DĚJINY DOLOVÁNÍ ŽELEZNÉ RUDY V CHRUSTENICÍCH

Geologie ložiska

Chrustenické ložisko je tektonickým pokračováním nučické rudní čočky, od které je odděleno Krahulovskou poruchou, zvanou “Barborská svrž”. Podle této poruchy chrustenická část ložiska poklesla o 350 - 400 m, což rudní čočku uchránilo před denudací.

Nejbližší okolí chrustenického ložiska je téměř odkryté. Výchoz ložiska je na svahu vrchu Blýskavá. Úklon vrstev v některých místech téměř souhlasí se svahem. Úbočí je pokryto svahovými sutěmi a hlínami.

Sedimentární chrustenické oolitické rudy tvoří čočku na bázi černínských vrstev, podloží je tvořeno vrstvami letenskými.

Letenské vrstvy jsou sedimenty jílovito-písčité, místy drobové. Ve spodnějších částech se drobné lávky křemenců nebo pískovců střídají s vložkami drobných břidlic. Blíže k nadloží převládají lavice pískovců a křemenců až metrové mocnosti. Jsou to šedé, místy až černé jemnozrnné křemence s typickým tříšťnatým lomem. Styk s nadložím a rudním horizontem je dobře patrný. Někdy bývá zvýrazněn žlutou jílovitou hmotou, která vyplňuje mezivrstevní spáru kvarcity a proplástkem.

Na bázi dalšího souvrství - černínských břidlic - je vyvinut nučický rudní obzor, k němuž náleží chrustenická čočka. Nučický rudní obzor je znám ze severního křídla Barrandienu, z prostoru mezi Prahou a Zdicemi, a dále pokračuje směrem k Újezdu, kde již černínské vrstvy brachysynklinálně uzavírají.

Černínské břidlice jsou černé jílovité břidlice, bohaté šupinami muskovitu, místy s písčitou příměsí. Ve spodních částech jsou tence břidličnaté, dále do nadloží, vlivem písčité příměsi, ztrácejí svou dobrou odlučnost a jsou téměř masivní. Ve spodní části, asi 40 m od ložiska, jsou vyvinuty v čistou písčitou facii, asi 2 m mocnou, tvořenou jemným vápnitým pískovcem. Asi 90 m výše do nadloží jsou břidlice proraženy dvěma polohami eruptivní horniny, mocnosti asi 2 m.

V nadloží černínských břidlic jsou zastiženy důlními díly vrstvy chlustinské, tence lavicovité slídnaté droby a drobové břidlice.

Vrstvy ordovické jsou konkordantní, zachovávají vcelku barrandienský směr h 3 - 4 s úklonem 30 - 50o k jihovýchodu. V hloubce jsou zvrásněny v jednoduchou vrásu, jejíž obě vnější ramena jsou téměř rovnoběžná. Střední rameno má úklon 30o k severozápadu. Do hloubky vrstvy pokračují s původním úklonem 40 - 50o, ve větší hloubce se úklon zvětšuje na 75o.

Ložisko je porušeno dvěma systémy poruch, a to staršími poruchami směrnými a mladšími poruchami příčnými a kosými.

Směrné poruchy způsobují zmenšení mocnosti ložiska, případně u větších poruch i jeho opakování. Příčné poruchy způsobují různě velké skoky až do 100 m. Jejich směr je převážně h 7 - 8, úklon 80 - 90o na obě strany. Tyto dislokace oddělují od sebe jednotlivá ložiska. Chrustenické ložisko je odděleno Krahulovskou poruchou od ložiska krahulovského a nučického. Samostatné chrustenické ložisko je rozděleno jednou z těchto mohutných dislokací na dvě části. Na některých příčných poruchách se objevuje metan.

Nučický rudní obzor je tvořen čočkami sedimentárních oolitických železných rud, které jsou v místech vyklínění zastoupeny jen tzv. reprezentantem. Celková délka horizontu dosahuje 24 km, z toho dobyvatelných partií je asi 9,5 km. Chrustenický důl těžil západní část čočky o délce asi 1800 m. Po úkonu dosahuje čočka délky 600 - 650 m. Mocnost ložiska se pohybuje od 3 m na západě až do 20 m dobyvatelné rudy na východě u krahulovské poruchy. Rudní poloha je konkordantní s vrstvami a má směr h 3 - 4 a úklon 35 - 50o k jihovýchodu. Odchylky ve směru a úklonu jsou způsobeny poruchami nebo vrásněním.

Jak bylo uvedeno, ložisko je rozděleno příčnou poruchou na I.úsek na západě a II.úsek na východě. Obě části se od sebe liší jak tektonicky, tak i meneralogicko-petrograficky. Po tektonické stránce je I.úsek klidnější, ložisko je porušeno pouze jednou velkou dislokací směru h 1 - 2 a úklonu 35o k západu. Mimo to je ložisko porušeno řadou drobnějších poruch, většinou směru h 7 - 8 s různým úklonem, které způsobují menší skoky. Maximální mocnost ložiska dosahuje 8 m. Rudy tohoto úseku jsou chudší, k východu se kovnatost zlepšuje. Nejkvalitnější rudou je tzv. makovka a proplástková ruda, často značně pyritická. Ložisko ve II.úseku je značně tektonicky porušeno. Hojné dislokace poklesového rázu způsobují posuny o 40 až 60 m. Celková stavba ložiska má charakter hrásti. Ruda v ložisku je zastoupena kvalitní skleněnkou, makovkou, pískovicí a jinými druhy. Ložisko dosahuje na východě mocnosti 18 - 20 m. Vyklínění ložiska do hloubky a na západ není možné sledovat, neboť mocnost 2 m zůstává na značnou vzdálenost. Ruda je nevrstevnatá, napříč sloupcovitě rozpukaná.

U chrustenické rudní čočky se jeví určitá zonálnost. V jádře čočky je nejkvalitnější ruda skleněnka, obklopená makovkou, dále k okraji čočky jsou chudší rudy pelokarbonátové a celá čočka je obalena výchozovou rudou. Hranice mezi jednotlivými typy rud je dosti ostrá, zvláště u bohatých rud, u chudých rud v západní části lze pozorovat různé přechody, hlavně mezi rudou a proplástkem.

Nejbohatší ruda skleněnka obsahuje až 40 % Fe, makovka 30 % Fe, výchozová ruda 25 % Fe a tzv. proplástek 18 - 20 % Fe.

Ze sekundárních minerálů se v ložisku vyskytuje nejčastěji kalcit, vyplňující pukliny, a epsomit, jehož výkvěty jsou hojné i na stěnách důlních chodeb.

Rudy z chrustenického ložiska jsou tvořeny z největší části sloučeninami Fe, Si, Al, Ca a O. Ostatní prvky se vyskytují pouze podřadně nebo stopově. Hlavním Fe nosným minerálem je siderit, méně hematit a chamosit, vyjímečně magnetit. Produktem zvětrávání je limonit.

Ložisko leží v suchém území bez větších vodních toků nebo nádrží. Asi 750 m západně protéká údolím potok Kačák (Loděnický potok), jehož vody nezasahují do vodního režimu dolu.

Spodní voda má úzký vztah ke srážkám, což se projevuje ve značném kolísání hladiny spodní vody.

Normální přítok důlní vody je z puklin nacházejících se v blízkosti vodního horizontu. Voda v ložisku je hlavně soustředěna na styku rudy s podložím. Škodlivá a neužitečná je zvodnělá oblast břidličnatých proplástků mezi lavicemi kvarcitů v podloží ložiska, neboť při déle trvajícím podrubání dochází při těchto proplástcích ke skluzům a posunům kvarcitových lavic a tím k borcení důlních děl. Další přítok tvoří vody ze stařin a jejich množství je odvislé od dešťových srážek. Voda se svádí na 72 patro dolu a odtud se čerpá na povrch. Průměrný přítok je asi 130 l/min.

Průvaly vod byly na dole řídkým jevem. Závislé byly hlavně na množství srážkových vod, což je doloženo tím, že k průvalům došlo za velkých dešťových srážek nebo při prudkém tání sněhu.

Centrum výskytu metanu bylo v hlavní kosé dislokaci, která je známá mezi XXI. a XXIII. svážnou. Poblíže této dislokace bylo zaznamenáno několik dalších výronů. Jako druhé místo výskytu je možno považovat poruchové pásmo ve vzdáleném nadloží. Třetí pásmo možnosti výskytu metanu bylo v blízkosti Krahulovské poruchy. Tato pásma byla nafárána průzkumnými překopy pro vrty na 72.patře. Poslední exploze byla v roce 1956. Vždy šlo o nepatrné exploze. Původ metanu lze hledat v nadložních, částečně bituminózních břidlicích.

Okolní výskyty železné rudy

Lokalita Chýňava leží v severozápadním pokračování chrbinského ložiska. Morfologicky ji tvoří mírný, ojedinělými skalkami přerušovaný severní sklon, jehož kulminační body jsou podmíněny tektonicky rozčleněným pásmem drabovských pískovců a třenických konglomerátů, které tvoří na sklonu menší skalky zarostlé křovinami.

Lokalita Svárov se nalézá v jihovýchodním pokračování chrbinského ložiska. Morfologicky tvoří toto území křídový peneplén, ve kterém vystupuje v okolí Vysokého Újezda mohutný buližníkový kamýk.

Historie těžby

Prvé historické nálezy, svědčící o dobývání a zhutňování železných rud v oblasti Chrustenic, pocházejí již z doby před naším letopočtem. Železářstvím se zde zabývali Bójové, galský kmen, který se usídlil v Čechách ve 4.století př.n.l. Z této doby pocházejí nálezy tavících pecí a železných výrobků v okolí Loděnic a Krušné Hory. Ruda byla zpracovávána na místě nálezu v tzv. vlčích pecích.

První historická zpráva o dobývání a zpracování železa v pánvi českého ordoviku je uvedena v Hájkově kronice a vztahuje se k 8.stol. Z této doby pocházejí další nálezy u Chýňavy, Nučic a Loděnic.

Ruda se zpracovávala v malých pecích s dřevěným uhlím za dmýchání vzduchu z kožených vaků. Zpracovávala se ruda z výchozů, kde byla zvětráváním uvolněna a přeměněna na limonit. později byla věnována pozornost hematitovým rudám.

K velkému rozmachu těžby došlo v polovině 19.století po nálezu kladenského uhlí. Podle dokladů uložených v archivu Železorudných dolů a hrudkoven v Nučicích bylo zjištěno, že v roce 1861 bylo uděleno kladenským železářským podnikatelům zastupovaným Janem Váňou, nálezcem kladenských uhelných slojí, kutací povolení pro průzkum železorudného ložiska v Chrustenicích. S průzkumem bylo započato na jižním svahu vrchu Blejskavá. Byly raženy 4 štoly od jihu k severu, kterými bylo zjištěno ložisko.

Na základě nálezu rudy na Blejskavé byla propůjčena kladenským podnikatelům dne 11.5.1865 dvě dolová pole Gisela I - IV a Rudolf I - IV. K těmto polím přibyly v roce 1913 dolové pole August I - IV a přebytek k dolovému poli Gisela. V roce 1914 byla propůjčena další 2 dolová pole Fritz I - IV a Petr I - IV.

V roce 1905 byl sledován rozsah ložiska na povrchu rýhami a štolami a ihned bylo přikročeno k povrchovému dobývání rudy otevřeným lomem. Vytěžený limonit byl odvážen do železáren bez jakékoliv úpravy.

Mezi tím pokračoval geologický průzkum ložiska rýhami a hornickým způsobem, tj. ražením štol a sledných chodeb v ložisku, na úrovni 8.patra a nad ním. Jedna z těchto štol, založená na západním vyklínění ložiska, se stala základním, úvodním dílem dolu a sloužila provozu do roku 1928 a až do vyčerpání ložiska zůstala zachována jako nouzový východ z dolu. Říkalo se jí “Stará štola” a byla vyražena jako jednokolejná.

Geologický průzkum ložiska pak pokračoval ražením hloubení z 8.patra a sledováním ložiska pod tímto patrem vyřizovacími chodbami. Dobývání rudy v lomu postupovalo až do vytěžení všech zásob při povrchu a přešlo se na hlubinné dobývání. Jako hlavních těžních chodeb bylo použito směrné chodby 8.patra a Staré štoly. Ruda vytěžená tímto počátečním hlubinným dobýváním se skladovala u závodu a byla po uvedení visuté lanovky do provozu postupně vypražena a do 7.8.1909 odeslána do železáren.

Po vytěžení ložiska pod 8.patrem byla od 15.4.1909 hloubena z tohoto patra v podloží ložiska úklonná těžní jáma až na úroveň 32.patra. Jáma měla úklon 45o. Z ní byly raženy na jednotlivých patrech krátké překopy k ložisku. Tato těžní jáma, zvaná “Stará šachta” nebo také I.úklonná jáma, měla dvoububnový těžní vrátek, umístěný mezi 7. a 8.patrem ve velké podzemní prostoře. Průměr bubnů byl 2000 mm, průměr těžních lan 18,5 mm a rychlost při těžbě 1 m/s. Vrátek poháněly dva elektromotory na 500 V a výkonu 35 HP při 480 ot./min. Těžba byla dvojčinná, na každý podstavník se narážel 1 důlní vůz o obsahu 0,5 m3, tj. 9,7 q rudy. Vozíky se od jámy dopravovaly nejdříve ručně, od 4.1.1909 koňmi a později benzínovými lokomotivami systému Montania směrnou chodbou 8.patra ke Staré štole a tou na povrch. Zde byly spouštěny dvojčinným brzdičem o 2 m níže na zavážku pražících pecí.

Při tom byl prováděn geologický průzkum ložiska hlubinnými vrty a ověřovány jím další zásoby a rozsah a úložné poměry ložiska v hloubce.

Od roku 1912 byl jmenován závodním dolu dosavadní závodní sousedního dolu Krahulov ing. Ladislav Hoftich. Ten zavedl nový systém v průzkumných pracích.

Při hornickém průzkumu ložiska, který vycházel z 8.patra, se razila úklonná hloubení v ložisku a po dosažení hloubky 4 pater (32 - 35 m po úklonu) byla ražena sledná chodba. Svislá výška mezi patry byla stanovena na 6 m. Každé hloubení se razilo nejvýše do hloubky 8 pater, protože se větší hloubka neosvědčovala - lana klece a protiváhy, případně skipu, řežou při větší hloubce pražce. Při otvírce rudného bloku, průzkumem ověřeného, se úpadnice přebudovala na svážnou, tzn. těžní vrátek se nahradil brzdičem.

Průzkum ložiska, pokračujícího dále východním směrem ke Krahulovu, měl kladné výsledky. ložisko bylo v hloubce mocnější a ruda ve vrtných jádrech z hlubinných vrtů byla jakostnější.

Proto bylo nutno zřídit nové otvírkové dílo pro těžbu z hloubky pod 32.patrem, kde končila stará šachta. V roce 1919 předložil ing. Hoftich generálnímu ředitelství PŽS pro Nučicko neobvyklý návrh, vyhloubit svislou těžní jámu v polích katastru obce Hořelice, asi 3 km na východ od závodu. Toto řešení by umožnilo přímé spojení nového závodu krátkou vlečkou s nádražím Kladensko-nučické dráhy v Hořelicích, a tím značné snížení dopravních nákladů. Umožnilo by také řádné rozvinutí závodu. Návrh byl ale zamítnut.

Zřízení podobné úklonné těžné jámy, jako byla stará šachta, ing Hofrich odmítl pro špatné zkušenosti s tímto druhem otvírky ze Zdic. Navrhl tedy otevření hlubinných částí ložiska úklonnou jámou o malém úklonu 14o. V této jámě měly být důlní vozíky dopravovány lanovkou s nekonečným lanem.

Tento návrh byl po nějaké době přijat a v roce 1921 byla zahájena ražba nové těžné jámy. Ražena byla v podložních křemencích o proměnné síle jenotlivých vrstev křemenců (od 5 do 80 cm) s hojnými vložkami bituminózních břidlic, a to dovrchně ze 16.patra na 8.patro a ze 40.patra na 32.patro a hloubením ze 16. na 32.patro a ze 40. na 48.patro. Vývrty pro trhací práci byly vrtány pneumatickými vrtacími kladivy a ke konci ražení jámy i kladivy s vodním výplachem. Měsíční postupy na čelbách činily 10 až 18 m při hloubení a 9 až 11 m při dovrchním ražení. Z 1 bm jámy se odtěžilo 33 až 35 důlních vozíků, a to z hloubení buď skipy nebo důlními vozíky, z dovrchních ražeb dřevěnými dopravními žlaby poháněnými tlakovzdušným pístovým motorem.

Celková úklonná délka jámy byla 974 m, úklon 13o57°, výškový rozdíl 257,57 m a světlý profil 3,4 x 2,5 m. V profilu jámy byly položeny troje koleje, při bocích pro důlní vozíky a ve středu kolej pro jízdu mužstva. Byla uvedena do provozu v roce 1926 a říkalo se jí I.vlečná jáma. Jáma byla z 1/3 vystužena betonovými tvárnicemi systému Neubauer. Tvárnice se vyráběly přímo v závodě. Menší část jámy byla vydřevena a skoro polovina byla torkretována systémem Cement-Gun. Pod betonovou vrstvou byla výstuž ze zabetonovaných ocelových svorníků, na kterých bylo připevněno pletivo se starých těžních lan.

Aby ražení jámy neovlivňovalo normální důlní provoz a těžbu Starou štolou a starou šachtou, byla před započetím hloubení nové jámy vyražena také nová štola, těsně vedle Staré štoly, na její východní straně. Tato štola byla již dvojkolejná a v celé délce 50 m vystužena tvárnicemi systému Neubauer.

Před zahájením provozu v I.vlečné jámě byla také vyražena zvláštní úpadnice o úklonu 18o z nižšího nádvoří závodu na východní straně pražících pecí, která se prorazila do 1.vlečné jámy přibližně na úrovni 12.patra a sloužila k přivádění čerstvých větrů do dolu.

Těžební zařízení I.vlečné jámy sloužilo k dopravě rudy a hlušin ze 48. patra na 8.patro a dále novou štolou na nádvoří k brzdiči u zavážky pražících pecí, dále k jízdě mužstva do dolu a sestávalo ze 3 částí:

Lanovka pro těžbu rudy a hlušin z dolu sestávala z velkého dvoudrážkového trakčního kotouče a z jednodrážkového protikotouče, přes keteré bylo navinuto těžní lano tak, aby tvořilo smyčku (ve tvaru ležaté 8), tzv. Heckelův pohon. Lano pak bylo usměrněno 3 lanovnicemi do osy koleje pro prázdné vozy (jižní kolej) a šlo vlečnou jámou až na 48.patro, kde se obracelo na jednodrážkové vratné lanovnici a šlo vlečnou jámou v ose koleje pro plné vozy (severní kolej) vzhůru na 8.patro a zde bylo usměrněno 2 lanovnicemi k náběhu na trakční kotouč. Vratná lanovnice byla uložena na 48.patře u stropu náraží na saních, po kterých pojížděla, a závažím, zavěšeným na řetězu, bylo přes ní stále napínáno těžné lano. Napínací řetěz byl usměrněn 3 lanovnicemi, aby mohlo být napínací závaží umístěno v komoře v boku náraží na 48.patře.

Plné vozy se na nárazišti na 48.patře připínaly na pohybující se nekonečné tažné lano svěrkami s lanky, které je po severní koleji vleklo nahoru na 8.patro. Zde se přes mohutné kotouče (rozety) a uhnutím z přímé dráhy dostaly na vodorovnou dráhu náraziště a do původního směru a vjely do náraziště na 8.patře, kde je odpínali odjímači od lana. Vozíky pak samočinně sjely pod řetěz řetězové dráhy. Na jižní koleji sjížděly prázdné vozíky mírným spádem od řetězovky k nárazišti na 8.patře, kde byly spínány na těžné lano a jím vlečeny dolů na náraziště na 48.patře, kde je opět narážeči odpínali.

Na koleji pro plné vozíky byly ve vzdálenosti 18 m od sebe umístěny zachycovače, které měly zachytit vozík, který by se uvolnil od těžného lana.

Pravidelní vzdálenost mezi vozíky (44 m) byla udržována tím, že na nárazišti na 8.patře byl dáván jednorázový signál zvoncem, poháněným od rozet. Na 48.patře byly spínány vozy na lano vždy po dojetí plného vozu do náraziště. Pro případ, že by se narážečům na 8.patře nepodařilo uvolnit svěrku od těžného lana, byly těsně nad lanem v nárazišti umístěny vidlice koncových vypínačů, na které když narazila uvolněná svěrka, vypnula elektrický proud pro těžní stroj.

Zařízení pro jízdu mužstva, rovněž na principu Heckelova pohonu, tvořil opět trakční kotouč a protikotouč, takže vznikla opět smyčka. Vozy pro jízdu mužstva byly dva a pojížděly na středních kolejích ve vlečné jámě. Každý byl zavěšen na dvou lanech. Lana byla otevřená a hořejší vůz stál pod 8.patrem a dolejší nad 48.patrem. Při jízdě sjížděl hořejší vůz a dolejší vyjížděl do poloviny vlečné jámy, tj. na 28.patro, kde se zastavily. Mužstvo přesedlo mezi vozy a ty se pak vracely do výchozí polohy.

Vozy pro mužstvo měly pevný ocelový rám se třemi dvojkolími a na rámu byla stupňovitě upevněna dřevěná sedadla. Celkem se na jeden vůz vešlo 33 mužů. Konce lan byly ve vozech uchyceny v pevném, olovem zalitém zvonu a připojeny na zvláštní vyrovnávací zařízení - kapalinový katarakt - které vyrovnávalo rozdíly tahů v obou lanech a tlumilo náraz, který by vznikl při přetržení jednoho lana, a umožnilo plynulé přenesení váhy na druhé lano. Každé lano bylo dimenzováno tak, aby samo uneslo obsazený vůz a mělo předepsanou desetinásobnou bezpečnost. Při přetržení lana by se toto uvolnilo na 8.patře a pak by poklesla lanovnice, která na něm ležela. tím by se vypnul elektrický proud pro pohon a zapnuly bezpečnostní brzdy.

Všechny lanovnice a trakční kotouče byly vyloženy kůží a opatřeny vyrovnávači drážek, které udržovaly obě drážky na kotouči ve stejném průměru.

Celé zařízení bylo vybaveno obvyklou elektrickou rázovou signalizací a telefonickým spojením nárazišť a strojovny. Z jedoucího vozu pro mužstvo bylo možno signalizovat strojníkovi nouzové signály tím, že se nakrátko spojily trolejové dráty tažené po celé délce vlečné jámy.

Řetězová dráha s vrchním řetězem byla poháněna kotoučem opatřeným palci, které zapadaly do článků řetězů. Kotouč byl naklínován na hřidel trakčního kotouče těžního stroje. Řetěz byl usměrněn několika nosnými kotouči nad osy kolejí v nové štole a odtahoval plné vozy z náraziště na 8.patře na povrch a prázdné z povrchu k nárazišti u jámy. Na povrchu byl řetěz veden přes vratný kotouč, který současně sloužil k jeho napínání, a proto byl upevněn na saních a tažen řetězem zatíženým betonovým závažím.

Pohon všech těchto zařízení obstarával společný stroj tak, že současná jízda mužstva na laně a jízda lanovky a řetězovky byla vyloučena. Jakmile jela lanovka, byla v provozu i řetězovka, takže byl zajištěn pravidelný přísun vozů na náraziště a od něj.

Těžní stroj byl umístěn ve velké podzemní komoře na 8.patře, který byla vyzděna Neubaerovými tvárnicemi. Všechny tři části stroje byly zamontovány na pevném společném rámu z profilového železa. Celé zařízení poháněly dva stejné reverzní elektromotory. Přenos síly na velký trakční kotouč těžní lanovky a na menší trakční kotouč zařízení pro jízdu mužstva byl proveden ozubenými koly a zapojování jednotlivých částí soustrojí se provádělo dvěma ozubenými spojkami, umístěnými na předlohovém hřídeli. Řízení spojek se provádělo ručním kolem s vřetenovým a pákovým převodem. Rychlost stroje byla řízena kontrolerem.

Stroj měl řadu zabezpečovacích zařízení. Řízení spojek bylo možné jen při zastaveném stroji. Byla-li zařazena v záběru spojka pro pohon jízdy mužstva, byla automaticky blokována spojka pro pohon těžby a naopak. Na předlohovém hřídeli bylo zařízení proti zpětnému chodu v případě poruchy v přívodu elektrického proudu, které zajišťovalo lanovou dráhu proti zpětné jízdě vyvolané tahem plných vozů na laně. Přepínání z pohonu lanové dráhy na pohon jízdy mužstva a naopak bylo možné pouze, když se oba vozy pro jízdu mužstva nacházely ve svých konečných stanicích. Trakční kotouč pro jízdu mužstva byl trvale zabržděn pojišťovací a řídící brzdou, které se uvolnily teprve zapnutím kontroléru.

Celé toto zařízení konstruovala firma Pohlig z Vídně, pouze zařízení pro pohon řetězovky bylo podle návrhů ing. Hofticha zhotoveno závodní dílnou za pomoci dílem Králodvorských železáren.

Pohonné motory byly reverzní, s kroužkovou kotvou a měly výkony 76 HP, 500 V, 50 Hz, 960 ot./min.

Od roku 1928 byla I.vlečná jáma v plném provozu, stará šachta byla odstavena a její těžní stroj byl částečně demontován na opravy jiných těžních strojů v nučickém revíru.

Za dobu těžby starou šachtou a výstavby I.vlečné jámy byl skoro dokončen průzkum ložiska na východě až ke krahulovské poruše do hloubky 64. až 70.patra. Výsledky geologického průzkumu byly dobré, byla zjištěna velká mocnost v nejvýchodnější části ložiska a kvalitní ruda v jejím středu. Tím se ukázalo, že bude nutné pokračovat v otvírce těchto hlubinných částí ložiska, a tak již v roce 1930 bylo rozhodnuto, že bude vybudována II.vlečná jáma, podobná I.vlečné jámě, která by otvírala ložisko ze 48. na 72.patro.

S ražením II.vlečné jámy bylo započato v roce 1931 nejdříve ražbou překopu z náraží 48.patra k místu zarážky II.vlečné jámy a překopu ze směrné chodby 64.patra k místu zarážky hloubení této jámy na 72.patro. Dovrchně byla ražena ze 64. na 56.patro. I tato jáma byla ražena asi 60 m v podložních křemencích. Provedení ražby bylo obdobné jako u I.vlečné jámy, bylo ale vrtáno s vodním výplachem.

Měsíční postupy při hloubení se pohybovaly od 10 do 21 m a při dovrchní ražbě od 10 do 16,5 m. Z 1 bm jámy se těžilo 20 až 28 vozíků při dovrchní ražbě a 22 až 30 vozíků při hloubení. Pro odtěžování z hloubení bylo použito skipu a z dovrchních ražeb nátřasných žlabů.

Celková úklonná délka jámy byla 585 m, úklon 14o, výškový rozdíl 138 m a světlý profil 2,66 x 2,35 m. V profilu jámy byly položeny dvě koleje, severní pro plné vozy, jižní pro prázdní vozy. Jízda mužstva nebyla zavedena, mužstvo chodilo pěšky.

Výstavba II.vlečné jámy byla dokončena v roce 1936 a do provozu byla uvedena v roce 1937.

Jáma byla v délce 535 m vystužena tvárnicemi systému Neubauer, ostatní část byla bez výstuže, a až po roce 1940 byla vydřevena.

Výstavba II.vlečné jámy se prováděla mimo důlní díla, která v té době byla v provozu, a proto znamenala pouze zvýšenou těžbu hlušin a dopravu potřebného materiálu, zařízení a nářadí I.vlečnou jámou.

Těžní zařízení v II.vlečné jámě se skládalo pouze z lanové dráhy s nekonečným lanem pro dopravu rudy a hlušin ze 72. na 48.patro k nárazišti I.vlečné jámy. Plné vozíky sjížděly samospádem od náraziště II.vlečné jámy překopem na náraziště I.vlečné jámy. Prázdné vozíky z náraziště I.vlečné jámy byly vytaženy spodní řetězovkou na vyvýšenou trať a odtud samospádem na náraziště II.vlečné jámy.

Stroj lanovky II.vlečné jámy sestával z velkého trakčného kotouče (bez protikotouče) s parabolickou drážkou, na kterém bylo těžní lano třikrát ovinuto. Lano pak bylo usměrněno 2 lanovnicemi do osy koleje pro prázdné vozy a šlo dolů na 72.patro, kde se obracelo na vratné lanovnici a šlo v ose pro plné vozy vzhůru. Napínací zařízení bylo stejné jako u I.vlečné jámy. Spínání a odpínání vozů, rozestupy vozů, bezpečnostní zařízení a signalizace bylo stejné jako u I.vlečné jámy. pouze zajištěni proti zpětnému chodu lanovky při výpadku proudu nebylo západkové jako u I.vlečné jámy, ale bezpečnostní čelisťovou brzdou.

Těžní stroj II.vlečné jámy byl umístěn v podzemní strojovně, asi 1 m nad úrovní 48.patra. Strojovna, náraziště a překop mezi jámami byly vystuženy skružemi z betonových tvárnic. Stroj bylnamontován na rámu z profilového železa a poháněn jedním elektromotorem. Přenos síly byl ozubenými koly, řízení rychloti kontrolérem. Stroj vyrobily kladenské železárny ve spolupráci s dřívějšími Škodovými závody v Plzni.

Elektromotor pohonu lanovky měl parametry : výkon 68 HP, 720 ot./min., 500 v, 50 Hz. Elektromotor řetězovky mezi I. a II.vlečnou jámou měl parametry: výkon 3,5 HP, 950 ot./min., 500 V, 50 Hz.

Jáma byla v provozu od roku 1937 a její využití bylo zpočátku velmi malé, až s pokračováním těžby pod 48.patro byla plně vytížena.

II.vlečnou jámou byla prakticky ukončena otvírka chrustenického ložiska a zbývalo pouze otevřít část ložiska pod 72.patrem, kde bylo hloubením ložisko prosledováno do úrovně 80.patra. Toto hloubení bylo při zátopě v roce 1941 zatopeno a vyčerpáno bylo až v roce 1963.

Také pod 48.patrem, pod IX.svážnou, zůstával klín rudy o mocnosti 0,8 až 6 m, který nebyl do roku 1947 otevřen, ani dostatečně prozkoumán. Aby nemusel být při dobývání odtěžován po 56.patře až na XIX.svážnou a II.vlečnou jámou, bylo v roce 1947 navrženo otevřít samostatným hloubením v podloží ložiska až na 56.patro. Hloubení bylo zahájeno v roce 1948, mělo profil 2 x 2,85 m, úklon 40o k jihu. Severně za hloubením na 48.patře byla v podloží vylámána komora, ve které byl postaven těžní vrátek. Hornina byla z hloubení odtěžována skipem a po dokončení ražby byla vystrojena jako úpadnice, označovaná jako XXIII.svážná.

K otvírkovým důlním dílům patřila i díla spojovací, vedoucí k ložisku. Pod vlečnou jámou na 48.patře to byl překop v podloží ložiska od náraziště jižním směrem k ložisku, dlouhý asi 80 m. Sloužil jako nádraží pro sestavování vlaků pro lokomotivní dopravu vozíků ke svážným. Byl dvoukolejný, o profilu 3,2 x 2,4 m, bez výstuže, pouze u vyústění do náraziště byl vydřevený.

Na 72.patře, pod II.vlečnou jámou, vycházel z náraziště podobný překop v podloží ložiska jižním směrem k ložisku. Byl rovněž dvoukolejný, o profilu 3,0 x 2,2 m, bez výstuže a dlouhý 85 m. Odbočovala z něj 20 m dlouhá dvoukolejná chodba k patě XIX.svážné. Vozíky zde byly do roku 1947 dopravovány ručně, potom vzduchovým vrátkem.

V popsané otvírce chrustenického dolu představovala obě patra, 48. a 72. patro, hlavní sběrná patra, na které se soustřeďovala veškerá těžba v dole, spouštěná na 48.patro IX.svážnou a na 72.patro XIX.svážnou.

Jak bylo uvedeno v geologickém přehledu, bylo chrustenické ložisko rozděleno jedinou velkou severojižní poruchou o úklonu 35o k západu na dvě nestejné části. Menší sahala z povrchu až na 54.patro a větší z 24.patra na nejnižší úroveň 80.patra. Po vybudování I.vlečné jámy bylo ložisko rozděleno 48.patrem na těžební celky (revíry).

Systém postupného průzkumu ložiska a jeho postupného otvírání vedl k tomu, že průzkumné hloubení založené na 8.patře dosáhlo 16.patra, další hloubení odtud 24.patra, odtud opět 32.patra, pak 40.patra a konečně 48.patra. Pro dopravu těžby byla před přípravou k dobývání změněny úpadnice na svážné a očíslovány římskými číslicemi v pořadí jak vznikala a patra, na kterých končily, byla sběrnými patry. Na nich byla těžba dopravována k I.úklonné jámě (Staré šachtě), až do úrovně 24.patra. Odtud níže pak byla část těžby těžena starou šachtou a část byla postupně spouštěna VII., VIII. a pak IX. svážnou na 48.patro a odtud těžena I.vlečnou jámou na povrch.

Část ložiska za severojižní poruchou nad 48.patrem byla svážnými XI., XII. a XIII. spouštěna na 48.patro a odtud těžena I.vlečnou jámou. Část ložiska na východní straně XV. svážné, která byla za poruchou a sahala ze 48. na 56.patro, byla těžena před i po dokončení II.vlečné jámy z ekonomických důvodů na 48.patro, XV. svážná tedy byla přebudována na úpadní. Tato část ložiska byla vydobyta během 2.světové války. až těsně k úpadní na patrech 48., 49., 50. a 51. bez předepsaného ústupu 15 m proti vyššímu patru, což vedlo po roce 1947 ke stoupnutí tlaku na ochranný pilíř úpadnice a na rudnou celinu na patrech 52 a 53.

Hloubení, pokud nebyla ražena přímo pro účely svážné, byla obvykle hloubena profilem 2 x 2 m a při přebudování na svážnou byl přibírána na potřebný profil. Komíny nebo hloubení, které měly ihned po vyražení sloužit jako svážné nebo úpadní, byly raženy plným profilem 3 x 2,85 m.

Profilem 2 x 2 m byly raženy i komíny těsně u svážné (vzdálenost 3 m), které sloužily jako lezení. Byly v nich zabudovány dřevěné žebříky. Při dobírce zbylých pilířů podle svážné, při dokončování porubu na patře, sloužily komíny u svážných nejen jako lezné, ale byl v nich vybudován i sýp.

Ostatní komíny (sledné, větrací) měly menší profil, obvykle 1,8 x 1,6 m.

Celkem měl chrustenický důl v letech 1940 až 1946, v době největšího rozsahu udržovaných důlních děl, asi 15 km důlních chodeb a jam. Z toho obě hlavní otvírková díla, I. a II.vlečná jáma, měly délku 1560 m, hlavní důlní prostory, jako náraziště, seřadiště, strojovny, dopravní chodby v podloží ložiska měly délku asi 2150 m a ostatní síť chodeb, tj. směrné, patrové chodby, obchůzky u svážných, překopy v rudě aj., měly délku asi 11,5 km.

Po roce 1945 se těžilo ložisko prakticky po celé směrné délce a od roku 1956, kdy probíhalo již v plném rozsahu provozní ověřování a užívání nových dobývacích metod, byla situace dobývek tato:

Na 48.patře se těžilo nejprve z příprav a později z porubů XXIII.úpadnice, která v podloží otevírala tehdy nejzápadnější úsek důlního pole ze 48. na 56.patro. Směrná délka bloku na západ na 48.patro byla cca 180 m, do hloubky se patra zkracovala. Západní hranice byla umělá, protože v uvedené vzdálenosti činila mocnost asi 2 m a kvalita se rychle zhoršovala přibýváním pyritu a jílovitých proplástků. Stejně tak se vyvíjelo ložisko po úklonu a poslední dobývané patro už mělo rudu velmi chudou.

Blok XXI.svážné se původně těžil jmenovanou svážnou na 56.patro a podložní úpadnicí na 48.patro. později se svážná nahradila komíny při těžbě škrabáky. Dobývky se musely zastavit na 55.patře, protože se muselo 56.patro zachovat jako chodba pro vedení větrů z východní části důlního pole. Niřší patro tehdy nebylo vyraženo.

Na 72.patro se těžily bloky XV., XVI. a XXII.svážné. Protože těžba od nejvyšších porubů procházela všemi jmenovanými svážnými, byla velmi nákladná.

Ve východní části důlního pole se těžil západní úsek ložiska XIX.svážné na 72.patro. Dobývky se musely zastavit na 69.patře, aby se 72.patro zachovalo jako chodba vedoucí větry na západ důlního pole.

Nejvýchodnější úsek ložiska u Krahulovské poruchy se tehdy netěžil pro složité geologické poměry. Situace porubní fronty v roce 1957 byla charakterizována ohrožením větrných a dopravních cest po celé směrné délce důlního pole. Kromě toho se zejména u XV. a XVI.svážné projevovaly tak silné tlaky v důsledku dřívějšího přiblížení porubů ke svážným z východní strany.

Pro zlepšení stavu se v letech 1958 až 1961 uskutečnily dále popsané báňské práce.

Těžní chodba 72.patra se za XXII.svážnou vyrazila v podloží západního bloku XVI.svážné a přes poruchu dále na západ do podloží bloku XXI.svážní. Zmíněné bloky se na těžní chodbu napojily podložními sypnými komíny, tzv. ústředními, podle nichž byly vyraženy lezné komíny, sloužící i k vedení větrů. Větrání se tím upravilo tak, že na patě II.vlečné jámy se vtažné větry dělily na dvě větve. Jedna ovětrávala nejvýchodnější úsek důlního pole - východ XIX.svážné a poruby u Krahulovské poruchy a po 69.patro a dále na západ po 70.patro přicházely větry do porubů XV. a XVI.svážné. Z nich dále na západ větry procházely nadložní chodbou 56.patra přes poruchu do ložiska XXI.svážné a odtud částečně podložní dovrchní přímo na 48.patro, částečně po 60.patro stále na západ až na konec bloku, odkud podložním komínem na 56.patro. Jeho nadložní chodbou přes poruchu do podloží bloku XXIII.úpadnice a svážnou v podloží na 48.patro a do výdušných chodeb.

Druhá větev šla od paty II.vlečné jámy po 72.patro přímo na západ a novými komíny do bloků, kde se spojovala postupně s větry první větve. Celý důl byl prakticky větrán průběžným větrným proudem po celé směrné délce.

Tím, že se vybudovaly sypné komíny v podloží, odpadly svážné a vybudováním nového větrného systému se uvolnilo ložisko pro těžbu po úklonu až na 72.patro. Veškerá těžba se tak soustředila na 72.patro, kde ji obstarávaly elektrické akumulátorové lokomotivy.

Za klesající kapacitu XXIII.úpadnice se musela zajistit náhrada a tak se postupně připravila k těžbě i nejvýchodnější část důlního pole u Krahulovské poruchy. Úložné poměry tam byly velmi komplikované, jednak bylo ložisko zvrásněno do synklinály, jednak střední část silně poklesla vlivem tektoniky do podloží. Dobývky se proto rozčlenily do tří samostatných celků s odlišnou technologií. Když dobývky nejvýchodnější části tohoto úseku dosáhly 72.patra, přicházelo v úvahu rubání pod 72.patrem. Ložisko sice bylo z dřívější doby otevřeno hloubením na 83.patro, ale to bylo zatopené a poškozené. Pro novou otvírku přicházelo v úvahu vyražení nového hloubení v podloží se systémem chodeb pro větrání a těžbu, napojujícím se na 72.patro, nebo vyzmáhání starého hloubení a jeho úprava pro těžbu.

Využila se druhá možnost, která byla v ekonomických podmínkách jedině únosná a podařilo se vyčerpat vodu a hloubení vyzmáhat na 77,5. patro. To se vyrazilo na východ až k hlavní poruše. Současně se vyrazilo i 73.patro. Obě patra se propojila dvěma komíny, které sloužily pro těžbu. Těžba zahájená v roce 1964 se už nerozvinula v plném rozsahu a omezila se na vybrání několika zátinek s ponecháním silných mezipilířů. Zastavila se prakticky na konci 1.čtvrtletí 1965 předčasně, z obavy o stabilitu státní silnice Praha - Plzeň.

Jedním z největších bloků po vydobytí XXIII. úpadnice byl blok XXI.svážné. Jak již bylo uvedeno, dobýval se původně na 55.patře a po přeložení dopravní a větrné cesty na 60.patře se uvolnil pro další postup porubů po úklonu.

Pod 56.patrem se ložisko nejprve otevřelo hloubením na 60.patro, později při konečné pravě otvírky po 72.patře směrem na západ se toto hloubení, které se označovalo jako XXIV., propojilo sypným komínem se 72.patrem. Vznikl tak III.ústřední sýp, který byl v novém těžebním systému nejdále na západ.

Směrná délka 60.patra od komína na západ činila asi 350 m, na východ 40 m. Jednotlivá mezipatra bloku se propojila se 60.patrem komíny, na které se těžilo škrabáky. Směrná délka nového těžního patra a jeho napojení na komín. Na patře byla zavedena lokomotivní doprava. Veškeré přípravné práce skončily začátkem srpna 1962.

Mezi bloky ložiska XXIII.úpadnice a XXI.svážné byl vyvinut samostatný malý blok, oddělený od ložiska XXI.svážné velkou poruchou. Na 56.patře se otevřel samostatným systémem a při zahájení dobývání, kdy se obnažovala porucha, došlo v roce 1960 k silnému výronu metanu a k jeho nahromadění v dobývce a následnému vzplanutí. Byli poraněni dva dělníci.

Největší potíže při dobývání dělaly bloky středu ložiska původně otevřené XV., XVI. a XXII. svážnou. První z nich těžila na 56.patro, po něm se rubanina převážela na XVI.svážnou, která vedla na 66.patro, odkud konečně XXII. svážnou na 72.patro.

Překopy na jednotlivých patrech přes nadloží byla těžebně a větrně na tento systém napojena další kra, tektonicky vysunutá na západ do nadloží. Její směrná délka činila asi 130 m. Byla později spojena přímo se 72.patrem podložním sypným komínem. V tomto bloku skončily poruby na 67.patře pro nebilančnost ložiska.

Postupy porubů se zpomalovaly, aby se zachovaly předepsané ústupy a navíc je ztěžovaly staré zavalené chodby z dřívějších let.

Poloha ložiska vzhledem k povrchovým objektům, zejména veřejným komunikacím, byla velmi příznivá. Vyžadovala pouze jeden ohradník pro chránění státní silnice Praha - Beroun. Aby se nemusel vymezit ochranný pilíř, přeložila bývalá PŽS v době 1.světové války v letech 1916 až 1918 tuto silnici dále k jihu na dnešní trasu. Tím se umožnilo prakticky úplné vytěžení ložiska.

Pokusy o dobývání rudy ve stařinách se na závodě uskutečnily celkem tři. První pokus v roce 1934 byl malého rozsahu a přinesl poznatky o skutečném zrudnění stařin.

Druhý pokus se uskutečnil v roce 1943 na 41. a 42.patře na východní straně IX.svážné. Zde byla v dřívějších letech část ložiska vydobyta s ponecháním chudé rudy pod proplástkem. Na konci roku 1942 byla vyražena chodba v této chudé rudě až do vzdálenosti asi 100 m od svážné. Z této chodby pak byly raženy překopy přes proplástek do stařin a po proplástku krátké směrné chodby. Při ústupu se pak dobývala ruda ze stařin. Tento pokus prokázal, že se ve stařinách hronadí ruda na podloží v mocnosti zrudnění asi 2,5 až 3 m. Dále pak už jsou stařiny úplně hluché. Postupovalo se potom tak, že se překůpky razily ze směrné chodby ve vzdálenosti asi 8 m. Někdy docházelo při rubání k vytváření velkých prostor, protože stařiny byly příliš ulehlé a stropy pevné. Zavalování nepomáhala ani otřasná střelba. Proto byla tato díla zastavena a pokus ukončen.

Poslední pokus zjistit zrudnění, jeho rozsah a charakter se uskutečnil v roce 1963. Stařiny se otevřely nejdříve na 8.patře v oblasti shlaví staré šachty. Zával tvořily mohutné bloky probořeného nadloží. Na podloží se zjistila ponechaná ruda v mocnosti 50 až 70 cm, zával byl zrudněn jen sporadicky. Další práce se neprováděly.

Současně s orientací na nové dobývací metody a mechanizaci důlních prací se v závodě usilovalo o zlepšení pracovního prostředí. Zvláštní pozornost s věnovala snížení prašnosti v celém důlním provozu a zejména při vrtání. Při vrtání se postupně zaváděl vodní výplach. Dalším účinným prostředkem proti prašnosti bylo důsledné zavádění separátního větrání.

Větrání dolu

Důl Chrustenice byl jedním z mála rudných dolů, který byl uměle větrán. Vyžadoval to výskyt metanu.

Později, aby nebyli narážeči u I.vlečné jámy na 8.patře ohrožování ostrým studeným větrem, byla z nádvoží dolu vyražena na východní straně pražících pecí úpadnice do I.vlečné jámy. Její poloha měla ale nevýhodu, že byly někdy při změně větru na povrchu strhávány s vtažnými větry do dolu i kouře z pražících pecí a znečišťovaly důlní ovzduší oxidem siřičitým. Po dokončení výstavby II.vlečné jámy se prodloužila cesta vtažných větrů až na 72.patro. Výdušnou cestu tvořila I.úklonná jáma a zvláštní komín, ražený od ní z 32.patra rovnoběžně s I.vlečnou jámou pod úklonem 14o v podloží ložiska asi 30 až 40 m pod ložiskem. Tento výdušný komín byl současně nouzovým východem z dolu, proto měl větší profil (2,4 x 2,8 m).

Důlní díla byla s výdušným komínem a s vlečnou jámou spojována překopy vždy po 4.patrech.

Toto schéma větrání mělo tu výhodu, že podložní výdušný komín mohl být postupně prodlužován podle postupujícího rubání ložiska a spojován na nížší úrovni novým překopem s ložiskem.

Výdušný komín byl až do konce 2.světové války, do zastavení provozu v roce 1945, proveden až na 48.patro. Z 56.patra na 48.patro byl v době 2.světové války ražen dovrchně komín o úklonu 45o v podloží ložiska II.revíru, avšak nebyl spojen s větrným komínem. Toto spojení bylo provedeno až v letech 1948 - 1950, a to chodbou v podloží ložiska, která překřižovala překop od I.vlečné jámy do ložiska a velkým obloukem zaústila ke shlaví uvedeného podložního komína z 56.patra.

Vtažný větrný proud klesal z povrchu úpadnicí, pak I. a II.vlečnou jámou a podle postupu těžby a rozmístění přípravných prací byl veden zprvu po 56. a později 64. a konečně po 72.patře překopy do směrných chodeb v ložisku a vystupoval větrnými komíny na východní straně XIX. svážné postupně na jednotlivá patra a ovětrával pracoviště na nich. Výdušné větry odcházely nejbližším, nejvýše položeným překopem ze směrné chodby nejvyššího dobývaného patra do větrného komína, jím stoupaly na 32.patro do staré šachty, tou na 8.patro a po něm ke zvláštnímu krátkému komínu, na který byl připojen sací ventilátor.

Usměrnění důlních větrů bylo na patrech provedeno větrnými dveřmi, někdy s regulačním otvorem. v komínech byly buď pevné větrací uzávěry nebo uzávěry s uzavíratelným otvorem, aby byl komín průlezný. Tyto větrné dveře a uzávěry ve směrných chodbách a v komínech byly jednoduché, pouze tam, kde mohlo snadno dojít k větrnému zkratu, byly vybudovány dvojité dveře.

V podstatě tedy šlo o centrální větrání, protože vtažné a výdušné dílo se nacházelo blízko sebe. Tento způsob větrání vyžaduje sice dlouhé větrné cesty a výkonný ventilátor, což opět znamená značné náklady a nákladnou údržbu důlních děl. V dole Chrustenice byl větrný komín v podloží ložiska blíže k ložisku než vlečné jámy, tedy v pevnějších křemencích. Podložní křemence byly totiž vždycky pevnější blíže k ložisku a byly také vyvinuty v mocnějších vrstvách, čím dále od ložiska, tím byly jednotlivé vrstvy křemenců slabší a měly více břidličnatých vložek. Proto mohl být tento komín ponechán bez výdřevy a pouze místy torkretován, kdežto vlečné jámy musely být vystuženy.

Hlavní důlní ventilátor byl lopatkový, výrobek firmy Podhájský - Hostivař, typu MV 14. Jeho výkon byl 750 m3/min. nasátého vzduchu, při docilované depresi u ventilátoru 46 mm vodního sloupce. Byl poháněn reverzním elektromotorem o výkonu 40 HP, 480 ot./min. V září 1944 byly prováděny pokusy o zvýšení výkonnosti větrání zvětšením nasávacího otvoru na průměr 900 mm z původního průměru 820 mm. Výkon ventilátoru stoupl asi na 850 - 900 m3/min., při depresi 50 mm vodního sloupce. Podle výsledků těchto pokusů bylo větrání upraveno po znovuzahájení provozu na podzim roku 1945.

Účinnost celého větrání dolu byla pravidelně čtvrtletně kontrolována. Přitom byla měřena rychlost hlavního výdušného proudu v 1.větrné stanici ve směrné chodbě 8.patra, rychlost vtažného proudu v I.vlečné jámě ve větrní stanici č.2 a konečně rychlost výdušného větrného proudu z II.revíru ve větrní stanici č.3 na 47.patře, později na 48.patře. Současně byly odebírány dva vzorky důlních větrů a sice z hlavního výdušného proudu ve stanici č.1 a z výdušného proudu ze II.revíru ve stanici č.3. Ve vzorcích byl sledován hlavně obsah metanu a oxidu uhličitého.

Větrná stanice č.1 měla profil 3,7 m2 a naměřené množství výdušných větrů z celého dolu se pohybovalo mezi 560 až 650 m3/min. Ve větrní stanici č.2 o profilu 7,2 m2 se pohybovaly naměřené hodnoty od 500 do 650 m3/min. celkového množství vtažných větrů. U sanice č.3 se pohybovalo množství výdušných větrů z II.revíru mezi 320 až 400 m3/min. Rozdíly v množství vtažných a výdušných větrů hlavních proudů byly zaviněny netěsností větrních dveří a uzávěrů a zanedbáváním uzavírání dveří, zvláště na překopech na 56. a 64.patře, ale i protahováním části větrů stařinami.

Podle uváděných měření připadalo do konce roku 1945 na jednoho pracovníka v dole 6,6 m3/min. čerstvých větrů a po roce 1945 8,8 až 10,5 m3/min.

Odvodňování dolu

Odvodňování dolu bylo řešeno velmi jednoduše a úsporně. Hlavní důlní čerpací stanice se nacházela na 48.patře, těsně u náraziště I.vlečné jámy. Důlní vody, které stékaly z I.revíru až na směrnou 48.patra byly svedeny strouhou do vodních jímek, umístěných pod úrovní patra v podloží ložiska. Tyto jímky měly obsah 650 m3. Čerpací stanice byla s jímkami spojena dvěma krátkými komíny, ve kterých bylo vedeno dvojí sací potrubí. Hlavním čerpadlem zde bylo odstředivé čerpadlo Škoda o výkonu 1300 l/min. s pohonem elektromotorem Brown - Boveri o výkonu 129 HP (5000 V, 1475 ot./min.). Velde něj bylo postaveno odstředivé čerpadlo Škoda - Rateau o výkonu 600 l/min. s elektromotorem Kolben o výkonu 60 HP (500 V, 2940 ot./min.).

Výtlačné potrubí od čerpadla Škoda bylo vedeno I.vlečnou jámou a zvláštním komínem z ní do směrné 8.patra, odtud na povrch , kde vody odtékaly otevřenou strouhou do Kačáku. Výtlačné potrubí mělo průměr 125 mm. Od čerpadla Rateau bylo vedeno výtlačné potrubí o průměru 100 mm stejnou cestou jako hlavní výtlačné potrubí. Hlavní potrubí bylo později vyvedeno do prostoru nad závod, kde byly postaveny vodní jímky na užitkovou vodu pro důl.

Odvodnění z pater pod 48.patrem obstarávala čerpací stanice na 72.patře, umístěná rovněž v těsné blízkosti náraziště II.vlečné jámy. Důlní vody sem stékaly komíny podle XIX.svážné na 72.patro a po něm otevřenou strouhou do jímek. Jímky měly obsah 480 m3. S jímkou byla čerpací stanice spojena komínem, ve kterém bylo sací potrubí s košem. Ve stanici bylo odstředivé čerpadlo Sigma o výkonu 600 l/min. s elektromotorem Brown - Boveri o výkonu 46 HP (500 V, 2960 ot./min.).

Výtlačné potrubí o průměru 100 mm od tohoto čerpadla bylo vedeno II.vlečnou jámou a překopem na 48.patro do jímek na tomto patře a odtud společně s vodami z I.revíru na povrch.

S postupujícím rubáním ložiska stoupl přítok důlních vod až asi na 250 l/min. Přes to, že byly pro dané přítoky čerpací stanice dostatečné a čerpalo se pravidelně, došlo na jaře roku 1941 po prudkém tání sněhu a dlouhotrvajících deštích k zatopení spodních pater do úrovně 66.patra. Přes veškerá opatření, jako například stavbu hrází na některých patrech a jímání vody na nich, se nepodařilo zmoci mohutný příval vod z I.revíru. I přes nepřetržité čerpání došlo k zastavení provozu na II.revíru. Vyčrpání této zátopy vyžadovalo položení nového potrubí o průměru 120 mm po celé délce I.vlečné jámy. Na 64.patře u XVIII.svážné bylo zabudováno pomocné odstředivé čerpadlo Sigma o výkonu 300 l/min. a vylámána zde pomocná jímka o obsahu 44 m3. Zmáhání zátopy se provádělo čerpáním pomocnými čerpadly na stlačený vzduch zabudovanými do II.vlečné jámy a jedním čerpadlem umístěným na podstavníku v XIX.svážné, kterým se přečerpávala voda na 64.patro do uvedené pomocné jímky.

Po uvedené dolu do normálního provozu, asi po půlroční rekonstrukci II.revíru, bylo položeno i druhé výtlačné potrubí o průměru 80 mm ve II.vlečné jámě a započato s přípravnými pracemi na zabudování druhého odstředivého čerpadla Sigma o výkonu 600 l/min. Později bylo do hlavní čerpací stanice na 48.patře zabudováno třetí odstředivé čerpadlo Sigma o výkomu 1000 l/min., poháněné elektromotorem Brown - Boveri o výkonu 125 HP (500 V, 2960 ot./min.). Tyto úpravy se vlivem válečných událostí vlekly až do roku 1948. Po roce 1952 byly čerpací stanice definitivně vybaveny tak, že na 72.patře bylo jedno čerpadlo nahrazeno odstředivým čerpadlem o výkonu 1000 l/min. Konečně bylo na 56.patře zabudováno jedno pomocné čerpadlo o výkonu 1000 l/min., které rovněž přečerpávalo vodu do hlavních jímek na 48.patře.

V letech 1952 až 1955 byla na podkladě návrhů z roku 1950 provedena výstavba vodovodu na pitnou vodu, získávanou ze dvou artézských studní, vyvrtaných jížně od závodu u nádraží ČD Loděnice.

Důlní vody z I.revíru splavovaly do jímek na 48.patře mnoho okrů z okysličeného pyritu, který se v tomto revíru hojně vyskytoval při podloží a nadloží jako tzv. kyzák. Kaly z jímek se obvykle jednou ročně přečerpávaly tlakovzdušným pístovým čerpadlem do některé nepoužívané části důlní chodby a odtud se okry po úplném usazení a odvodnění vyvážely na povrch v důlních vozících.

Někdy docházelo ke zvláštním způsobům odvodňování, například při hloubení nebo spojování dvou oddělených částí ložiska otevřených z rozdílných svážných. V těchto případech se většinou používalo tlakovzdušných pístových čerpadel typu Worthington.

Rozvod elektrické energie

Elektrická energie byla na závod dodávána venkovním vedením z ústřední trafostanice u dolu č.X v Nučicích, kam byla elektrická energie přivedena venkovním vedením z kladenských železáren.

Hlavní transformační stanice dolu Chrustenice byla postavena jako přízemní zděná budova s plechovou střechou na horním nádvoří závodu. Uvnitř budovy byly dvě místnosti. V západní místnosti byly umístěny dva transformátory firmy AEG Union, třífázové o primárním napětí 5500 V a sekundárním napětí 530 V, které pracovaly paralelně a napájely silový rozvod závodu. Dále tu byl jeden transformátor BEZ Bratoslava pro primární napětí 5000 V a sekundární napětí 231 V. Ve východní místnosti byl umístěn jeden rozváděč VN o sedmi polích. Do něj byl přiveden elektrický proud kabelovou přípojkou z posledního stožáru venkovního vedení. Dále zde byl jeden rozváděč 500 V o čtyřech polích a jeden panelový rozváděč 220 V o třech polích.

Kabelem zavěšeným na severním boku I.vlečné jámy byl veden do dolu proud o napětí 5000 V, a to do hlavní důlní trafostanice na 48.patře, umístěné ve vylámané komoře u čerpací stanice. Vlastní trafostanice byla vystužena betonovými tvárnicemi. Západní třetina prostoru a větrací kanál trafostanice byly vydřeveny.

V přední části komory byl umístěn jeden skříňový rozváděč 5000 V o čtyřech polích, výrobek EJF Brno, tři olejové jednofázové transformátory, spojené do trojúhelníku. Byl to výrobek ÖSSW, o výkonu 60 kVA, primárním napětí 5000 V, sekundárním napětí 535 V. Dále zde byly tři suché jednofázové transformátory jako rezerva. Byly výrobkem firmy Siemens / Schuckert W. a měly výkon 75 kVA, napětí 5000/535 V.

V zadní části komory byly umístěny dva skříňové rozváděče 500 v a dva suché jednofázové transformátory 500/24 V pro osvětlení v dole a jeden suchý jednofázový transformátor 500/42 V pro signalizaci v I. a II.vlečné jámě.

Z této trafostanice byl veden II.vlečnou jámou kabel VN do další důlní trafostanice na 72.patře, umístěné v komoře blízko čerpací stanice. komora byla zcela vystužena betonovými tvárnicemi. V přední části této komory byl umístěn rozváděč VN, výrobek EJF Brno, o třech polích. Ve střední části byly umístěny dva suché transformátory, zapojené paralelně, výrobek WEB Transformatoren-Werke, Reichenbach, o výkonu 200 kVA a napětí 5000/535 V. V zadní části byl rozváděč 500 V a transformátor 500/24 V pro osvětlení.

Kompresory

Na nejnižším nádvoří závodu byla postavena z hrázděného zdiva budova kompresorovny. V ní byl původně jeden velký pístový kompresor Köstler o výkonu 16 m3/min. a dva pístové kompresory Flottmann, jeden na 10 a druhý na 6 m3/min. Protože původní budova byla zchátralá, byla v roce 1950 postavena nová zděná budova. Stavba byla provedena bez přerušení chodu kompresorů. Původní kompresory byly nahrazeny dvěma kompresory typu 2 SSV 8, výrobek Vítkovických železáren, o výkonu po 16 m3/min. a provozním tlaku 8 atm.. Jejich pohonné motory MEZ Mohelnice měly výkon po 120 kW, 1470 ot./min. Třetí kompresor typu Atmos byl výrobek ČKD Praha. Měl výkon 5,8 m3/min. a provozní tlak 7 atm. Pohonný motor Mez Mohelnice měl výkon 70 kW.

Pro zajištění vyjímečné potřeby stlačeného vzduchu měl závod i 2 pojízdné kompresory Atmos o výkonu 5 m3/min. a 10 m3/min. s naftovým pohonem.

Příprava ložiska k dobývání

V bloku rudy, omezeném buď vyklíněním rudy nebo poruchami, a tím odděleném od sousedních bloků, který byl otevřen bůď hloubením nebo komínem ve svislých vzdálenostech 6 m se zarily podle nadloží patrové směrné chodby až k přirozené hranici, tj. k vyklínění ložiska nebo poruše. Tyto chodby se také krátce nazývaly nadložní směrné. Jimi byly zásoby rudného bloku úplně ověřeny.

Pak se již prováděla bezprostřední příprava k dobývání. Pro dobývání v malé mocnosti (do 3 m) spočívala úplná příprava v tom, že se ze směrné chodby razil podle přirozené hranice první komín na vyšší patro, až se prorazil do stařin. Tím se ověřila výška rudy od stropu nadlořní směrné až po počvu vyššího patra a mohlo se započít s dobýváním mezipatrovým zavalováním.

Tato jednoduchá příprava mohla být provedena tam, kde byly nadložní břidlice únosné a dovolily obnažení stropu na směrné délce asi 7 až 8 m. Tam, kde bylo nadloží lámavé nebo porušené, bylo nutné razit kromě prvného komína podle přirozené hranice o 3 m zpět druhý komín, avšak pouze do poloviny úklonné výšky patra. O další 3 m zpět se razil další, třetí komínek, rovněž do poloviny patra. komínky byly raženy v podloží profilem 2,2 x 1,5 m a vzájemně byly propojeny chodbou malého profilu 1,5 x 1,6 m, zvanou krátce zvýšená, takže v podstatě vznikla nová, mezipatrová chodba a nad směrnou patrovou chodbou vznikly zvýšené rudné pilíře o rozměrech 3 x 2,5 , a nad zvýšenou zůstaly rudné stropy, mocné asi 2 až 2,5 m.

Tím bylo ložisko o malé mocnosti (do 3 m) připraveno k dobývání, a to metodou mezipatrového zavalování, dříve zvaného dobývání přibírkou.

U mocných částí ložiska, nad 3 m, byla příprava poněkud složitější, protože zde bylo k dobývání použito metody příčného pilířování s přirozeným závalem. I v tomto případě bylo ložisko dobýváno v patrech o výšce 6 m a rozděleno soustavou směrných chodeb, překopů v rudě (přerážky) a obdělávek na šachovnici pilířů, které pak byly postupně od podloží k nadloží dobývány.

Takové mocné ložisko, vyřízené obvykle chodbou raženou podle nadloží - nadložní směrnou - profilu asi 2,2 x 2 m se připravilo k dobývání tím, že se ve vzdálenosti 12 až 15 m od přirozené hranice ke svážné nebo sýpu razila přerážka přes celou mocnost ložiska až na podloží o profilu 2,2 x 2 m. Podél podloží se pak razila tzv. podložní směrná chodba až k přirozené hranici ložiska, a to opět profilem 2,2 x 2 m. Po dosažení přirozené hranice se podle ní vyrazil po podloží zabírkový komín (první) až pod stařiny hořejšího patra. Protože vrtání do stropů při výšce patra 6 m a při úklonu menším než 50o bylo obtížné a nebezpečné, byla příprava ložiska pro dobývání doplněna opět tak, že se po podloží razily komínky až do poloviny úklonné výšky patra. Vzdálenost těchto komínků byla vždy určena tak, aby mezi nimi vznikly rudné pilíře o směrné délce 2,5 až 3 m. Profil komínků byl 2,2 x 1,5 m. Komínky se vzájemně spojovaly chodbou - zvýšenou - takže opět vznikla nová mezipatrová chodba o profilu asi 1,6 x 1,5 m.

Další příprava pro pilířování pozůstávala v tom, že se postupně razily z nadložní do podložní směrné překopy, zvané přerážky, v běžně používaném profilu 2,2 x 2 m. Tyto přerážky byly od sebe směrem ke svážné nebo sýpu vzdáleny tak, že mezi nimi vznilaly pilíře o směrné délce opět 2,5 až 3 m. Tím tedy vznikla soustava pilířů o rozměrech 3 x 2,5 m, případně 3 x 3 m, od nadloží k podloží a pílířů zvýšených a konečně i celistvá stropová vrstva nad zvýšenou chodbou, jako úplná příprava ložiska k rubání.

V případě, že byla mocnost ložiska tak velká, že by pilíř nezi podložní a nadložní směrnou chodbou byl v příčném rozměru příliš dlouhý, vytvářela se další chodba, tzv. střední, kterou se tento pilíř rozdělil na dva a u zvláště mocného ložiska bylo vyraženo i více středních směrných chodeb, takže vznikla šachovnice pilířů přes celou mocnost ložiska.

Popis a vývoj dobývacích metod

Základní podmínky pro volbu dobývací metody pro chrustenické ložisko byly určeny jeho sedimentárním původem. Ložisko mělo, jako všechna barrandienská ložiska typické vlastnosti hornin tohoto původu, vrstevnatost, proplástčitost, souhlasné uložení rudy s vrstvami v podloží a nadloží a četné diaklasy, někdy vyplněné mastkem a jemným jílem. Ruda se většinou dobře oddělovala od podloží a nadloží. Protože nadložní břidlice byly málo únosné, bylo skoro nemožné vytvořit větší otevřené prostory, pouze ve středních partiích dolu byly nadložní břidlice pevnější.

Ložisko bylo poměrně málo porušeno tektonickými poruchami. pouze východní část ložiska byla zastižena širokým poruchovým pásmem, takže zde vznikalo při dobývání mnoho drobné rudy a bylo nutné dbát na včasné zavalování vyrubaných prostor, aby se nezvyšovala nebezpečnost práce v porubu. Naproti tomu bylo v západní části ložiska a v jeho středu málo příčných poruch, přetínaných jednou mohutnou směrnou poruchou, která byla byla mladší než příčné poruchy. Ruda v těchto partiích ložiska, pokud nebyla dělena diaklasami, byla kusová a zvláště ve středu ložiska zůstávala po odstřelu ve velkých kusech, které musely být druhotně rozstřelovány. Rovněž nadloží bylo v této části ložiska pevnější. Směrná porucha také narušila nadložní, bituminózní břidlice. V nich došlo tlakem a teplotou při tektonickém pohybu vrstev ke vzniku metanu a k jeho nahromadění v porušené hornině. Při naražení této poruchy důlním dílem docházelo k výronu metanu do díla a několikrát i k explozi.

Úložné poměry ložiska, fyzikální vlastnosti rudy, nadložních a podložních hornin, tak, jak zde byly stručně popsány, měly přirozeně vliv na volbu dobývací metody a na hospodářské výsledky, docilované při dobývání ložiska. Částečně ovlivnily výrobní náklady i požadavky huti, hlavně pokud se týkalo její kovnatosti a pražení.. Dále ovlivnila vyhledávání vhodné metody i blízkost kladenských uhelných dolů, kde se v sesterských dolech v rámci PŽS dobývalo rovněž pilířováním s přirozeným závalem a kam byli přemisťováni horníci a technici nučického železnorudného revíru v dobách dočasného omezování provozu při krizích v hutnictví.

Celé chrustenické ložisko bylo vydobyto dobýváním z pole, tj. směrem od přirozené hranice k jámě, nebo v bloku rudy od vyklínění nebo poruchy ke svážné nebo sýpu. Bylo vydobyto odshora dolů, takže vyrubané prostory vrchních pater se vyplňovaly závalem, složeným ze suti a zlámaných nadložních hornin a tento zával, stařiny, se samospádem sesouval postupně dolů a vyplňoval vyrubané prostory spodních pater a podpíral nadloží vyrubané části ložiska dobývaného patra. Přirozený zával vytvářel splav o úklonu asi 42 až 45o, po kterém samospádem sjížděla odstřelená zásoba ze stropu a shromažďovala se na bezpečném a snadno přístupném místě, na počvě dobývaného patra.

V malé mocnosti (do 3 m) se ze začátku závodu dobývalo metodou mezipatrového zavalování, místně zvaného havířsky “dobývání na fraj”.

Rubání postupovalo tak, že se u prvního komína, prostřeleného do stařin, zalomil první výstupek, dlouhý asi 2 m, směrem zpět ke svážné nebo sýpu. Další trhací prací se zalomil i druhý ústupek, opět 2 m dlouhý, za prvním, který se vystřílel o jeden záběr výše. Tím se ve stropě směrné chodby vytvářely jakési stupně, které postupovaly tak, že první u začátečního komína byl již zeslaben téměř na zavalení, druhý byl vystřílen do poloviny výšky patra a třetí se teprve zalomil. Při dalším odstřelu se první výstupek prolomil a došlo k závalu a tím vytvoření přirozeného splavu, po němž sjížděla další nastřílená ruda dolů na počvu. Lamači rudu nalkádali do vozíků o obsahu 0,5 m3 a přitom vybírali hlušiny, takže ruda byla dobývána v podstatě selektivně. Stupně se odvrtávaly většinou z patrové směrné chodby, někdy také z povalů, zřízených na rozpěrách mezi podložím a nadložím.

Výsledky tohoto způsobu dobývání byly poměrně příznivé, protože ztráty způsobené dobýváním mohly být minimální, když se dbalo na udržování povrchu stařinového splavu. Rovněž spotřeba trhavin byla nízká, protože se odstřeloval záběr s volnou plochou a vhodně se využívalo přirozeného tlaku převislých vrstev nadloží a jím způsobeného drcení rudy a také přirozené vrstevnatosti rudy. Znečištění rudy bylo při ručním nakládání malé a výrubnost vysoká, přes 90 %.

V případě, že neúnosné nadloží bránilo dobývání rudy na celou výšku patra, bylo použito přípravy zvýšené mezipatrové chodby a soustavy komínků a dobývána ruda nad směrnou chodbou nadvakrát. Nejdříve se vystřílel záběrový stupeň od prvního komínku zpět, a to tak, že se odstřelovala ruda ze stropové celiny nad zvýšenou od její počvy ke stropu. postupně se stropy zvýšené sestřelovaly. Tím vznikla nad zvýšenou malá komůrka, která měla zeslabené stropy až skoro k prolomení. Před jejím prostřelením a zavalením komůrky se postavilo dřevěné hrazení v prvním, zabírkovém, komíně a v dalším komínku z podloží do zvýšené. Hrazení se postavilo na úrovni zvýšené chodby a zachytilo stařiny po zavalení komůrky, aby nevytekly až na podložní směrnou chodbu. Dobývací práce pak mohly postupovat současně na zvýšené i na podložní směrné.

Mezi tím, co ve zvýšené jeden lamač vystřeluje další záběrový stupeň ve stropové celině jako dříve, tj. oslabuje stropovou celinu nad zvýšenou od spodku a směrem z pole, druhý lamač na podložní směrné obdělává první zvýšený rudní pilíř od zabírkového komínu zpět z pole k následujícímu komínku. Při tom opět od spodků rudného pilíře vystřeluje rudu a příčně oslabuje zvýšený pilíř na polovinu jeho směrné délky až k prolomení. Při této práci se přirozeně uvolní hrazení v zabírkovém komíně a stařiny částečně zaplní rozvíjející se komoru. Před zavalením komory se obvykle zhotovovalo lehké příčné hrazení, aby se stařiny nevylily daleko do podložní směrné chodby. Pak se rozstřelil zbytek zvýšeného pilíře a zával se opět zachytil příčným hrazením v podložní směrné.

Tento způsob dobývání rudy v malé mocnosti byl bezpečnější a zvláště v porušených částech ložiska umožňoval čisté a skoro úplné vytěžení rudy.

Ve středních a velkých mocnostech se dobývání ustálilo na příčném pilířování s přirozeným závalem, což bylo v podstatě rovněž mezipatrové zavalování, avšak směrně a příčně omezené velikostí pilířů.

Dobývat se v tomto případě opět začínalo ve zvýšené od zabírkového komína a přirozené hranice ložiska nebo bloku. Nejdříve se vystřílel záběrový stupeň od tohoto komína zpět z pole, a to tak, že se odstřílela ruda ze stropové celiny nad zvýšenou od jejího spodku ke stropům. Pak se postupně stropy sestřelovaly a vykolmovaly. Vznikla tak malá komůrka, která měla zeslabené stropy až skoro k prolomení. Před jejich prostřelením a zavalením komůrky se postavilo dřevěné hrazení v zabírkovém komíně a v dalším komínku z podložní do zvýšené, a to na úrovni počvy zvýšené. Toto hrazení zachytilo stařiny po zavalení komůrky, aby nevytelky až do podložní směrné chodby. Dobývací práce pak již postupovaly současně na zvýšené i na podložní směrné chodbě. Na zvýšené se vystřeloval další záběrový stupeň ve stropové celině jako dříve, tj. od spodku ke stropům se oslabovala stropová celina a stropy nad zvýšenou, a zakolmovaly se až k dalšímu podvalu. Na podložní směrné jiný lamač obdělával prvý zvýšený rudní pilíř od zabírkového komínu zpět z pole k následujícímu komínku. Při tom opět od spodků rudného pilíře vystřeloval rudu a příšně oslaboval zvýšený pilíř na polovinu jeho směrné délky, až na prolonemí. Pak opět vykolmoval stropy nad zabírkovým komínem a nad částí směrné chodby v délce asi 3,5 m, tj. přes šíři zabírkového komína a půl prvního zvýšeného rudního pilíře. Tak se vytvořila opět komora, jejíž rozměry jsou již větší než komůrky nad zvýšenou a je také vyšší o výškový rozdíl mezi počvou podložní směrné chodby a počvou zvýšené. Při této práci se přirozeně opět uvolnilo hrazení v zabírkovém komíně a stařiny zaplnily částečně rozvinutou komoru. Tyto postupné podvaly byly výhodné, protože vytvářely přirozený splav, po kterém další ruda, vystřelená z vykolmovaných stropů sjížděla až na počvu podložní směrné chodby. Celý tento pracovní pochod vyžadoval, aby jak lamači, tak i provozní technici odhadli vhodnou sílu oslabovaných stropů a stanovili okamžik, kdy dojde k závalu a tak řídili vytěžení komory a její postupné zavalování.

Správným řízením závalu se zajišťovala nejen dobrá výrubnost ložiska, ale i čistota vytěžené rudy, protože jím bylo umožněno úplné odtěžení nastřílené rudné zásoby. Muselo se ovšem dbát na správné zakolmování stropů nad podložní směrnou chodbou, aby pak nebyly vzdáleny při dobývání ve středu mocnosti z přerážky do nadloží. Včasným zavalováním komor se také udržovala bezpečnost dobývání, protože se tím vylučovala možnost pohybu lamačů pod vysokými stropy.

Před zavalováním komor se obvykle zhotovovalo lehké příčné hrazení, aby se stařiny nevylily daleko do podložní směrné chodby. Pak se rozstřeloval zbytek zvýšeného pilíře a stropy nad ním se opět kolmovaly. Zával této komory se opět zachytil příčným hrazením v podložní směrné. Zde postupovala práce tak, že se vykolmovaly stropy nad komínkem a částí podložní směrné chodby opět až k vytvoření slabé stropové klenby, která se nakonec prostřelila.

Tam, kde byla soudržnost rudy dobrá, se dobývalo bez ražení komínků a zvýšených a vytvářela se komora přímo z podložní směrné chodby, a to stupňovitým vystřelováním a vykolmováním stropů. Vznikly tak vysoké a rozměrné komory, u kterých bylo nutné dodržovat vykolmování stropů nad podložní směrnou, aby další postup rubání ve středu mocnosti byl snažší a nezvyšovalo se nebezpečí prací v rubání při odvrtávání stropů.

Zavalením komory na podloží bylo umožněno rozvinutí práce ve středu mocnosti, a to z první přerážky. Práce se zde prováděla tak, že se první rudný pilíř u přirozené hranice zeslaboval - obdělával směrně na polovinu své šíře. Pak se opět vystřelovaly a vykolmovaly stropy nad touto obdělávkou a docházelo k postupnému zavalování vzniklé komory. Následovala pak likvidace zbylé poloviny pilíře a opětné sestřelování a vykolmování stropu až k dalšímu závalu. Rozsah závalu se zase vymezoval vhodným příčným hrazením. Pak už zbylo pouze vykolmování stropů nad částí překopu, která se uvolnila vydobytím středního pilíře. Byla-li mocnost ložiska menší než 8 m, takže tento pilíř hraničil přímo s nadložní směrnou chodbou, obdělávala se zbývající polovina pilíře přímo z nadložní chodby, a to příčně, od hranice nebo od stařin, a práce u nadloží končila sestřelením klínovitých stropů nad nadložní chodbou. Rudné celíky, které se někde ponechávaly pro zpevnění neúnosného nadloží, se sestřelovaly současně s likvidací pilíře při nadložní směrné.

Ve velkých mocnostech postupovalo dobývání pilířů od podložní chodby k nadložní obdobně, tj. nejdříve směrnou obdělávkou pilíře na polovinu, sestřelováním a vykolmováním stropů nad obdělávkou,závalem a opět směrným likvidováním zbylé poloviny pilíře a stropů nad ním. Přitom se vždy dobýval nejdříve pilíř bližší k podloží a postupně se pak dobývaly pilíře bližší k nadloží.

Báňské bezpečnostní předpisy nařizovaly, aby porub bližší k nadloží byl vždy alespoň o 5 m ve středu rubání zpožděn proti sousednímu dílu, bližšímu k podloží. Tím se zabránilo spojování sousedících porubů, zamezily se ztráty rudy předčasným závalem ze sousední komory, a konečně se i zlepšila bezpečnost pracoviště. Kromě toho se dbalo, aby stařiny byly již usazené a nepřesypávaly se při střelné práci na rudu v sousední komoře. Dále bylo předepsáno, aby dobývání, při nadloží na hořejším, vyšším patře, předcházelo dobývání při podloží spodního, nižšího patra alespoň o 15 m.

Nevhodné bylo ponechávat mezi dobývkou na zvýšené a na podloží větší odstup než bylo předpisy požadováno, protože se na těchto pilířích velmi brzy začaly projevovat účinky horského tlaku a jejich pozdější dobývání bylo nesnadné a nebezpečné.

Byla-li mocnost ložiska menší než 8 m, bylo možné razit podložní směrnou chodbu těsně před pilířováním, protože pilíř při nadloží menší a nesnesl předčasnou přípravu. Pak si vyražení této chodby prováděla osádka až těsně před vlastním dobýváním.

Tam, kde byla mocnost ložiska střední, 3 až 6 m, razily se pro jeho vydobytí z nadložní směrné chodby pouze přerážky k podloží, komíny a zvýšené a po vydobytí rudy na zvýšené se obdělával zbylý pilíř směrně i příčně, někdy jenom příčně. Postup dobývání zůstal jinak podobný dříve uvedenému postupu.

Rubání ložiska a jeho příprava byly organizovány tak, že v bloku rudy otevřeném svážnou nebo sýpem se obvykle na dvou nejvyšších patrech dobývalo, a to na obou stranách svážné a na třetím patře pod nimi se prováděla přímá příprava k dobývání.

Přípravné práce v rubání byly organizovány tak, že družstva zvaná vrtačková (očíslovaná arabskými číslicemi), prováděla připravu pro dobývání, sledné a otvírkové práce, práce v hlušině a ražení důlních děl. Družstva zvaná pilířová (číslovaná římskými číslicemi), prováděla vlastní dobývání.

Sled činnosti pilířových a vrtačkových družstev v jednom dobývaném bloku byl upraven tak, že mezi tím, co na nejvyšším patře dobývalo rudu jedno či dvě pilířová družstva po obou stranách svážné nebo sýpu, o patro níže pod nimi dbývala rudu další dvě pilířová družstva. Na dalším patře razily jedno či dvě vrtačková družstva patrovou chodbu od svážné nebo sýpu k hranici ložiska. Pak razila vrtačková družstva úplnou přípravu pro dobývání, chodby, komínky, přerážky, překopy v rudě apod.

Takto postupovala příprava a porub ložiska na jednotlivých patrech. Když se porub na nejvyšším dobývanem patře přiblížil z obou stran až k předposledním pilířům hraničícím se svážnou, odešlo jedno pilířové družstvo na jiné připravené patro a zbylé družstvo na patře provádělo dobírku patra. V takovém případě se nejprve spustil lanový buben s brzdičem o jedno patro níže a za ním se ve svážné vybudovalo hrazení. V sousedním lezném komíně se vybudoval sýp a lezení. po této přípravě dobývalo pilířové družstvo rudu normálním postupem. Dobývání patra končilo likvidací pilířů po obou stranách sýpu a to nejdříve jejich oslabením na polovinu. Pak se vybudovalo silné hrazení nad sýpem a lezením a sestřelily se zbytky pilířů.

Konečné vytěžení rudy z dobývky nebylo úplné a zásoba byla více znečištěna hlušinou. Proto se dobírka patra střídala na obou stranách svážné, tj. bylo bylo-li jedno patro dobíráno do sýpu na východní straně bývalé svážné, byla dobírka o patro níže prováděna na západní straně. Tento způsob umožňoval lepší vybrání rudy, která při dobírce zůstala ve stařinách.

Počet družstev pracujících v jednou rudném bloku se řídil výkonností svážné nebo sýpu, případně i dalších dopravních prostředků, kterými se odtěžovala ruda z bloku. Chrustenické svážné, které vesměs nebyly delší než 8 pater, umožňovaly odtěžení asi 100 důlních vozíků, když si jejich spouštění prováděli sami lamači. Byl-li u brzdiče přidělen samostatný pracovník, zvýšila se výkonnost svážné na 120 a u XIX.svážné až na 140 vozů za směnu.

Vrtačková družstva byla obvykle složena z jednoho nebo dvou lamačů, případně ještě jednoho pomocníka (mladolamače).

Pilířová družstva v malé mocnosti mívala dost často pouze jediné porubové pracoviště a druhým a třetím záložním pracovištěm bývalo přípravné dílo, kterým si pilířové družstvo razilo úplnou přípravu a nahradilo tak vrtačkové družstvo.

Svážné byly obvykle obloženy dvěmi až čtyřmi pilířovými družstvy a dvěmi až třemi vrtačkovými družstvy. Na nejvyšším patře byla po obou stranách svážné dvě pilířová družstva. Na patře pod nimi buď dvě nebo jedno družstvo pilířové a jedno nebo dvě družstva vrtačková. Pod nimi pak na nižším patře další jedno nebo dvě vrtačková družstva. Tato družstva se střídala na patrech tak, že družstvo z nejvyššího dobývaného patra sestoupilo po dokončení obývky na nejbližší připravené pracoviště po vrtačkovém družstvu na nižším patře a vrtačkové družstvo sestoupilo na další patro na přípravu.

Provozní technici museli dbát, aby pilířová družstva měla včas připravená vhodná dobývková pracoviště, aby sled přípravných a dobývkových prací umožňoval optimální možnou těžbu sýpem nebo svážnou a aby byl připraven i dostatek záložních pracovišť. Také museli dbát, aby byl udržen předepsaný minimální odstup 5 m mezi dobývkami na patře a 15 m mezi dobývkami na patrech nad sebou.

Chrustenické ložisko, jehož poměrně klidné uložení umožňovalo dobré a úplné vytěžení jeho zásob, mělo pouze ve druhém revíru mezi patry 58 a 62 vyvinutou mohutnou vrásu, takže na úrovni 60.patra bylo v šíři 25 až 30 m uloženo zcela vodorovně a yblo zde asi 6 až 7 m mocné. Tuto část dobývalo v letech 1940 a 1941 pilířové družstvo č.1, složené ze 6 lamačů. Postup rubání zde umožnil rozvinutí sítě pilířů na způsob klasického kladenského pilířování. Zde těžená rudy byla sypána do dvou sýpů a z nich vypouštěna na 62.patro a odtěžována dvěma běhači na XVIII.svážnou. Pro nebezpečí exploze metanu zde byly používáno pouze akumulátorové lampy.

Intenzivní vývoj národního hospodářství po 2.světové válce a požadavek na zvýšení produktivity a snižování nákladů na těžbu vyvolávaly stále naléhavější potřebu změnit dobývací metodu a vytvořit tak předpoklady pro využití tehdy známých nakládacích strojů. Poruby postupně přecházely po úklonu do středních mocností, zejména v západní části důlního pole v oblasti XVIII. a XXI.svážné a s dalším postupem těžby do hloubky pak i do malých mocností na 2 až 3 m. I tato okolnost byla vhodná pro vyzkoušení některých známých dobývacích metod a pro jejich upravení na poměry v dole.

Jako první nová dobývací metoda se zkoušel porub na skládku.

V roce 1955 se založil porub v západním úseku ložiska XIX.svážné, kde při úklonu 37o byla nepravá mocnost 8 m. Vyústění sýpů z prostory porubu bylo na 66.patře. Po úklonu měl porub rozsah mezi 63. až 65.patrem, tj. asi 15 m, a ve směru ložiska 16 m. Na záapdní straně podél ohraničující poruchy byl vyražen komín při nadloží na 64.patře, na východě byl porub ohraničen dalším komínem, vyraženým rovněž na 64.patře při nadloží. Oba sloužily jako přístupové cesty do dobývky.

Tři sypné komíny ze 66.patra na 65.patro se nálevkovitě rozšiřovaly na úrovni 65.patra, kde se zahájilo podsekávání bloku v plné mocnosti. Již tehdy dělala potíž příliš velká plocha obnažených stropů po ukončení podseku. Dalším nebezpečím byla přítomnost staré chodby na 64.patře. Aby se zabránilo případnému náhlému zaboření stropu porubu, obnažila se chodba v celém průběhu porubem přehnáním stropů porubu podél podloží. Tím se přešlo na rubání komorou.

Za základ rubání se vzala podložní chodba na 64.patře, z níž se razily překůpky k záseku u nadloží a z nich se pak vrtalo vějířovitě od podseku k nadloží a dovrchně ke stařinám nad 63.patrem. Překůpky se postupně zkracovaly až na základní podložní chodbu a porub každého záběru končil vrtáním po podloží jak úpadně, tak dovrchně. Proti stařinám dříve vyrubaného 63.patra se ponechával ochranný stropní pilíř o síle 1 m, aby se stařiny neprovalily do komory.

Výhody tohoto dobývání proti původnímu postupu spočívaly v tom, že osádka porubu byla po dobu vrtání neustále kryta stropy zmíněných vrtacích překůpků, případně podložní chodby.

Tímto postupem se vyrubal úsek bloku nad posledním, západním sýpem a nad sýpem prostředním, tj. asi 2/3 zásob připraveného bloku. Tím se obnažily stropy vybrané prostory tak, že došlo k předšasnému zavalení dobývky hlušinami z nadloží. Nevyrubaný zbytek bloku nad východním sýpem se vyrubal později starým způsobem.

Rubanina se těžila sýpy do vozíků a ty se ručně odbíhaly na svážnou. Vypouštění ze sýpů značně ztěžovaly velké kusy rudy, které ucpávaly ústí sýpů a musely se v nich rozstřelovat. Ve snaze snížit kusovitost se 6 x střílelo milisekundovými palníky. Výsledky ale nebyly uspokojivé, docházelo k selhávkám.

Zkušenosti z tohoto pokusu jednoznačně ukázaly, že nebude možno otevírat větší prostory pod putujícím závalem. Při malém úklonu a velké mocnosti by bylo nutno ponechávat proti stařinám nejbližšího vyrubaného patra poměrněsilný stropní pilíř, který se však stejně při velké ploše stropu dobývky předčasně prolomí. Zával se nedá při velké úklonné délce porubu a velké mocnosti řídit.

Bylo tedy základním požadavkem u porubů v podobných úložných poměrech zvládnout spouštění závalu, aby nedovházelo ke vzniku velké prázdné komory. To bylo možno docílit vytvořením splavu hlušin, jehož vzdálenost od porubní stěny se řídila zkracováním nebo prodlužováním ochranného pilíře proti stařinám ve stropu dobývky. Rubanina se chránila před zavalením zkosením porubní stěny pod úhlem asi 45o. Zkušenost dále ukázala, že vlastní nadloží je dostatečně pevné, pokud nebylo porušeno tektonikou nebo starými báňskými pracemi a že nehrozilo jeho prolomení ani při větší obnažené ploše.

Při závěrech bylo jasné, že nová dobývací metoda mohla použít pro nakládání a dopravu rubaniny téměř výhradně škrabáků, který umožňoval dopravu rubaniny přímo ze splavu hlušin v porubu po chodbě ke komínu a jím pak na základní těžní patro do vozů a lokomotivní dopravu.

S použitím těchto poznatků se vypracovala nová technologie dobývání patrovým závalem.

Pro zkoušení se vybralo ložisko XXI.svážné na 53., 54. a 55.patře západ i východ, ve východní části rudního bloku č.5 výpočtu zásob. Nepravá mocnost byla 7 až 9 m, úklon 45 až 52o.

Přípravé práce byly hotovy již z předchozích let, kdy pro pilířování na zával byly vyraženy směrné chodby po podloží v celé směrné délce bloku. Původně se dopravovalo po jednotlivých patrech odbíháním vozíků na svážnou a po ní na 56.patro. Pro nový způsob dobývání se jednotlivá patra propojila na 56.patro komíny v rudě po podloží ve vzdálenostech 50 až 60 m, odpovídající optimální délce škrabání. Při větší vzdálenosti klesal výkon nepřehledností chodby, špatnou kontrolou lžíce při zabírání do zásoby na splavu v porubu a ničila se lana otěrem o nerovnost boků chodby.

Vlastní príprava dobývky spočívala ve vyražení směrné chodby po podloží a při nadloží, jestliže mocnost činila 6 až 7 m. V případě, že byla větší, vyrazila se ještě jedna směrná chodba, tzv. střední. Pilíře mezi těmito chodbami mesměly být silnější než 1,5 m, aby se zaručilo dokonalé vytěžení rubaniny po odstřelu z prostoru porubu.

Ražení chodeb škrabákem se provádělo jak v tomto pokusném rubání, tak i později na celém dole tak, že se v čelbě neustále pod stropem udržoval předstih do hloubky asi 1 m. V něm se upevňovala kladka na háku, jehož dřík se zasunoval do vyvrtané díry pod stropem a v ní uklínoval. Toto upevnění umožňovalo dosáhnout škrabákovou lžící až do čelby, zvednout jí pod strop a pak spustit do nastřílené rubaniny a tu odtěžit.

Boky chodby nesměly mít větší výstupky, aby za ně škrabáková lžíce nezachytávala a neztrácela rubaninu. Tam, kde byla počva mekčí, vymílala jí lžíce a v prohlubních se držela voda. Aby se tomu zabránilo, pokládaly se na počvu kolejnice, po kterých lžíce klouzala.

Čelba při ražení, dobývka a dopravní chodba se osvětlovaly reflektorem ze stanoviště obsluhy.

Chodby a komíny se vystužovaly jednoduchou dřevěnou výstuží jen tam, kde nadložní břidlice jevily snahu opadávat a boky ujíždět po podloží do prostoru chodby, případně kde chodby procházely poruchovým pásmem.

Vlastní rubání začínalo vystřelováním ložiskové výplně po podloží vzhůru k stařinám nejbližšího vyrubaného patra v zabírce asi 2 m. Proti stařinám se ponechával ochranný pilířek o síle asi 1 m, aby držel stařiny. Vývrty se zakládaly pod úhlem 45o a tím se vytvářelo i stejné uklonění boku porubu k základní těžné chodbě.

Po skončení výlomu na podloží se ve druhé etapě odstřelovala ruda nad stropem tak dlouho, až se strop vyrubané prostory přiblížil na vzdálenost 1 m ke stařinám vyššího patra. Rubanina se postupně odtěžovala škrabákem a po vyprázdnění takto vzniklé prostory se spustil zával po podloží tím, že se rozstřelil pilířek proti stařinám ve stropech komory.

Hlušiny vytvořily splav, na který se pak ruda při dalším záběru nastřelovala. Udržováním zkosených stšn porubu a ochranného pilířku se udržovala i volná prostora mezi boky porubu a hlušinovýn splavem, odkud se škrabákem ruda ze splavu těžila. Z volné prostory se také vrtalo.

Po každém vyvedení záběru až na mocnost ochranného pilířku se tento ve vyrubané prostoře o šířku záběru zkrátil a spustily se tak opět stařiny na splav. Nemohlo tedy dojít ke vzniku velké nezavalené komory s velkou plochou obnažených stropů. Tak postupoval porub po směru až ke komínu a porub pokračoval dále, až do úplného vyrubání celé směrné délky rubané chodby.

Nejdůležitější bylo upevnění kladky pro škrabáková lana v porubu tak, aby se mohla dostat lžíce co nejvýše na splav a vytěžit všechnu rudu. Postupně se vyzkoušelo několik způsobů, z nichž se prakticky nejlépe osvědčily a dále používaly:

Nová dobývací metoda se po vyzkoušení na výše popsaných pracovištích postupně rozšiřovala na ostatní pracoviště v dole a prakticky nahradila staré pilířování na zával. Přinesla snížení metráže přípravných prací o cca 60 % a zvýšení výkonu v rubání o cca 15 až 20 % podle povahy porubu.

Vedle škrabáků se začaly v roce 1956 nasazovat do provozu i lopatové nakladače NL-12-V na ražení chodeb, zejména v hlušině a v některých příznivých podmínkách i v porubech. Zde zejména tehdy, jestliže šlo o ražení nebo dobývání nejspodnějších pater bloků, která se již nedala podsednout a použít škrabáků.

Ve snaze zvýšit kapacitu porubů a omezit ražbu patrových přípravných prací na minimum, zkoušely se na XV.svážné - východ poruby patrovým závalem přes dvě patra, tj. s úklonnou délkou 15 m. Výsledky nebyly uspokojivé, protože nebyly k dispozici těžké vrtací soupravy pro dlouhé vývrty domácí výroby (jen anglická vrtačka Climax a sovětská KCM 4) a nepodařilo se docílit řízení závalu tak, aby nedocházelo k předčasnému zavalování porubu putujícím závalem.

Ve spodních úsecích důlního pole, kam postupně dobývky přecházely do malých mocností (asi 2 m), se upravila tato dobývací metoda na dobývání zátinkou s dovrchním záběrem. Postup byl prakticky stejný, změna byla jen v tom, že při uvedené mocnosti se odstřelovala rubanina ve stropech porubů. Tam, kde byly pevné stropy, pracovalo se v porubu otevřeném do závalu, tam, kde nadloží nedovolovalo otevřít větší prostoru, ponechával se proti závalu asi 1 m silný pilíř, který se po vyrubání zátinky rozstřelil a vytěžil. Kde byly mimořádně příznivé poměry, zvyšovala se výška porubu na 1,5, v některých případech až na 2 patra, tj. 10 až 15 m po úklonu.

Na XXIII.svážné - západ se zkoušela možnost dobývat v mocnosti 2 až 2,5 m stěnováním. Pokus nebyl úspěšný, protože při trhací práci docházelo k pravidelnému poškozování dřevěné výstuže porubu v rozsahu, který vyžadoval prakticky celou její obnovu. Příčina byla v tom, že nadloží netlačilo na dřevěnou výstuž, nezatahovalo jí a ruční utažení dřevěných stojek nestačilo.

Po všech těchto pokusech a vývoji nových dobývacích metod se tedy na závodě zavedla jako vyhovující dobývací metoda etážového závalu.

Zavedení škrabákové dopravy znamenalo hluboký zásah do vžitého způsobu otvírky. Nejprve odpadala ruční doprava vozíků po jednotlivých patrech, kdy si každá osádka porubu odbíhala na svážnou sama. Těžba se soustřeďovala škrabáky zprvu přes kratší komíny na některé sběrné patro v bloku a tím se těžilo na svážnou. Později, když se nová dobývací metoda zavedla prakticky na všechna pracoviště, odpadly svážné úplně a nahradily se dlouhými sýpy, umístěnými v podloží bloků a vedoucími na základní patrové chodby. Kapacita těchto sypných komínů byla prakticky neomezená a když se ruční ovládání uzávěrů sýpů nahradilo postupně pneumatickými válci, zjednodušila se i obsluha a odstranila dřívější pracnost.

Použití škrabákových vrátků při těžení z porubů přineslo však i problémy vyvolané změnou kusovosti těžené rudy a možnosti jejího zvýšeného znečištění hlušinou. Zatímco při ručním nakládání mohla osádka porubu naložit do vozu jen takové kusy, které zvládla lidskou silou, dopravila škrabáková lžíce do sypného komína i kusy rudy, které byly nad povolenou velikost a které pak vyvolávaly při dalším zpracování značné potíže. Ucpávaly výpustě komínů, zakliňovaly se ve vozících a pokud se pražilo, byly příčinou nedopražení rudy. Ústí komínů se proto opatřovalo rošty z kolejnic. Stejně tak škrabáková lžíce, která se dostávala do styku s hlušinou při dotěžování rudy na splavu v porubu, umožňovala značné znečištění rubaniny.

Úprava rudy

Na prostředním nádvoří dolu byly od zahájení podzemního dobývání vybudovány pražící pece. v době dokončení výstavby závodu měl závod 34 pecí, a to po osmi ve čtyřech řadách a na východní straně ještě dvě pece. Přes velký počet pecí ale v době nejvyšší těžby muselo probíhat pražení i v noční směně.

Po zkušenostech z provozu pražících pecí v Nučicích a na Krahulově byly v Chrustenicích postaveny pece vysoké 7 m, takže jejich kapacita byla vyšší a proces pražení rudy probíhal déle, ruda se lépe propražila.

V pražících pecích se ruda za dostatečného přístupu vzduchu nejen okysličovala, ale současně ztrácela i vodu, tím se stávala pórovitou. Ztrátou vody a uvolňováním oxidu uhličitého ztrácela ruda asi 20 až 35 % své váhy. Při pražení se také měnila síra obsažená v pyritu.

Každá pražící pec byla postavena na mohutných základech z lomového kamene, hlubokých asi 3 m. Vlastní základ pece tvořilo litinové mezikruží, sešroubované ze šesti segmentů, které stálo na šesti litinových sloupech, vysokých 1 m. Na tomto mezikruží byl vyzděn ze šamotových tvárnic válcový plášť pece. Dolní polovina tohoto pláště měla sílu stěny 50 cm, horní 30 cm. Každá druhá vrstva tvárnic byla stažena železnou obručí. V plášti pece byly rozmístěny otvory 8 x 12 cm, vždy 4 v jedné vrstvě tvárnic až do dvou třetin výšky pece. Měly sloužit ke kontrole a regulaci tahu vzduchu v peci.

Dolní okraj pece, tj. litinový věnec, byl 1 m nad podlahou. Na podlaze, uprostřed pece, byl vyzděn kužel, vysoký 1,2 m, o průměru základny 1 m. Vrchol kužele byl kryt litinovým kloboukem. Účelem tohoto kužele bylo roztlačovat klesající praženou rudu od středu k obvodu pece, aby se usnadnilo nakládání. Podlaha kolem pece byla kryta litinovými deskami.

Vrchní okraj pece ve výši 7 m byl zapuštěn do plošiny, která byla vybudována z litinových ploten, položených na nosné konstrukci z profilových želez, upevněnných na 65 litinových sloupech 6,5 m vysokých. plošina umožňovala zavážení pecí.

Světlý průměr pece byl 2,85 m, obsah 56 m3 a kapacita 25 až 32 t pražené rudy za den.

Zavážení rudy prováděli zavážeči důlními vozíky s čelním vyklápěním o obsahu 0,54 m3, které se od štoly spouštěly brzdičem asi 2 m na poval pražících pecí a zde po litinových deskách rozvážely k jednotlivým pecím. Vrstva rudy v peci se pohazovala odpadovými uhelnými kaly z kladenských dolů, zejména při obvodu pece, protože zde byla ruda více ochlazována od pláště. Na jednu vrstvu rudy , tj. na obsah 4 až 5 vozíků, se dávalo 260 až 300 kg uhelných kalů. Správně měla být každá pec na konci směny zavezena až 20 cm pod okraj.

Na průběh pražení mělo vliv mnoho podmínek. Základním požadavlem bylo, aby měla ruda rovnoměrnou kusovost a neobsahovala mnoho drobné rudy, která pec utahovala. Největší kusy měly bát asi 30 cm, aby se dobře propražily. Vliv na pražení mělo i počasí.

Pražení v peci probíhalo ve třech pásmech. V prvním, ohřívacím, se ruda ohřála na teplotu asi 800oC, kdy začínalo unikání oxidu siřičitého a uhličitého. Ve druhém, pražícím, pásmu se ruda pražila za teploty800 až 1000oC. Při překročení teploty docházelo ke spékání rudy.. Ve třetím , ochlazovacím, pásmu se ruda chladila na 200oC.

Na podlaze u pecí odtahovali praženou rudu z pecí pražiči. Tažením rudy se řídil chod pece a propražení rudy. “Tažení” muselo být prováděno stejnoměrně po obvodu pece, tím se udržovalo pražící pásmo ve správné výšce, tj. mezi 1/3 a ˝ výšky pece.

Tažení se provádělo tak, že pražič vytahoval hákem z pece kusy pražené rudy a rozprostíral je na plotnách kolem pece, aby rychleji vychladly, ruda mohla být roztlučena a vybrány z ní kusy hlušiny. Kusovou rudu nakládal pražič vidlemi do košů visuté lanové dráhy a plné koše odvážel k odeslání. Drobnou rudu nakládal lopatou do košů a odvážel k násypce do třídírny. Hlušiny odváženi dva běhači v kiplorách nebo důlních vozících k výtahu a na odval mimo závod.

V třídírně se drobná ruda třídila na bubnovém třídiči na kostku velikosti 15 - 30 mm, na krupici 5 - 15 mm a prach 0 - 5 mm. Prach se odvážel v kiplorách od třídírny k lanovému výtahu a jím k násypce na vibrátor Seltner, kde se odtříďoval prach 0 - 1,5 mm a krupička 1,5 - 5 mm. Všechny frakce se dopravovaly lanovkou do zásobníků v železniční stanici Loděnice.

Ze 100 kg vsázky surové rudy se dostávalo 70 až 80 kg rudy pražené. Spotřeba uhelných kalů byla asi 6 kg na 100 kg rudy.

Koše visuté lanovky měly obsah 0,35 m3 a náklad pražené rudy v nich vážil 4,4 q.

V roce 1957 se pražení zastavilo, protože vysoké pece přestaly odebírat kusovou rudu a ruda se začala dodávat do hrudkoven v Králově Dvoře a Ejpovicích.

Ukončení provozu

V posledních letech se hospodářské výsledky závodu neustále zhoršovaly a tento vývoj působil na zvyšování výrobních nákladů. V důsledku toho došlo k rozhodnutí nadřízených orgánů, aby se těžba na dole zastavila a závod zlikvidoval.

K zastavené došlo ke dni 30.6.1965 a podle schváleného likvidačního plánu se od 1.7.1965 zahájily likvidační práce, které skončily 30.6.1966.

V současné době na 8.patře dolu buduje společnost CMA důlní skanzen.

 

Tabulka 1. Technické údaje těžního zařízení I.vlečné jámy

    Lanovka pro dopravu rubaniny Řetězová dráha ve štole Zařízení pro jízdu mužstva
délka dráhy

m

 974,12 55,0 974,12
výškový rozdíl

m

 236,5 0 236,5
hodinový výkon

vozů

 65 56  
 

t

 64 63  
 

mužů

     240
rychlost

m/s

 1,0 1,0 2,5
počet vozů na trati

ks

 44 2 2
vtdálenost vozů

m

 44 44  
počet stanic   2 2 3
průměr lan

mm

 33   2 x 16
průměr řezězu

mm

   16  

Tabulka 2. Technické údaje těžního zařízení II.vlečné jámy

    Lanovka pro dopravu rubaniny Řetězová dráha ve štole Zařízení pro chůzi mužstva
délka dráhy

m

 585,0 25,0 585,0
výškový rozdíl

m

 138,0 1,2 138,0
hodinový výkon

vozů

 48 48  
 

t

 46,6 46,6  
rychlost

m/s

 0,8 1,2 0,8
počet vozů na trati

ks

 13 2  
vzdálenost vozů

m

 44 20  
počet stanic   2 2 2
průměr lan

mm

 36   10
průměr řetězu

mm

   12  

 

Tabulka 3. Nadmořské výšky některých objektů závodu