuje se od několika metrů až do 150 metrů v žilném uzlu Barbora. S přibývající hloubkou bylo na nižších patrech obecně pozorováno zmenšování jejich mocnosti. Tělesa mají směr V-Z, tj. shodný se směrem břidličnatosti metamorfovaných hornin, jednak směr SZ-JV, tj. směr shodný s nejvýznamnějšími dislokacemi rudní oblasti.

Charakteristickým prvkem geologické stavby ložiska jsou aplitické žuly, vystupující zejména v severní části centrální rulové kry z podložního žulového masívu. Mají nepravidelné tvary různého směru s mocností až do 100 metrů.

Z terciérních efuziv jsou v rudním poli uváděny čediče a čedičové tufy.

Strukturní prvky stavby ložiska

Ložisko Horní Slavkov je charakteristické složitou geologickou stavbou jk z hlediska disjunktivní tektoniky, tak i z hlediska zvrásnění komplexu metamorfovaných hornin.

Studium vrásové stavby bylo komplikováno nepřítomností vůdčích horizontů a monotónností hornin. Vrásová stavba byla proto zkoumána pouze v centrální části rudního pole, kde bylo vyděleno několik antiklinál a synklinál, které jsou dále komplikovány vrásami vyšších řádů. Vrásové struktury mají přibližně směr V-Z s úklonem křídel vrás 60 - 80 °.

Disjunktivní pometamorfní tektonika ložiska Horní Slavkov je tvořená čtyřmi systémy. Jsou to :

Nejrozšířenější a zároveň nejvýznamnější jsou zlomy a pukliny směru SZ-JV až SSZ-JJV. V rudním poli ložiska jsou představovány jižním a bošířanským zlomem a systémem sz. žil.

Jižní zlom se nachází v západní části rudního pole. Má směr 300 - 315 °, úklon 70 - 75 ° k SV. Dosahuje mocnost až 40 metrů a je vyplněn okolní drcenou horninou a tektonickým jílem. Po zlomu došlo k poklesu metamorfovaných hornin ložiskové oblasti s amplitudou vertikálního pohybu kolem 200 metrů.

Bošířanský zlom probíhá východně od Horního Slavkova. Má směr 310 - 320 °, úklon 65 - 70 °k JZ. Od sv., kde dosahuje mocnost až 11 metrů směrem do ložiska se štěpí na řadu dislokací a vykliňuje.

Tepelský zlom nepatří do systému dislokací směru SZ-JV, ale je třetím nejvýznamnějším zlomem oblasti. Má směr 10 - 20 °, úklon okolo 70 ° k Z a nachází se ve východní části rudního pole. Došlo po něm k pohybům poklesového charakteru s amplitudou vertikálního pohybu do první stovky metrů. A právě díky existenci tohoto zlomu na východě a jižního zlomu na západě, po nichž došlo k poklesu žuly v jejich nadloží, zůstala zachována kra metamorfovaných hornin s větší mocností než v ostatních částech oblasti.

Severozápadní mineralizované struktury mají v rudním poli ložiska široké zastoupení, významně se podílí na jeho strukturní stavbě a byly nositelkami hlavní části uranového zrudnění. Délka nejlépe prozkoumaných žil s uranovým zrudněním činila v horizontálním směru 1 - 2 km, ve vertikálním směru až 600 m, tj. do granitů.Převládající mocnost řil byla 5 - 40 cm, vyplněné byly převážně drcenou okolní horninou, tektonickým jílem, křemenem, méně karbonáty a flouritem. Kromě uranové mineralizace byly zjištěny diarzenidy niklu a kobaltu, pyrit, chalkopyrit, galenit, sfalerit, markazit, proustit, ryzí zlato, vizmut a arzen. Minerály cínu a wolframu byly zjišťovány jen ojediněle.

Dislokace směru SV-JZ byly druhou nejvýznamnější skupinou struktur v rudním poli. V pracech jáchymovských geologů byly označovány jako poruchy. Mají směr v rozmezí 30 - 80 ° s převažujícím směrem 40 - 60 ° a úklonem 40 - 80 ° k SZ, někdy k JV. Byly charakteristické stabilnějším vývojem a nejdelší z nich byly prozkoumány na vzdálenost 3 - 5 km, po úklomu na výšku 600 m, tj. do granitů. Byly vyplněny hlavně drcenými okolními horninami a nejlépe byly vyvinuty v centrální části rudního pole, jako např. slavkovská porucha, zdařbožská porucha, ležnická porucha. Byly bez uranové mineralizace.

Žíly směru S-J byly vyvinuty hlavně ve střední a východní části rudního pole. Mají směr 345 - 360 ° s úklonem 60 - 75 ° k západu i východu, mocnost v průměru 5 - 20 cm. Nejčastěji to byly krátké žíly prozkoumané na vzdálenost 100 - 250 m, vyplněné drcenou okolní horninou, tektonickým jílem, křemenem a kalcitem. Byly nositelkami části uranové mineralizace.

Žíly směru V-Z byly nejméně časté žíly s uranovou mineralizací. Mají směr 90 - 100 °, úklom 60 - 80 ° k jihu, méně častěji k severu. Mocnost byla 10 - 20 cm a někdy byly označovány jako odžilky severovýchodních dislokací.

Některé zákonitosti rozmístění žilných uzlů

Vymezení rudního pole ložiska Horní Slavkov je geologicky jednoznačné a žilné uzly vytváří ložisko v rámci dvou hlavních tektonických bloků. Bloky jsou vymezeny jižním zlomem, bošířanským zlomem a tepelským zlomem. Při strukturně-ložiskové analýze a s přihlédnutím k charakteru, velikosti a rozmístění uranové mineralizace je možné v rudním poli Horního Slavkova vydělit tři žilné uzly a dvě malá ložiska uranu. Toto členění, obdobné jako u ložiska Jáchymov, vychází z předpokladu, že rudní pole je považováno za ložisko a jeho dílčí části za žilné uzly. Pod pojmem žilný uzel je pak chápána množina žil, která svým rozsahem a významem je nadřazena pojmu jako je např. důl, dolové pole atd.

Z tohoto pohledu byly podle významu vyděleny :

Jednotlivé žilné uzly jsou tvořeny žilnými strukturami a dislokacemi všech již uvedených směrů. Za nejdůležitější je nutné považovat žíly SZ-JV a dislokace SV-JZ. Žíly směru V-Z a žíly meridionálního směru měly podřadný význam.

Při vzniku žilných uzlů a rudních struktur s uranovou mineralizací sehrály rozhodující úlohu dva hlavní severozápadní zlomy oblasti i rudního pole, tj. jižní a bošířanský zlom. S jejich existencí můžeme spojovat i vznik severozápadních žil, především v jejich nadloží, i když bezprostřední spojení žil s těmito zlomy hornickými pracemi ověřeno nebylo. Četnost severozápadních žil, jejich morfologický vývoj a rozsah zrudnění byly nejvýraznější v místech existence starých severovýchodních dislokací. Za předpokladu určitého stupně prozkoumanosti celého rudního pole je tato závislost zřetelně patrná.