DĚJINY DOLOVÁNÍ CÍNU U HORNÍ BLATNÉ
Vliv krušnohorského rudného hornictví na hospodářský a politický vývoj českého státu, zejména v 16. století a později byl neobyčejně významný. Jednou z oblastí, která se na tomto vlivu podílela bylo i okolí Horní Blatné na česko-saském pomezí v jihozápadní části Krušných hor. Hornoblatensko bylo až do roku 1459 českým územím, které za vlády Jiřího z Poděbrad přešlo do vlastnictví saského kurfiřta Albrechta I., který je prodal pánům z Tetova a ti je pak v roce 1532 odprodali kurfiřtu Janu Bedřichovi.
Tato část Krušných hor byla osídlována převážně ze saské strany. První osídlovací vlna se uskutečnila ke konci druhé poloviny 12. století a druhá v průběhu 14. a 15. století. Tato druhá vlna, která vyvrcholila počátkem 16. století, měla již podstatný vliv na zahájení a rozvoj hornické činnosti v této oblasti.
Je velmi pravděpodobné, že se již v první polovině 14. století rýžoval cín podél potoků, protékajících tímto krajem, Černého, Bystrého, Mrtvého, Kozího a Blatenského potoka. Zbytky po rýžování cínovce lze nalézt ještě v současné době. Také z rozsypů na zvětralých výchozech cínovcových žil se tato ruda dobývala primitivním způsobem. Nejstarší písemný údaj o cínovcovém dole a jeho štole na Pískovém vrchu, severně od Horní Blatné, pochází z let 1480 až 1490. Železorudný důl u Bludné byl v provozu nejpozději v roce 1515, což bylo 17 let před založením Horní Blatné.
Zvýšená poptávka po cínu koncem 15. a začátkem 16. století byla jedním ze zásadních důvodů, proč saský kurfiřt Jan Bedřich založil v roce 1532 v sousedství bohatých cínovcových rýžovisek dvě nová horní města, a to Horní Blatnou a Boží Dar. Horní Blatná je vzácným architektonickým svědectvím celistvosti výstavby renesančního města s částečně barokním stylem pozdějších stavebních úprav. Výstavba města postupovala podle předem připraveného projektu, ve kterém byly kromě jednotlivých parcel pro soukromé objekty vyznačeny i městské budovy, jako kostel, radnice, škola, nemocnice a hřbitov. Již v roce 1532 byla postavena první cínová huť.
V roce 1533 byl Albrecht Wiedemann jmenován prvním blatenským hormistrem a byla ustanovena městská správa. V roce 1535 byl vydán blatenský horní řád a městu byla udělena práva vaření piva a provozovat řeznictví a pekařství.
Po ukončení šmalkaldské války v roce 1547 využil Ferdinand I. svého vítězství nad saským kurfiřtem Janem Bedřichem a získal zpět rudné revíry Horní Blatná a Boží Dar pro český stát. V roce 1548 povýšil Ferdinand I. Horní Blatnou na královské horní město, udělil jí městský znak a obdařil dalšími výsadami.
V době rozkvětu dolování se hornická činnost nevyhnula ani městu, pod kterým byla vyražena dědičná štola Dům rakouský a saský, odvodňující doly Jiří a Svatý Duch. Byly zde dobývány žíly. které pokračovaly jižním směrem z Blatenského vrchu.
Dolování v Horní Blatné bylo úspěšné, což dokazoval provoz 13 tavících pecí. Proto Ferdinand I. udělil 30.7.1555 tomuto městu novou horní výsadu, podle které byl stanoven horní desátek z centýře cínu na 9 bílých grošů. Kromě obvyklých článků obsahuje tato výsada i povolení k zakládání polí na vyklučených plochách s dědičným právem jejich volného využívání.
Rudné žíly jsou vázány na Blatenský žulový masiv a jeho metamorfovaný plášť, tvořený převážně fylity a místně rulami a svory. Vyskytují se zde zejména cínové rudy greisenového typu a vedle nich i rudy železné, manganové a stříbrné, kobaltové a ojediněle i uranové.
Postupnou denudací a převážně erozí vznikla i sekundární ložiska cínovce jak na zvětralých výchozech žil, kde se vytvářely rozsypy, případně i sesuvy, tak v náplavech údolních niv, kde se tyto rudy rýžovaly.
Primární ložiska byla vytvářena jednak rudnou impregnací greisenových těles, nebo rudnou výplní samostatných křemenných žil, nebo žilných pásem. Mocnost žil byla velmi proměnlivá od několika centimetrů až do dvou metrů. Na žílách se mnohdy vytvářely svislé zduřené čočky, které byly směrně poměrně krátké, od 5 do 20 m, ale výškově i přes 30 m dlouhé. Takto orientovaným čočkám se říkalo “fally”, horizontálně orientované čočky se nazývaly “břicha”. Žíly vázané na žulový masiv dosahovaly větších směrných délek, někdy až 1000 m. Rudonosné žíly ve fylitech vytvářely častěji “fally” a mnohdy i rudné sloupy, zejména v místech vzájemného křížení rudních žil. Vytvářely také často větší počet odžilků, které probíhaly v malých vzdálenostech mezi sebou, takže vytvářely žilná pásma.
O intenzívním dolování v okolí Horní Blatné svědčí četné odvaly a propadliny, jakož i rýžovnické sejpy v údolích potoků. Podle velikosti odvalů a propadlin a také podle odhadu jejich hloubek, můžeme usuzovat jednak na rozsah jednotlivých dolů ale i na dobu, kdy byly v činnosti. Doly, které byly v provozu v 16. století, dosahovaly hloubek 5 až 20 m a to podle konfigurace terénu a celkem omezených možností čerpání důlních vod. Teprve doly otevírané po třicetileté válce a činné ještě v 18. století dosahovaly větších hloubek a také větších plošných rozsahů.
Hornickou činnost v 16. století je možno podle dr. Jangla přirovnat k řemeslné malovýrobě, zatímco práce v dolech z konce 17. a průběhu 18. století se podobala spíše výrobně organizovaným manufakturám. V takto vedených dolech bylo ložisko otevřeno převážně dědičnými štolami, které podsedly dobývky v poměrně velkých hloubkách pod povrchem a umožnily tak jak odvodňování dolů, tak i soustředěnou těžbu.
Blatenský příkop, který byl v letech 1540 až 1554 postaven blatenskými těžaři, patří k významným technickým památkám této oblasti Krušných hor. Důvodem k jeho stavbě byl kritický nedostatek vody pro pohon důlních těžních a vodotěžných strojů, pro hutnické stoupy a další zařízení. Příkop sváděl vodu z Černého potoka u Božího Daru a v délce přes 12 km ji přiváděl do Horní Blatné přes Myslivny a kolem Rýžovny a Bludné až přes severní a západní svah Blatenského vrchu do Horní Blatné, kde voda vtékala do Blatenského potoka. Stavbou byl pověřen Štěpán Lenk, který tak vytvořil v té době technicky dokonalé a promyšleně projektované dílo, které bylo provozováno až do roku 1920. V roce 1981 byl Blatenský příkop zařazen do státního seznamu nemovitých kulturních památek.
Již v 16. století byl blatenský rudní revír rozdělen podle jednotlivých významných dolů na několik báňských okrsků. Jedním z nejstarších dolů na Blatenském vrchu byl Kyzový důl, založený již v roce 1533.
Blatenský vrch byl středem zájmů jak jednotlivých těžařů, tak i později vzniklých těžařských společností. Nejvýznamnějším dolem v tomto prostoru byl důl Wolfgang, který byl v provozu již v roce 1532. Po tomto dole zůstaly zachovány zbytky po dřívějším dobývání na výchozu žíly Kammergang a propadliny po jejím dobývání v nevelkých hloubkách pod povrchem. Nejvýznamnějším svědectvím o velmi intenzívním dobývání cínovce v tomto dole jsou tzv. Vlčí díry, které vznikly propadnutím stropů rozsáhlých komor, vzniklých dobýváním rudy na greisenových žílách Wolfgang a Jiří. V bočních stěnách komor jsou patrné staré důlní chodby a dobývkové komory.
Kromě uvedených žil byly dolem Wolfgang ověřeny i další významnější žíly, jako např. Trojice s-j směru a mocnosti 60 - 160 cm, žíla Nuter v-z směru a mocnosti kolem 30 cm, žíla Sprengkessel, která byla zrudněna jen v místě křížení s žilou Wolfgang, žíla Rappelt s-j směru, zrudněná na křížení s žilou Kammergang, žíla Anděl Strážce s-j směru, rozštěpená na odžilky a dobyvatelná jen v blízkosti křížení s žilou Mayer, sz-jv směru a 40 cm mocné. V pozdější době byla otevřena řada dalších asi 16 žil ve východním a severovýchodním důlním poli dolu Wolfgang.
V 18. století byly raženy dědičné štoly Neuter a Vít, kterými se ale nepodařilo odvodnit díla dolu Wolfgang. Teprve dědičná štola Vavřinec stejnojmenného dolu, která byla ražena jako obecní od roku 1749, ve své úvodní části v žíle Mayer, podsedla všechny tehdejší dobývky dolů Wolfgang a Vavřinec a umožnila tak otevření dalších rudních žil. Počátek úpadku dolování na těchto dolech se projevil v roce 1811 a v roce 1817 vyvrcholil. Následné pozdější práce měly spíše charakter průzkumných prací, které byly ale v roce 1837 ukončeny.
Důl Konrád byl druhým největším a nejvýznamnějším dolem oblasti a byl hlouben v blízkosti města, na západním úpatí Blatenského vrchu, v prostoru tzv. Kozích sejpů. Nejbohatší žílou byla žíla Konrád se směrem sz-jv, strmě ukloněná k jz. Tato žíla dosahovala mocnosti od 60 do 200 cm. V místech styků s rudními odžilky se vyskytovaly “fally” s větší mocností a větší kovnatostí. Žílu Konrád křížilo několik žil, nejzápadněji to byla žíla Nové Štěstí se směrem s-j a mocnosti do 2 m a s řadou odžilků. Téměř rovnoběžně s Novým Štěstím probíhala žíla Kryštof s žilným pásmem, tvořeným 10 až 12 odžilky, které dosahovalo mocnosti až 4 m. V prostoru, kde se žíla Kryštof křížila se žilou Konrád, vznikly zrudněné úseky až 20 m dlouhé a až 8 m mocné. Ve východní části důlního pole dolu Konrád byly již v 16. století dobývány žíly Jan, Bůh Otec a Tři králové.
Severním směrem od dolu Konrád byl otevřen důl Gabriel, v jehož prostoru pokračovaly za tektonickou poruchou severozápadního směru nejbohatší žíly Kryštof a Nové Štěstí. Význam dolu Gabriel se projevil až v 18. století po roce 1732, kdy zásluhou F. Hesslera byla ražena dědičná štola Konrád, umožňující odvodňování dolu až pod úroveň 5. patra v hloubce 134 m pod povrchem. Byl to na svou dobu moderně řízený důl s centralizovanou těžbou. Práce na dole Konrád byly ukončeny v roce 1790 a na dole Gabriel v roce 1809.
Podél Kozího potoka jsou dodnes patrné zbytky jak po intenzívním rýžování, tak i po dobývání cínovce z rozsypů a sesuvů převážně rýžovnickým způsobem. Mocnost těchto zvětralých a rozpadlých výchozů zdejších rudonosných greisenů dosahovala mocnosti až 8 m, což dokazují strmé svahy těchto rozsypů vytvořené těžbou, která zde byla střídavě provozována od 14.století. Zejména v 17. století v průběhu třicetileté války a také po jejím ukončení, poskytovaly tyto rozsypy obživu většině obyvatel Horní Blatné. Pro hornickou činnost chyběli jednak zkušení havíři, jednak peníze na zmáhání opuštěných dolů.
Také na jižním svahu Jeleního vrchu bylo otevřeno více než 12 cínovcových dolů, ze kterých byl nejstarší důl Praděd z roku 1535. Již v druhé polovině 16. století zde byly žíly vyrubány ve velkém směrném rozsahu a doly opuštěny, protože pro nedostatek peněz nemohlo být dokončeno ražení dědičných štol Roland a hlubší štoly Jiří. V 18. století a pak ještě začátkem 20. století zde byla dobývána železná a manganová ruda na žíle Marie Terezie, která směrem do hloubky zvětšovala svou mocnost a také se zvyšoval obsah cínovce.
Další cínovcová ložiska blatenského rudného revíru, vázaná na žulový masiv se vyskytovala na Písečném vrchu, severně od Horní Blatné. První doly zde byly otevřeny již ve 14.století a největšího rozkvětu dosáhly v 16. století. Na vrcholku Písečného vrchu a na jeho východním svahu jsou po této těžbě rozsáhlé propadliny.
V okolí obce Luhy bylo v provozu kolem 20 malých dolů, ve kterých se dobývala železná ruda, vázaná na bludenskou žílu. Doly nedosáhly velkého významu pro nekvalitní rudu a pro velké přítoky vod.
Podél Mrtvého potoka jsou ještě nyní patrné zbytky po rýžování cínovce ze 16. století. Na primárních žilách bylo otevřeno několik dolů, zejména na žíle Tur, která místy dosahovala mocnosti až 1 m, místy vytvářela “fally” o mocnosti do 4 m a délce kolem 10 m. Jakost rudy byla ovlivněna proměnlivým obsahem železa do 16 %.
Východně od Horní Blatné byly v 16. století dobývány cínovcové žíly u obce Bludná, kde bylo otevřeno asi 8 významnějších dolů, které byly považovány za nejbohatší hned po dolech na Blatenském vrchu. Cínovcové žíly ale směrem do hloubky hluchly a vykliňovaly, takže dolování začalo upadat. Kromě cínovcových dolů byl v provozu i železorudný důl otevřený štolou Pomoc Boží pravděpodobně již v roce 1515.
Doly na Sněžné hůrce navazovaly na důlní díla v okolí Bludné a byly odvodňovány Volskou štolou společně s bludenskými doly. Nejvýznamnější důlní práce probíhaly na žíle Zuzana. Dobývky dosahovaly až na povrch a jsou dodnes patrné. Celkem bylo na svazích Sněžné hůrky otevřeno asi 20 dolů.
Rudné žíly vázané na fylitový plášť byly otevřeny na Vlčí hoře, jihozápadně od Horní Blatné. Kromě železných rud se zde dobývaly také chudé cínovcové žíly a polymetalické rudy s obsahem kobaltu. Pod Vlčí horou byla postavena huť na výrobu kobaltových barev. Severně od Vlčí hory, v údolí Blatenského potoka, byly v 18. století vyraženy štoly Císař Karel a Vogelova štola, které měly ověřit zlatonosné křemenné žíly. Tento průzkum ale nepřinesl žádný výsledek.
Další doly v oblasti fylitového pláště byly otevřeny u Potůčků a u obce Stráň. Zdejší rudné žíly obsahovaly ve svrchních částech cínovec, pak do hloubky převažovaly polymetalické rudy, dobývané pro obsah stříbra a kobaltu. Jihovýchodně od Potůčků byly otevřeny doly František z Paduy a u Stráně důl Šedivec, Jan, Jiří a štola Antonín.