DĚJINY DOLOVÁNÍ NA CHOMUTOVSKU

RUDY DRAHÝCH A BAREVNÝCH KOVŮ

Přísečnice

Jednou z nejstarších báňských oblastí Krušných hor a snad i Čech byl rudní revír v okolí Přísečnice. Vedle magnetitu ve skarnech a vedle hematitových žil zde byly dobývány žíly se stříbronosným galenitem a později žíly s polymetalickou rudní výplní, které se příliš neodlišovaly od jáchymovských a božídarských žil. Vedle stříbrných rud, místy v oxidační zóně i ryzího stříbra, se zde vyskytovaly rudy arsenu, kobaltu, niklu, vizmutu, v menším množství rudy mědi, cínu a wolframu, které byly v žilné váplni provázeny barytem a fluoritem.

Přísečnice ležela na starí hraniční stezce a byla prý původně založena v blízkosti ložiska železné rudy na tzv. Kremsigeru, kde byly zastiženy i stříbrné žíly. První písemný doklad, který hovoří o existenci městečka, pochází z roku 1335. Kolem roku 1340 byly založeny stříbrné doly.

V roce 1342 zde byla vybudována i mincovna, dobývalo se zde tedy značné množství stříbra. Až do poloviny 15.století nejsou o těžbě stříbrných rud zachovány žádné informace. Zprávy z tohoto období uvádějí jen železné doly a s nimi spojené hamry. Pocházejí například z lenního listu Karla IV., vydaného roku 1352 pánům ze Šumburka, ze zprávy o obchodu kadaňským a chebským železem v Českých Budějovicích roku 1364. Větší intenzitu dobývání a zpracování železné rudy dokazují údaje ze začátku 15.století.

Roku 1420 byla Přísečnice povýšena na městečko a již za 4 roky byla zpustošena německým nájezdem. Obnovené městečko postavili obyvatelé o něco jižněji. Z poloviny 15.století se zachovaly poznámky o dolování drahých kovů, které se tehdy rozvinulo natolik, že páni z Lobkovic jako držitelé panství Hasištejn si vymohli roku 1459 od krále Jiřího z Poděbrad rozsáhlé horní privilegium, podle kterého mohli svobodně dolovat v okruhu 3 mil od Hasištejna. To se vztahovalo především na přísečnický rudní revír a je jím výslovně potvrzena těžba stříbra. Po prvním privilegiu, vydaném pro Mikuláše z Lobkovic 17.5.1459, následovala další privilegia a jejich potvrzení pro jeho potomky a příbuzné v letech 1473, 1490, 1500, 1514, vydávaná králem Vladislavem a roku 1545 králem Ferdinandem I. Tento panovník však již následujícího roku vykoupil panství Přísečnice a dosavadní městečko povýšil na horní město, kterému dne 25.5.1546 udělil horní svobody a které podřídil jáchymovskému vrchnímu hornímu úřadu. Současně byl pro doly zaveden v plném rozsahu jáchymovský horní řád. Město spravoval královský úředník Matyáš ze Šarfenberka, proti kterému bylo ale vzneseno obvinění z pustošení dolů nejen od horníků, ale i od Lobkoviců. Arcivévoda Ferdinand, syn Ferdinanda I., byl nucen vyslat roku 1550 vyšetřovací komisi pod vedením jáchymovského horního hejtmana Bohuslava Felixe z Lobkovic na Hasištejně, aby nastolila pořádek a přezkoumala nároky Viléma a Šebestiána z Lobkovic.

Doly nebyly nikdy zcela bez výkyvů a čím déle byly v provozu, tím spíše mohlo dojít k tomu, že se přestaly vyplácet. Takové období nastalo na některých dolech v polovině 16.století také v Přísečnici. Roku 1556 povolil sjezd těžařů placení cupusů na štole Václav a navrhoval podniknutí kutacích pokusů v okolí. Vyúčtování dolů později prokázalo, že během 10 let připadal 1 rok výnosu na 9 let cupusů.

Přesto lze označit 16.století za dobu největšího rozkvětu zdejších dolů. Svědčí o tom relace jáchymovského vrchního horního úřadu z roku 1587, která je dokladem živé hornické činnosti v Přísečnici ke konci 16.století a současně dokazuje, že se dolovalo na všech známých dolech v oblasti. poměrně vysoká úroveň dolování se udržela až do začátku 17.století, což dokazuje mezi jiným i značná suma, kterou byla schopna obec zaplatit roku 1617 jako výkupní cenu za poddanské poplatky a reality. Přísečnice se tak stala svobodným královským horním městem.

V této době bylo ještě dobýváno značné množství rudy, jak dokazuje nová tavící pec vybudovaná roku 1622 na tzv. Hamerním vrchu Janem Wohnsiedlerem. Následujícího roku byla zkonfiskována tavící huť na stříbro a měď dosavadnímu císařskému hejtmanovi přísečnického panství, Samsonu Schindlerovi z Hohenwaldu, který se přidal na starnu českého direktoria proti Habsburkům.

Přesto se ale již začaly projevovat obtíže. Většina dolů byla vyrubána až na úroveň dědičných štol a pronikání do větších hloubek předpokládalo vynaložení značných nákladů na jejich odvodňování. Zařízení vodotěžných strojů naráželo vzhledem k poměrně plochému terénu a malém množství pohonné vody na velké potíže a ražení hlubší štoly než Dům rakouský bylo téměř nemyslitelné, protože při relativně malém rozdílu ve svislé hloubce by dosahovala neúnosné délky. Mnohem příznivější byla situace železorudných dolů, protože ložiska byla mnohem méně vyrubána, nevyžadovala tak vysoké investice a doly mohly překonat válečné obtíže snadněji.

Třicetiletá válka postihla především stříbrné doly. První obnovovací kroky po válce začal provádšt stát a již před rokem 1644 začal zmáhat a čistit na vlastní náklad značně zabořenou dědičnou štolu Dům rakouský. Štola byla postupně otevřena až do délky 1900 sáhů (3600 m), aby na ní mohly být konány pokusy o otevření některých starých dolů. Výsledky byly ale poměrně slabé. Teprve když Benedikt Schmidl z Kovářské na svém železorudném dole Dorota v Mezilesí zastihl bohatou stříbrnou žílu a vytěžil několik set hřiven stříbra, a to na nově založených nálezných jámách Jiří a Jan, oživil se zájem o stříbrné doly a došlo k ražení odbočky z dědičné štoly Dům rakouský, která měla uvedené nálezné jámy podsednout. Podle smlouvy, uzavřené mezi Schmidlem a jáchymovským horním hejtmanem jménem krále, razil král odbočku na vlastní náklady, stříbrná ruda měla být dělena na polovinu mezi oba těžaře, železná ruda zastižená odbočkou měla patřit pouze králi.

Počet nově zpřístupněných starých dolů i štolou zastižených stříbrných žil byl vysoký. Těžaři ale nebyli odhodláni otevřít doly a královy prostředky nedostačovaly k tomu, aby je vzal do provozu sám. Pouze obec Přísečnice, aby jí zůstal statut horního města, dolovala se ztrátou na dvou obecních dolech Tři labutě a Požehnání Boží. Vysoké kontribuce a vojenská posádka, které město příliš zatěžovaly, vedly již v roce 1661 k opuštění dolu Požehnání Boží.

Báňské podnikání na tříbrných dolech ve 2.polovině 17.století jen skomíralo. Roku 1687 byly v provozu jen štola Dům rakouský a důl Nebeské vojsko, které tehdy poskytovaly za celý rok pouze 91 hřiven stříbra (21,4 kg).

Teprve na začátku 18.století, kdy se zkonsolidovala hospodářská situace země, nastaly pokusy o oživení hornické činnosti. Od roku 1707 byly postupně propůjčovány dříve opuštěné stříbrné doly a dědičná štola byla uváděna do řádného stavu. Bylo otevřeno 14 dolů a v letech 1711 a 1712 se vyrobilo 800 hřiven (188 kg) stříbra. Dobývané rudy měly obdobnou kavlitu jako z e 16.století, nebyly moc chudé.

Obtížné zmáhání stařin, velké náklady na práce vedené pod úrovní dědičné štoly Dům rakouský a nedostatek finančně silných těžařů se nepříznivě projevily již ve 20.letech 18.století. V roce 1725 bylo v provozu jen 8 dolů, vedených pouze 6 těžařstvy a roku 1771 zůstal v provozu jen důl Maria Kirchenbau. V tomto roce byla také zrušena městská tavící huť, která byla prodána hornímu úřadu. Dědičná štola Dům rakouský byla sice udržována dále, ale ne pro provoz stříbrných dolů, ale pro odvodňování železorudných dolů u Mezilesí, které podsedala svou odbočkou zvanou Ledeburská čelba.

Roku 1777 byly navrhovány horním úřadem průzkumné pokusy, neměly ale velký význam a provoz stříbrných dolů neoživily. Na přelomu 18. a 19. století byly zdejší doly opuštěny kromě štoly Josef u černého křoví, která byla rovněž dána mimo provoz a místo ní měly být vyzmáhány štoly Krásná Marie - Svornost a Nebeské vojsko. Náklady na provoz již nebyly hrazeny z příspěvků těžařů nebo obce, nýbrž výhradně z výnosů daní, které bylo povoleno věnovat na provoz dolů, tedy v podstatě na náklad státu. Roku 1812 byl otevřen důl Josef na tzv. Heegbergu (severozápadně od Přísečnice). Tento pokus se ale ukázal naprosto bezvýznamný. pozdější průzkum z let 1881 - 1885 skončil pro nedostatek finančních prostředků rovněž neúspěšně. Tím končí pokusy o obnovení těžby stříbrných rud v Přísečnici.

Kramsiger

Na severozápad od Přísečnice, v blízkosti Černého Potoka na tzv. Kremsiger Gebirge, se vyskytovaly rovněž žíly, jejichž dobývání bylo úzce spojeno s první fází báňské činnosti u Přísečnice. Relace o prohlídce dolů z roku 1716 uvádí žíly se stříbronosným galenitem, které prostupují skarnové těleso s magnetitem vedle žil hematitových. Ve starších dobách byly galenitové žíly dobývány, na konci 18.století byly zcela vyrubány.

Černý Potok

Výskyt žil stejného druhu lze pozorovat i přímo u obce Černý Potok. Východně odtud byl do dolového pole Andělský hrad začleňěn starý železorudný důl Princ Bedřich, kde rovněž galenitové žíly protínaly skarnové těleso. Nelznámější z nich byla žíla Princ Bedřich. Stříbronosný galenit se dobýval v omezeném množství současně s těžbou železných rud.

Vejprty

Veejprtský rudní revír překonal svým významem v 18. a 19. století revír přísečnický. Železná ruda se zde dobývala pravděpodobně již v 15. století, železné doly jsou písemně doloženy v první polovině 16. století. Odkrytí zdejších polymetalických žil spadá do roku 1550, kdy náhodné nalezení jedné z nich vedlo k založení dolu Jan na poušti a současně k rozsáhlým kutacím pracem v okolí.

Výplň zdejších rudních žil se příliš neodlišovala od výplně tzv. východních žil sousedního božídarského revíru, z rudních minerálů byly zastoupeny chalkopyrit, galenit, kobaltové a ušlechtilé stříbrné rudy, místy pyrit a sfalerit, v malém množství rudy arsenu, niklu a cínu. Nerudní výplň ži byla tvořena fluoritem a barytem.

Důl Jan na poušti byl založen na místě zvaném Nové zvolání. Roku 1570 byla odkryta další významná žíla přívalem vody po prudkém lijáku a založen na ní důl Milostivá ruka Páně. Vedle těchto dvou nejdůležitějších dolů postupně vznikaly další, byly zakládány stoupovny a tavící huť. Ke konci 16. století zde pracovalo přes 300 dělníků. pozornost byla upřena hlavně na zpracování stříbronosných měděných rud, které přinášely značný zisk.

Hornická činnost ve Vejprtech se rozvíjela velmi rychle. Za dobu vrcholného rozkvětu lze označit přelom 16. a 17. století. Důl Milostivá ruka Páně poskytl za 36 let 121 600 centýřů (6 814 t) stříbronosné černé a čisté mědi v ceně 1 101 960 fl. a vedle toho se ze stříbrných žil šachty Louka získalo 4 868 hřiven (1 144 kg) stříbra v ceně 58 417 fl. v provozu bylo již mnoho dolů, nejvýznamnější byly štola a jáma Michal, Feigen, Voršila, Jiří, Římský orel, Mnich, Jan, Tři paní, Pivní desátek, Antonín, Trojice, Královna atd.

Rozmach dolů vedl v roce 1607 Rudolfa II. k povýšení Vejprt na horní městečko, kterému král Matyáš udělená privilegia potvrdil roku 1616. Kromě toho povolil Vejprtům společně s ostatními horními městy na Chomutovsku výkup všech poddanských poplatků a služeb, který se uskutečnil k 1.12.1617. Během třicetileté války zdejší dolování značně ochablo, hlavně ke konci, kdy vojska generála Banéra město vypálila.

Přestože zdejší doly nebyly zdaleka tolik vyrubány jako přísečnické, postupovala jejich obnova velmi pomalu a ani snaha státu o pomoc ji neurychlila. Příčina tkvěla v nedostatku pracovních sil a hlavně ve stavu samotných dolů, které byly většinou zavaleny a obnovovací práce vyžadovaly značné finanční prostředky.

Teprve koncem 17. století došlo k širšímu průzkumu starých a k zakládání nových dolů. Nestačily na to ovšem možnosti vejprtské obce. Teprve vstup finančně silných těžařů oživil hornickou činnost. Koncem roku 1685 uskutečnil první rozsáhlejší pokus na dole Milostivá ruka Páně majitel železáren ze saské loučné Georg Bernhard Schmidl, zřídil zde vodotěžný stroj a zahájil zmáhání zavalených částí dolu. Byly objeveny bohaté nálomy rudy, ale po Schmidlově smrti zůstal důl opuštěn.

V roce 1688 byl zahájen provoz na dole Jan na poušti. Na konci roku 1697 byl podniknut rozsáhlejší průzkum starých dolů hlavně domácími těžaři podporovanými vejprtskou obcí. Po roce 1713 se báňský provoz rozrostl do značné míry. Ve Vejprtech bylo otevřeno 22 dolů. Pro finanční potíže byly ale některé doly záhy opuštěny a v roce 1725 zůstaly v provozu pouze doly spojeného těžařstva Milostivá ruka Páně, Jan Nepomucký, Novorozeňátko, ke kterým byla později připojena štola Feigen, vedle nich významný důl Jan na poušti, znovu otevřený roku 1714, dále málo nadějný důl na žíle Weissen, konečně štola Tři králové a hlubší štola Bartoloměj. Spojené doly Ježíš - Marie, Josef a Vůle Boží musely být brzy opuštěny přes nález bohatých rud pro silný přítok vody.

Tavící huť, která byla v provozu ještě v roce 1722, byla záhy nato opuštěna, roku 1751 stržena a pozemek prodán jako stavebné místo. Před polovinou století se projevil u slabších dolů nepříznivý vliv válek o habsburské dědictví po nastoupení Marie Terezie. Kolem roku 1742 byly opuštěny doly Antonín a Milostivá ruka Páně. Zhoršující se finanční situace státu nedovolila, aby mohl báňské podnikání podporovat. Teprve několik let po skončení války byla Vejprtům, Přísečnici, Výsluní a Loučné prominuta 1/5 daně a věnována na provoz dolu Jan na poušti. Stát převzal do provozu štolu Antonín Paduánský a nově založená štola Klement, která se stala nejhlubší dědičnou štolou vejprtského revíru a která měla odvodnit hlavně důl Milostivá ruka Páně.

Výsledky dalšího provozu ale nepřinesly očekávaný zisk. Štola Klement, jejíž ražení bylo neobyčejně nákladné, nezastihla žádné rudní žíly, jejichž rubání by snížilo náklady. Obecní důl Jan na poušti byl již roku 1771 na pokraji opuštění pro nedostatek financí. Štola Antonín Paduánský byla silně ohrožena důlními vodami.

Tehdy byla ještě ve Vejprtech stoupovna s 9 pěcholy, zpracovávající olověné rudy na koncentrát o obsahu 4,7 až 12 lotů stříbra na centýř (1250 až 3750 g/t). Ten byl odvážen s bohatými rudami na tavení do Jáchymova.

Dolování mělo sestupnou tendenci, Antonín Paduánský byl opuštěn již roku 1789 pro příliš nákladné čerpání vody z hloubení pod úrovní štoly a pokus o obnovu z roku 1817 byl zanedlouho ukončen. Dne 30.4.1828 došlo konečně k prorážce štoly Klement do šachty Milostivá ruka Páně, a to v hloubce 66,3 m. Štola dosáhla délky přes 1 200 sáhů (2 275 m), její ražení trvalo 50 let a vyžádalo si náklad 60 000. Výsledek odvodnění dolu Milostivá ruka Páně nebyl uspokojující. Šachta byla spojena v hloubce 38 sáhů (72 m) se šachtami Antonín a Mittelbau překopem dlouhým 280 sáhů (531 m). Další ražení dědičné štoly byla zastaveno a štola byla pouze udržována ve schůdném stavu.

Ztrátovost dolů stoupala. kolem poloviny 19.století, kdy již uhelné doly začínaly zvyšovat svoji těžbu díky pozvolnému rozšiřování železniční sítě, se ztrácel zájem o pasivní rudné doly nadobro. Roku 1854 byly práce na posledních dvou dolech, Milostivé ruce Páně a Janu na poušti, zastaveny a roku1857 prodal stát doly saskému hornímu přísežnému Th. Williamu Trögerovi za 4 000 fl. Ten důl Jan na poušti dále odprodal za 3 000 fl., ostatní majetek převedl do držení jím ustaveného těžařstva. Po jeho smrti dědicové prodali i důl Milostivá ruka Páně.

V roce 1923 se ustavila společnost Argenta, která ale do svého zániku v roce 1945 žádné práce neprováděla.

Loučná

Vývoj dolování u Loučné byl velmi těsně spjat s vývojem sousedních revírů. V Čechách to byly Vejptry a Boží Dar, za hranicemi Saská Loučná (dnes Kurort Ober-Weisenthal). Zpráv o činnosti zdejších dolů se zachovalo velmi málo a relace z 18. století ukazují, že se tehdy Loučná nepovažovala za samostatný revír, ale že se zde stýkaly správní hranice vejprtského a božídarského báňského revíru.

Provoz dolů dosáhl poněkud většího rozmachu ve 2. polovině 16. století. Roku 1601 udělil Rudolf II. obci i horní privilegia. Za třicetileté války hornická činnost ustala úplně. Relace r roku 1771 uvádí jen malou zmínku o opuštěných dlech na tzv. Kalte Winter (na saském území, nedaleko Božího Daru) a o tom, že kolem poloviny 18. století místní těžaři pracovali na několika menších dolech, patřících k božídarskému revíru. Obec sama razila tehdy dědičnou a průzkumnou štolu, která byla ale pro nedostatek finančních prostředků brzy opuštěna.

Kovářská

Jihozápadně od Kovářské na vrchu Milíře se dobývala v malých rozměrech stříbronosná olověná ruda na štole Michal v době přelomu 18. a 19. století. Vedle galenitu se zde vyskytoval i fluorit. Kolem roku 1839 byla zastižena a vyřizována na dole Marie pomocná jitřní žíla, která poskytla několik centýřů kobaltu.

Měděnec

Vrch Měděnec (Mědník) byl jako rudní ložisko znám již před polovinou 15. století. poprvé je v dokladech v době mezi roky 1446 - 1449 uváděna ves Kamenné jako “Villa Steingrün zum Kuppersberg”. Horní městečko Měděnec bylo založeno pány z Fictum teprve roku 1520 s privilegiem svobodného výkupu stříbra. Z toho vyplývá, že zde v počátcích těžby byly dobývány stříbronosné rudy, od roku 1540 dochází ke zpracování měděných rud na tzv. vitriolový olej.

Roku 1588 byl Měděnec povýšen na horní město a roku 1616 se vykoupil se svolením krále Matyáše z poddanských povinností. Do třicetileté války se značně rozmohl, v roce 1640 byl vypálen. Doly ale zůstaly v provozu a roku 1646 dostal Jindřich Šlik od Ferdinanda III. horní a mincovní privilegium. Roku 1674 byla vybudována na vrcholu kopce kaple.

Na malé ploše ložiska bylo koncentrováno velké množství dolů, ze kterých lze jmenovitě uvést pouze hlavní dědičné štoly Boží tělo a Marii pomocnou, které sloužily nejen k odvodňování, ale i těžbě rudy.

V nejhlubších částech zdejšího skarnového tělesa převažuje nad ostatními rudami magnetit, dobývaný v 18. a 19. století. Těžba měděných rud byla zastavena společně se vitriolovým závodem v roce 1860.

Roku 1910 byla znovu zpřístupněna štola Marie pomocná a otevřeny “malachitoví jeskyně” jako turistická atrakce.

Horní Halže

Východně od Horní Halže ležel mezi železorudnými doly starý měděný důl, který poskytoval značné množství bohatého chalkopyritu. Důl se skládal ze štoly dlouhé 550 m a dvou šachet. Tzv. Červená šachta byla na přelomu 18. a 19. století zkoumána Reussem, který zde zjistil železné rudy (hematit a magnetit), zatímco měděné rudy byly zjištěny pouze na haldách.

Údolíčko - Vysoké

Na dole Šebestián mezi Údolíčkem a Vysokým se vedle hematitu na rohovcových žilách dobývaly i kyzy, především chalkopyrit. Kolem přelomu 18. a 19. století a v první polovině 19. století zde byly v činnosti také doly Marie Terezie, Barbora a Ondřej.

Kadaň

O údajných dolech u Kadaně máme zprávy již od 16. století, vždy se ale ukázalo, že se zde žádné dobyvatelné rudy nevyskytují a že jediným skutečně dovývaným minerálem byly hlinky. V letech 1528 - 1531 zde vypukly spory mezi těžařstvem Trojice a klášterem, který bránil dalšímu ražení štoly, ohrožující klášterní studnu a pozemky. Tento důl, údajně na zlato, obnovoval roku 1601 Baltazar Rumpf. Nové spory s klášterem daly podnět k dalšímu průzkumu štoly. Báňští odborníci zjistili, že sledovala skoro jalovou žílu a další práce nemá smysl.

Roku 1563 byly na Burbergu půjčovány dolové míry údajně na měděné rudy, ale po dalším průzkumu bylo dokázáno, že zeleně zbarvené hlinky neobsahují měď. Dva měděné hamry, uváděné v roce 1570 a 1601, zpracovávaly měď dováženou z Měděnce a Vejprt.

Výsluní

Podle nezaručených zpráv spadají počátky báňského provozu u Výsluní již do 14. - 15. století. Prvné doložené údaje pocházejí až z roku 1565, kdy obec dostala od Bohuslava z Lobkovic horní privilegia, obnovená roku 1584 Valdemarem z Lobkovic. Konfiskací přešly doly i obec do majetku státu roku 1594 a Rudolf II. roku 1614 a Matyáš roku 1617 potvrdili udělené svobody. Téhož roku, 1.12.1617, povolil Matyáš obci výkup poddanských povinností a Výsluní se stalo svobodným královským horním městečkem.

Třicetiletá válka, která pro většinu krušnohorských měst znamenala nejen vysoké kontribuce, ale i rabování a vypalování, byla pro Výsluní téměř katastrofální. Přesto v letech 1644 až 1647 byla znovu otevírána štola Jonáš a po roce 1665 dolovali měšťané na vlastní náklad.

Na přelomu 17. a 18. století docházelo k pokusům o obnovování dolování. Zpravidla šlo jen o průzkumné zmáhání stařin, které nepřineslo očekávané výsledky a doly byly po krátké době opuštěny. Nejdéle se udržel provoz s přestávkami na dolech Anronín, Erasmus a na obecním dole Trojice.

Krátkodobé obnovení těžby na dole Požehnání boží v letech 1744 až 1745 utlumily války po nastoupení Marie Terezie. po skončení sedmileté války byly obnoveny doly Milostivá ruka Páně a obecní důl Juda Tadeáš. Na podporu dolování byla věnována polovina vojenské a kamerální daně, činící ročně asi 150 zl. Výsledek dolování byl ale slabý a štola Juda Tadeáš byla roku 1779 opuštěna. pozdější pokusy o obnovení provozu v 19. století byly neúspěšné. Roku 1880 zde sice pracovali ještě dva havíři, ale dva roky nato byla definitivně zavřena poslední šachta.

Hora svatého Šebestiána

O nejstarším období provozu u Hory svatého Šebestiána je znímo poměrně málo. Nepodložená je pověst, že pražský měšťan a jílovský důlní podnikatel Jáchym Rotlev zde se svolením Karla IV. dal kutat, a že pak kolem založeného dolu vznikla osada. Vedla tudy jedna ze starých cest do Míšeňska a proto sem byla umístěna vojenská posádka, střežící hranici. Odtud dostala osada i jméno Pasberg. Od roku 1397 do roku 1417 měl toto místo v dežení Jan Balzert.

Podložené zprávy posouvají vznik dolů až na přelom 15. a 16. století. V době od roku 1497 do roku 1560 patřilo panství Chomutov pánům z Weitmühle, sama hornická obec vznikla až koncem roku 1529, když se držení ujal Šebestián z Weitmühle, po kterém dostala jméno.

Roku 1560 přešla obec spolu s panstvím Chomutov do držení arcivévody Ferdinanda. Od roku 1571 patřila Lobkovicům, kteří stejně jako předešlí vlastníci podporovali hornictví. Roku 1594 se celé panství Chomutov dostalo do královského držení. Roku 1597 povýšil Rudolf II. na horní město.

Po ukončení třicetileté války pochází zpráva z roku 1665, ve které se uvádí, že obyvatelstvo dolovalo na jednom obecním dole na vlastní náklady, zatímco výnos daní byl věnován na provoz přísečnické štoly Dům rakouský. Ve druhé polovině 17. století provoz ustal úplně.

Na začátku 18. století obec otevřela jeden důl na kterém prováděla pouze drobné průzkumné práce, které byly brzy ukončeny. Podle Schönnerovy relace z roku 1771 bylo jedinou hornickou činností čištění staré štoly na Císařském pásmu nedaleko Nové Vsi. Roku 1787 byl v provozu důl Palmbaum, na přelomu 18. a 19. století se pracovalo na štolách Leopold a Matouš. Práce byly ale nevýnosné a byly brzy ukončeny.

Dobývaly se zde především stříbronosné, měděné a olověné rudy, vedle kterých se vyskytovaly v malém množství i rudy cínu. V podřadném množství zde byly zjištěny rudy kobaltu, zinku, niklu, vizmutu, které ale nebyly využívány.

Nejdůležitější doly byly na tzv. Císařském pásmu u Nové Vsi na jitřních žilách se stříbrnými a kobaltovými rudami v šedé rule. Dalším důležitým dolem byl Svatý Kříž j jižní části Nově Vsi. Vedle nich severně od Hory svatého Šebestiána kežely doly Požehnání boží a Kníže nebes. Odtud na severovýchod leželo v tzv. Geren Grund několik dalších šachet s dědičnou štolou Palmbaum. Severovýchodně od města u silnice do Pohraniční bylo ústí štoly Leopold, která měla být ražena až k Císařskému pásmu.

Místo, Málkov, Pyšná

O starých dolech na stříbro nebo rudy barevných kovů u četných dalších ocí se vyskytují tu a tam drobné zprávy, většinou v souvislosti s dobýváním železných rud nebo drobnými kutacími pracemi. U Místa prý byly doly na stříbrnou rudu, jejichž pozůstatkem byla stará štola blízko myslivny. Je ale pravděpodobné, že je to pozůstatek železorudného dolu. Stejně u Málkova se zachovaly pozůstatky železorudných dolů, dvě štoly a dvě šachtice. U Pyšné v tzv. Karolinině údolí byl otevřen v roce 1835 stříbrný důl Jeroným bez většího úspěchu.

---------------

ŽELEZORUDNÉ DOLY VE SKARNECH

Mezilesí

Nejvýznamnější doly ve střední části Krušných hor byly vybudovány na ložiskách v okolí Mezilesí. Skarnová čočka s polohami magnetitu dala podnět k založení jam Gabriela, Dorota, Slečna (Jungfrau), Sedm bratří, Marie Pomocná a Pomoc Boží. Odvodňovány byly odbočkou přísečnické hlavní dědičné štoly Dům rakouský, která je podsedala v poměrně malé hloubce (38 m), takže z hlubších částí dolů bylo nutno čerpat vodu na štolu vodotěžným strojem, zbudovaným na Nové vodotěžné šachtě. Celková hloubka dosahovala asi 70 m.

Pravděpodobná doba založení zdejších dolů spadá do poloviny 14. století. Nepřímým dokladem pro to je existemce hamrů, které v okolí Přísečnice měli páni ze Šumburka od roku 1352. Bezpečně je doložen důl Dorota až od roku 1644, ostatní od roku 1688, kdy byly uvedeny v přísečnické knize propůjček dolů, kromě dolu Pomoc Boží, který byl uveden do provozu v letech 1789 až 1791. Ruda byla zčásti dodávána do Saska, většina šla do železárem v Perštejně, Kovářské, Gabrielině Huti a Kalku. Ve druhé polovině 19. století nastalo ochabnutí a pak i zastavení provozu, způsobené zrušením místních železáren.

Největší ze zdejších dolů, Dorota, se vyznačoval stálostí provozu. V období 1794 až 1846 je bzpečně doložena těžba průměrně 1 000 - 1 100 tun magnetitu ročně. Rozsahem a kvalitou rudy se nemohl Dorotě rovnat žádný z dolů celého Chomutovska. Důl Slečna dával již podstatně méně rudy, protože zastihoval pouze malou část ložiska. V období od rou 1709 do roku 1858 zde stoupala průměrná těžba od 80 do 200 tun ročně. Další doly, Marie Pomocná, Sedm bratří a Pomoc Boží, se vyznačovaly již většími přestávkami v provozu a těžba rudy neměla na celkovou těžbu rudy v Mezilesí větší vliv.

Severně od Mezilesí a na jihozápad od Přísečnice ležel důl Fischer, dobývající jednak menší ložisko hematitu, vzniklé pravděpodobně přeměnou magnetitu, jednak skarnovou čočku s nepravidelnými polohami magnetitu, otevřenou v 5 patrech do hloubky 55 m několika šachtami, starou dědičnou štolou a hlubší odbočkou z dědičné štoly Dům rakouský. Důl byl založen někdy v 18. století. Roku 1880 byl důl pouze udržován. Do dalšího provozu byl dán až na začátku 20. století chmutovskými železárnami. v roce 1913 byl důl opět mimo provoz.

Černý Potok

Velmi významné skupiny dolů na severozápad od Přísečnice, nedaleko obce Černý Potok. Ležely na tzv. Kremsigeru a Auspanneru. První z nich dobývala rozsáhlou skarnovou čočku rozměrů asi 900 x 50 m s větším počtem poloh magnetitu, prostoupenou jednak hematitovými žílami, jednak žílami barytovými se stříbrnými a olověnými rudami. Hlavním důlním dílem zde byla dědičná štola Ferdinand, dlouhá přes 700 m, dosahující největší sviské hloubky 50 m. Její ústí leželo u potoka pod místem, kde jej přetíná silnice vedoucí z Přísečnice do Černého Potoka. podsedala směrem na sever četné šachty, z nichž nejdůležitější byly Klement, Červená liška, Anna, Bratři z mokré čtvrti, Dolejší sirotek, Šestnáct lén, Štěstí a Radost, Léno hamru v Kovářské. Fiedler, Třiadvacet lén, Požehnání Boží, Schlemm, Přebytek, Tři bratři a Černý důl. Vedle nich tu byly ještě doly dědičnou štolou neodvodněné, mezi které patřily Nenadálé štěstí, Gabriel v blízkosti Černého dolu, na východ od nich u tzv. Bärenloch ležely doly Antonín, Marie pomocná, Jan. Dále na východ ležely doly Dratev, Prokop, Michal. Jižně byly doly Hořejší vodní důl, důl Na mincovně, Wolfgang, Jan (zvaný Starý Jan), Ferdinand s pobočnou jámou Karel-Jiří, Cvik, Kristián a Alžběta. Hloubka dolů byla v rozmezí 4 až 40 m.

Kolem poloviny 17. století byly na Kremsigeru dávány do provozu další doly. Roku 1665 byla čištěna dšdičná štola. Těžená ruda byla zpracovávána v huti v Kovářské.

Na počátku 18: století byly doly v plném provozu a podle výkazu desátku z let 1709 - 1715 se zde vyrubalo kolem 3653 t železné rudy ve 20 dolech. Těžba měla vzestupnou tendenci. Úpadek dolů nastal kolem poloviny 19. století. V roce 1857 bylo v provozu 7 dolů, kolem roku 1880 byly většinou jen udržovány a roku 1890 byly všechny doly mimo provoz.

Na sousedním tzv. Auspanneru byly zakládány doly na skarnové čočce tvořící téměř pokračování čočky na Kremsigeru. Magnetit zde byl do značné míry přeměněn na hematit. Ruda obsahovala značné množství pyritu a také chalkopyritu, které bylo nutné z rudy vybírat.

Doly byly zčásti podsednuty poměrně mělkou štolou Jan, která dosahovala největší hloubky asi 35 m a délky necelých 400 m. Její ústí leželo nedaleko pod ústím štoly Ferdinand na druhé straně potoka. Kromě ní zde bylo několik dolů: Jan (pravděpodobně totožný s dolem Johannes Fritschen Schacht), Červená šachta, Vojtěch a Čihadlo. Vlastní štolu měl důl Červený plášť, jejíž ústí bylo níže u potoka. Poměrně významným dolem byla Anna, ze zdejších šachet vykazovala nějvětší roční těžbu (70 až 200 t v letech 1825 - 1845). Kromě nich zde byly na začátku 18. století další doly: Trojice, Na Haslerově poli a jiné, které již na přelomu 18. a 19. století obnovovány.

Další dvě skarnová tělesa s polohami a čočkami hematitu ležela na východ a západ od Černého Potoka na tzv. Kreuzigeru. Jedno z nich, východně od obce, bylo otevřeno dolem Andělský hrad, jehož produkce až do začátku 19. století 19. století nebyla příliš velká. Ten byl po roce 1801 znovu po krátkém odstavení obnoven a stal se jedním z nejvýznamnějších dolů. Roku 1808 uvádějí výkazy již 2070 tun rudy. Až do roku 1832 se zde pravidelně dovývalo kolem 150 t a od tohoto roku se zvýšil roční prlměr na 500 t rudy.

Důl byl otevřen štolou raženou od Černého Potoka na východ. Na počátku 19. století byla zovežena hlubší štola podsedající Andělský hrad od saských hranic směrem k jihu v hloubce 61 m. Největší hloubka dolu byla 78 m. Součástí spojeného dolového pole Andělský hrad se staly i staré doly Augustin a Princ Bedřich.

Západně od Černého Potoka leželo druhé ložisko, vyznačující se větší přeměnou magnetitu na hematit. Bylo dobýváno dolem Svornost, který s vedlejším dolem Víra v Boha vykázala v letech 1804 až 1846 ročně přes 70 tun rudy.

Ještě dále na západ dotud ležel na saských hranicích starý důl Bílý jelen.

Horní Halže

Jižně od Mezilesí a v okolí Horní Halže leží rozsáhlé pozůstatky po starém dolování na silně odkrytých skarnových ložiskách, jejich magnetit je většinou přeměněn na hematit. Vedle několika větších šachet a štol, které se ale svým významem nemohly rovnat předchozím dolům, zde byly stovky malých šachtiček a velké množství rýh, kterými byl hematit dobýván povrchově. Starý název pro tato díla byl Geschiebfeld.

Směrem od východu na západ bylo několik skupin dolů. Doly na Taubenbergu byly zkoumány ze štoly Dům rakouský jednak pokračováním dobočky ražené k železorudným dolům u Mezilesí, jednak Buquoiskou průzkumnou štolou, celkem ale bez výsledku. V letech 1824 až 1835 zde byl v provozu důl Josef, který byl pro nerentabilnost opuštěn.

Na tzv. Graukopfu ležela štola Marie utěšující, která podsedala tři šachty, Ondřej, Václav a František Xaverský a směřovala svou zabořenou čelbou ke skupině starých propadlin. Hloubka šachet se pohybovala kolem 30 m. V letech 1799 až 1805 zde bylo vytěženo 418 t méně kvalitního magnetitu. Pak provoz ustal a teprve roku 1838 byla znovu propůjčována štola, přejmenovaná na Jiří, společně s dolovou mírou Adelaida.

Ve třetí skupině dolů v tzv Selském lese byly desítky starých drobných šachtiček, které dobývaly magnetit na výchozech. Provoz dolů zde nebyl v 19. století obnoven.

Čtvrtá skupina ležela severozápadně od Měděnce a severovýchodně od Horní Halže na tzv. Rote Sudelheide. Hlavní důl na tomto pásmu byl Rotsudelzeche, tvořený štolou a několika hlubšími šachtami. Dobývány byly čočky magnetitu a několik hematitových žil s příměsí manganové rudy. Pracovalo se tu v letech 1799 až 1845 se střídavým výsledkem, zpočtku se dobývalo 5 - 20 tun ročně, po roce 1810 již přes 200 tun ročně.

Pátou skupinu tvoří rozsáhlý pás drobných prací, téměř nepřetržitý, který nasazuje u čtvrté skupiny a v délce skoro 2 km se táhne severně od Horní Halže západnám směrem. Většími díly byly pouze Měděný důl pro těžbu mědi a stříbra, štola Kryštof, která ústila nedaleko na jihovýchod od kamencového závodu v Horní Halži a dosáhla délky 195 m při hloubce nejvýše 32 m, a štola Josef. Obě štoly byly vzaty do provozu roku 1782, v letech 1799 až 1805 se zde dobývalo 50 - 70 tun hematitu ročně. Po roce 1805 byl provoz zastaven.

Vedle těchto štol zde byly celkem bezvýznamné šachty Jiří a Pankrác,otevřené na krátkou dobu na začátku 19. století.

Dolní Halže

U obce Dolní Halže se pracovalo na dvou skupinách dolů. První z nich, jihozápadně od vsi, nedaleko Mýtinky, dobývala rozsáhlou skarnovou čočku s magnetitem. Pozůstatkem zdejších prací byla rozsáhlá vyrubaná komora délky a šířky téměř 100 m a výšky 6 m. Pod tímto porubem byla založena štola na úrovni asi o 20 m nižší. Další štola byla ražena u potoka tekoucího k Dolní Halži na severním úpatí vrchu, na jehož vrcholku bylo několik menších šachtic.

Druhá skupina na tzv. Hohensteinu měla stejný charakter jako doly v okolí Horní Halže, pracovalo se zde již v 18. století a v letech 1800 až 1811 bylo vyrubáno menší množství rudy. Teprve roku 1824 byla znovu vzata do provozu štola Bedřich, která měla odvodnit výše položené doly ze vzdálenosti asi 550 m. Do roku 1834 bylo na štole dobýváno v průměru 200 tun rudy ročně, do roku 1838 pak klesla těžba na 60 tun.

V letech 1835 až 1858 zde pracoval důl Josef, který dával od 30 do 170 tun, průměrně kolem 70 tun hematitu ročně.

Volyně

U Volyně byl dobýván magnetit na dole Petr a Pavel. V letech 1709 až 1710 se odtud odvezlo do perštejnských železázen malé množství rudy. později se provoz několikrát bez větších výsledků obnovoval. Naposledy se zde těžilo od roku 1824 do roku 1827, kdy bylo vytěženo celkem asi 300 t.

Kryštofovy Hamry

Na saských hranicích východně od Kryštofových Hamrů bylo zjištěno skarnové těleso s magnetitem, v minulosti nedobývaným.

Pyšná

Bylo zde dobýváno drobné ložisko magnetitu drobnými šachtami a štolami.

Roku 1856 byla pokusné zmáhána štola Požehnání boží k otevření stařin. Ložisko bylo i přes dobyvatelné zásoby rudy pro odbytové potíže opuštěno.

---------------

ŽELEZORUDNÉ DOLY NA ŽÍLÁCH

Vejprty

Jedny z nejstarších dolů na železnou rudu ležely u Vejprt. Na dobývání rudy ukazují zmínky o hamrech v polovině 14. a na začátku 16. století. V letech 1530 až 1550 zde měl Pavel Spindler z Magdeburka železný důl, pravděpodobně na místě pozdější štoly Feigen. Z pozdějších období nejsou o dobývání železných rud zachovány žádné zprávy. 6elezné rudy byly těženy zároveň s galenitovými žílami při těžbě stříbrorudných minerálů.

Kovářská

Na východ od Kovářské, podél Černého potoka a na Špičáku leželo několik méně významných dolů. První z nich, František na Špičáku, byl starý důl obnovovaný roku 1840, v letech 1849 až 1850 se začalo s ražbou štoly, která měla při délce asi 200 m důl podsednout. Roku 1856 byl důl ale opuštěn.

František Xaverský ležel na tzv. Hammergebirge a otevíral hematitovou žílu štolou raženou od Černého potoka v délce asi 500 m a několika šachtami o hloubce 11 až 32 m. po delší přestávce byl důl opět otevřen roku 1783, roku 1880 byl provoz definitivně zastaven.

Jižně odtud ležely u Černého potoka další doly: Karel Boromejský, Marie Pomocná, Antonie, Požehnání Boží a Turecká štola.

Údolíčko

Na jižním okraji Údolíčka ležely doly Oswald a Antonín. Štola Oswald, dlouhá asi 150 m, otevírala mocnou hematitovou žílu horší kvality. V letech 1748 až 1766 se zde pracovalo se slabým ziskem, stejně jako na přelomu 18. a 19. atoletí. Pak těžba poněkud stoupla (50 tun ročně), ale pracovalo se s přestávkami v letech 1804 - 1826, 1830 - 1843 a 1853 - 1856. Po roce 1858 byl důl opuštěn. Ruda se odvážela do železáren v Pernštejně.

Druhá štola Antonín nedaleko cesty do Rájova dosáhla délky asi 76 m a otevírala stejnou žílu. Provoz na ní byl brzy ukončen.

Vysoké

U Vysokého na tzv. Pfaffenbergu byl důl Šebestián. Na žilách tvořících pokračování žil od Údolíčka se zde dobýval hematit, pyrit a chalkopyrit. V první polovině 18. století zde byly šachty Věrná naděje, Železorudný důl Prokop a Hořejší obecní železorudné doly. Na chalkopyrit se pracovalo v dolech Barbora, Ondřej a Marie Terezie. Těžba železných rud dosahovala v letech 1709 až 1850 průměrné výše 75 tun.

Klášterecká Jeseň - Pernštejn

Ležel zde důl Vojtěch, který byl ale pro špatnou kvalitu rudy brzy opuštěn.

Domašín

Na hematitové žíly u Údolíčka a Vysokého navazují výskyty východně odtud u Domašína. Podle Jokélyho se zde v polovině 19. století východně od obce pokusně hloubilo, staré zprávy uvádějí důl Anna, který dal v letech 1830, 1839 a 1840 112 tun hematitu.

Hradiště

Další dva doly ležely u Hradiště. Těžná štola Trojice, dlouhá 195 m, dala v letech 1816, 1817 a 1829 celkem 235 tun hematitu. Druhá štola Jan otevírala žílu s chudým hematitem, který neumožnil rentabilní provoz. V roce 1827 byla proto opuštěna.

Výsluní - Sobětice

Mezi Výsluním a Soběticemi byly dobývány hematitové rudy dolem Václav, který byl obnovován v roce 1803 a po několikaleté přestávce ještě 1809. Poté pracoval se slabším výsledkem do roku 1818 s průměrnou těžbou asi 40 tun, od tohoto roku se těžba zvětšila na 150 tun ročně až do roku 1846. Z poměrně mocné žíly byl dobýván chudší vláknitý hematit s příměsí manganové rudy, který byl používán jako přísada k bojatším, ale hůře tavitelným rudám. Důl byl otevřen několika šachtami a štolou, která dosáhla největší hloubky 51 m.

Kryštofovy Hamry

Na sever až severozápad od Výsluní na Jelení hoře a v okolí Kryštofových Hamrů ležely doly Josef, Kryštof a Nové štěstí. Štola Josef spolu s několika šachtami otevírala hematitové žíly, poskytující rudu střední kvality velmi dobře tavitelnou, který se na žíle vyskytovala v oddělených čočkách. V letech 1825 - 1830 bylo vyrubáno celkem 138 tun rudy.

O dole Nové štěstí jsou zmínky jen z let 1799 až 1805, kdy zde byly bezvýsledně zkoumány nekvalitní hematitové žíly.

---------------

KAMENEČNÉ BŘIDLICE

Čachovice

První podnikatel na čachovickém ložisku Kryštof z Gendorfu měl již zkušenosti s výrobou kamence z kamenečných roztoků kyzového ložiska v Kutné Hoře, ale tam byl celý postup výroby daleko jednodušší. v podstatě totiž znamenal jen získávání odparků z kamenečných roztoků. U Čachovic byl celý postup rozšířen o dobývky, dlouhodobý zvětrávací proces a technologicky náročné další zpracování. Ale úsoěch prvního období zdejšího podnikání byl ihned takový, že kamence byly prohlášeny za královský regál a důl převzat do státní správy. tato akce následovala krátce po tom, co se Gendorfovi podařilo vybudovat v Čachovicích výrobu, která stačila krýt celou poptávku kamence zemí Českých a která tím likvidovala celý zahraniční dovoz. Panovník v očekávání velkého finančního přínosu pro svou pokladnu vydal řadu výnosů na podporu tohoto podnikání, stanovil výhodné monopolní ceny kamenečných produktů, zakázal dovoz konkurenčních výrobků zahraničních a dokonce i tuzemských. Například v roce 1549 posílá panovník mandát na Moravu, aby mu odtud nevozili “alaun a vitriolium”, že v žateckém kraji u vsi Čachovice nedaleko Kadaně se hory “alaunové a vitriolové” zjevily. A ještě téhož roku vydal panovník další nařízení, kterým se zakazuje dovoz zahraničního kamence a skalice do zemí koruny České.

Podle tohot výnosu se kamenec všem zájemcům prodává výhradně v královském skladě v Praze v Týně nebo přímo na čachovickém dole. V Praze stojí centýř kamence pražské váhy 10 zlatých 15 bílých grošů, tedy tolik, kolik stál dosud kamenec dovážený, centýř vitriolu (skalice) 3 zlaté 15 grošů. Na dole v Čachovicích se počítá centýř kamence na 10 zlatých, vitriol za 3 zlaté. z represivních opatření tohoto výnosu bylo nejtvrdším ustanovením, že každý, kdo by byl přistižen při nedovoleném dovozu, ztratí nejen všechno dovážené zboží, ale vozkovi propadne kůň a vůz ve prospěch státní pokladny. Nový mandát na ochranu čachovického podnikání vydaný v roce 1551 místodržícím Ferdinandem opakuje zásady minulých nařízení, ale tentokrát již za změněných výrobních podmínek na čachovickém dole. Již delší dobu před jeho vydáním bylo zřejmé, že státní správa zdejšímu podnikání neprospívá. Výroba kamence klesala a všechny dosavadní zákazy dovozu mnoho nepomáhaly. Roku 1551 koupil Gendorf čachovický podnik zpět za 25721 tolarů. Za Gendorfovy správy, který vlastnil důl až do své smtri v roce 1563, podnik prosperoval i v době, kdy byla přes všechny původní panovníkovy zákazy otevřena další kamenečná naleziště. Po Gendorfově smrti přecházel podnik do rukou několika majitelů a v roce 1590 se stal majitelem Marek Lidl z Lidlova, který důl uzavřel.

Pokračování čachovického ložiska u Čermník se stalo novým předmětem zájmu až koncem 17. století, a to především proto, že sem po nezdařených pokusech o otvírku u Otvic a o získání kamenečného dolu u Jirkova zaměřil svou pozornost tehdejší majitel panství Červený Hrádek, hrabě Ferdinand Max Harras. Ten, i když částečně podnikal ve vlastní režii, získával pro většinu dolů spíše jiné podnikatele. Tak v roce 1700 zažádal o propůjčku čtyř dolových měr na “vitriol a všechny kovy” v tzv. Hutním dole (Hüttengrund) mezi Čachovicemi a Čermníky Jan Andreas Klupp a v prosinci zažádal o propůjčku dalších dvou měr. To již byla připravena stavba nové huti, pro kterou Harras propůjčil 19.1.1701 pozemky mezi Čachovicemi a Čermníky.

Kluppova propůjčka dolových měr mezůstala osamocena. V samotném Hutním dole dostává propůjčku čtyř dolových měr pod názvem Kateřina v prosinci 1701 Jan Jiří Schloss, a to na vitriol a kovy. Nepodnikal zde dlouho, protože opuštěný důl sv. Kateřiny znovu otevřel v roce 1703 Jan Könnig z Mostu. Další mostecký podnikatel Jan František Manlicher dostal 1.10.1703 propůjčen v témže prostoru důl Jan Nepomucký s náleznou jámou, čtyřmi měrami a dědičnou štolou na vitriol a kovy. V prostoru u Čachovic dostal 19.5.1701 propůjčku dědičné štoly a čtyř měr s náleznou jámou Martin Ernst na zlato, kovy a vitriol.

V roce 1703 otevřel starý důl Václav pod čachovicemi Ferdinand Antonín Kuchenhardt. Se zahájením měl ale potíže, protože minulý podnikatel Schloss dlužil dělníkům ještě mzdu ve výši 44 zlatých 44 krejcarů a doba, před kterou bylo naleziště opuštěno, nestačila ještě k nové propůjčce.

Harras sám ovšem celou svou podporu poskytoval s tím, že dostane své investované prostředky brzy zpět. 24.2.1704 je datován zápis o tom, že hrabě Harras vyrábí v Čachovicích jen málo centýřů vitriolu, ale protože zde v letech 1701 až 1703 dodal mnoho stavebního materiálu, především na stavbu hutě, žádá buď o zaplacení 2678 zlatých nebo o převod dolu do svého majetku. Došlo patrně k tomu druhému, protože v roce 1705 pronajímá hrabě Harras starý kamenečný důl Václav u Čachovic, nyní přejmenovaný na Milost Boží, na dva roky místnímu těžařstvu. Podle zprávy inspektora Františka Lauera z roku 1709 vyplývá, že důl byl nerentabilní, což vedlo k zastavení provozu.

Teprve roku 1842 je doložen nový provoz u Čermník, kde opět pracuje huť, která toho roku vyrobila 50 centýřů (28 q) kamence v ceně 72 zlatých. Propůjčka na dole, kde se tentokrát dobývaly jak kamenečné břidlice, tak i uhlí, patřila Josefu Graluperovi, od roku 1848 Gustavu Kirchhofovi. Důl byl nazvaný Marie Terezie (Maria Theresia Alaun und Steinkohlen zeche) se v dostupných dokladech uvádí ještě v roce 1854, ale tímto datem končí všechny zprávy o provozu v oblasti.

Jirkov

Otvírka druhého nejstaršího kamenečného podniku Chomutovska, dolu Kryštof u Jirkova v roce 1554, souvisela jednak s průzkumnou činností báňského hejtmana v Jáchymově Kryštofa z Karlovic, jednak s úspešným provozem na ložisku u Čachovic. Situace ve výrobě kamence pro Čechy a s nimi spojené země se ustálila v těto době tak, že sice trval zákaz dovozu, ale čachovický podnik, krátce před tím zabraný státní správou, již opět patřil Gendorfovi. Z tohoto dolu získávala královská pokladna pouze desátek, proto byla snaha o otvírku dalších ložisek, které by přinesly další zisk do královské pokladny. Iniciativa Kryštofa z Karlovic přišla těmto snahám vhod, a tak hned v roce převodu panství Červený Hrádek mezi Janem z Weitmühle a Kryštofem z Karlovic začínají práce s odkryvem jirkovského kamenečného ložiska zjištěného mezi Vinařicemi , říčkou Bílinou, Újezdem a Červeným Hrádkem. Ke kamencové huti byly přiděleny dvě lesní parcely o výměře 3000 akrů.

Po roce 1570 se obchod s kamencem obrací na zahraniční trhy, zvláště vývoz do Norimberka, Bamberka, Lipska a Drážďan. V letech 1571 až 1578 se na jirkovském dole vyrobilo celkem 20976 centýřů kamence (1300 t) a z tohoto množství se vyvezlo 15127 centýřů (938 t). Jen 5849 centýřů (362 t) se prodalo na vnitřním trhu.

Provoz dolu ale ukázal, že finanční vklady od vlastních těžařů nestačí a že je nutné investovat více. Objevuje se několik finančně silných jedinců, z nichž se nejvíce na dole exponuje norimberský kupec Jiří Meindl a Gösswein, se kterými je uzavřena řada smluv v tom smyslu, že za investované prostředky jim bude přenechán celý provoz a výtěžky na jirkovském dole.

Smlouvy a závazky z let 1578 až 1581 a pozdější žaloby Meindlových dědiců proti majitelům dolů se táhnou celým tímto obdobím. V roce 1578 žádají věřitelé Meindl a Gösswein, aby jejich pohledávky byly uhrazovány vývozem kamence na jejich účet do Lipska, a to do množství 504 centýřů (31 t), z toho má být třetina bílého kamence z dalšího ložiska červenohrádeckého panství, z Černic. V dubnu 1579 pojišťuje Rudolf z Karlovic na svých statcích obnos 5600 tolarů jako pohledávky věřitelů v dole, ale již koncem června téhož roku se Karlovic spolu s ostatními těžaři zavazuje uhradit, respektive pojistit pohledávky v celkové výši 26434 zlaté. Tímto vysokým obnosem bylo podnikání zatíženopo tom, co Gösswein odmítl částečně se vyrovnat se svými dlužníky. Ale ani toto řešení věřitele neuspokojilo, a tak je Karlovic nucen v roce 1580 zastavit v jejich prospěch jak jirkovský důl Kryštof, tak i černický důl Mikuláš.

Samo vlastnictví dolu zůstalo Karlovicům, kteří jsou podle smlouvy z 5.5.1580 ochotni prodat 2002 centýřů (120 t) kamence, které mají na dole k dispozici.

Meindl měl podle dřívějších ujednání povinnost platit Karlovicům ročně 600 zlatých, ale ani toto ustanovení nestačilo k udržení aktivního provozu. v listopadu 1581 oznamuje Wolf Karlovic, že není možno dále vést závod v Jirkově, a že bude nutné na úhradu dluhů odprodat určité nemovitosti. V roce 1582 dochází k prodeji několika vesnic Bohuslavu Felixovi z Lobkovic. Wolf Karlovic dostává protihodnotou desátek z jirkovského dolu a čtyři dědičné kukusy na dole. Důl byl ale zadlužen na 98373 tolarů. Došlo k dohodě s měšťany Jirkova, kterým Meindl postoupil své zástavní právo na důl za 30 419 zlatých 19 krejcarů, jež měly být uhrazovány splátkami po 4000 zlatých. po dle další smlouvy měl důl přejít po zaplacení 13200 kop po osmi letech do vlastnictví Jirkova.

V roce 1611 byl důl jirkovským měšťanům odebrán, protože Jiří Meindl jako cizinec nemohl získat majetková práva na pozemkovém statku, zapsaném v zemských deskách. Jirkovští měšťané byli nuceni důl koupit znovu za 2000 zlatých. Tato koupě byla schválena roku 1613.

Po bitvě na Bílé Hoře je důl konfiskován a město Jirkov je donuceno koupit ho zpět za 24000 zlatých. Odbyt kamence ale není podle očekávání a provoz dolu je pasivní. poslední zpráva o provozu dolu je z roku 1639, podle které je zbořen domek Nikla Weikerta, protože stál na ložisku kamenečné břidlice.

Chomutov

Největším kamenečným závodem bylo ložisko přímo u Chomutova. Jeho provoz jako jediný na Chomutovsku přetrval období třicetileté války a udržel se téměř do poloviny 19. století, tedy zhruba 300 let.

S prvními zprávami o propůjčkách na ložisku a o založení hutě Kryštof v roce 1558 je spojeno jméno pražského měšťana Lazara Grohmanna. Ten dostal privilegium na zřízení kamencového dolu a hutě přibližně v místech pozdějšího kamencového jezera. O jeho předchůdci, menším rybníce, nasyceném kamenečnými roztoky, byly zmínky již ve staré pozemkové knize chomutovské, začínající roku 1466, která mluví o “vinici na mrtvém rybníce” a k roku 1473 se v ní připomíná termín “pole mezi jezerem a mrtvým rybníkem”. Po založení kamencárny v roce 1558 se mnohokrát vyskytuje zmínka o tzv. mrtvém jezeře, které bylo velkou překážkou těžby.

Na tyto prostory dostává Lazar Grohmann dne 24.10.1558 privilegium, podle kterého se mu povoluje otevřít důl a založit kamencovou húť svatého Kryštofa. Privilegium uděluje ještě tehdejší majitel panství Chomutov Jan z Weitmühle, ale jen o několik měsíců později kupuje celé panství za 199 zlatých český mástodržitel Ferdinand, který na žádost těžařů potvrzuje privilegium na důl s tou změnou, že těžaři sami jsou od této doby povinni hradit škody vzniklé důlním provozem. i přes toto ustanovení se provoz rozvíjel tak, že v roce 1564 kupují těžaři pro rozšíření závodu další pozemky a rozšiřují provoz o výrobu zelené skalice a síry a z původního hlubinného dolu se stává lom.

Vrchní horní úřad v Jáchymově potvrzuje ve své zprávě z 30.6.1687, že kamenečný důl u Chomutova je téměř v nepřetržitém provozu od svého otevření v roce 1558 a za celou dobu své dosavadní existence, tedy za 129 let, se zde vyrobilo za 302592 zlatých kamence.

Důl byl ale ohrožen silnými přítoky vody z okolních bažin. V roce 1654 bylo rozhodnuto o ražbě odvodňovací štoly směrem na Otvice a Zaječice. Štola byla dokončena roku 1658 a dosáhla délky 793 láter (1500 m). Díky ní byl v letech 1676 až 1690 značně rozšířen provoz.

22.6.1772 podal Friedrich Katzner žádost úřadu nejvyššího mincmistra, aby zde mohl vyrábět přečištěný jemný kamenec pro lékárenské účely.

V roce 1810 došlo k zaboření odvodňovací štoly a došlo k zatápění jámového lomu. Projekt ražby nové odvodňovací štoly byl pro vysoké finanční nároky a značné vyčerpání ložiska zamítnut a důl byl zastaven v roce 1813.

Malá ložiska kamenečných břidlic

Vedle ložisek u Čachovic, Jirkova a Chomutova byla známa řada malých ložisek, ze kterých byly významnější doly u Otvic a Všehrd.

Začátky krátkodobých pokusů u Otvic, prakticky na pokračování chomutovského ložiska, jsou doloženy v 90. letech 17. století. V roce 1693 se totiž zmiňuje Ferdinand Max Harras o tom, že nově otevřel důl a huť v Otvicích. Panství přechází v roce 1707 na nového majitele Joachima z Lichtenštejna a v roce 1710 se zde připomínají nové kutací pokusy Matyáše Valentina Tempise, které ale brzy končí.

Ostatní výskyty kamenečných surovin měly význam ještě menší. Provoz pesvického naleziště je komentován jen jednou poznámkou z 80. let 18. století. Podle téže zprávy se v krátkodobém provoze druhé poloviny 18. století na ložisku v Novém Sedle nad Bílinou vydobylo několik set centýřů kamence. O provozu kamencového dolu Svatého Urbana u Koropeč se zachovaly materiály z období kolem roku 1580.

---------------

OSTATNÍ NERUDNÉ SUROVINY

Baryt, fluorit

V blízkosti starých železorudných dobývek nedaleko Hradiště u Kadaně, představujících jihovýchodní výběžky rudního obvodu Přísečnice - Mezilesí začaly do roku 1928 kutací práce, sledující barytové výskyty, odkryté již starým dolováním železných rud.

Žíly baryt-fluoritové formace, uložené v migmatitizovaných rulách severního okolí Hradiště, směřují zhruba rovnoběžně SZ - JV a mají strmý úklon k západu či východu. Jejich směrná délka byla v prvních letech po odkrytí ložiska odhadována na 300 m. Mocnost žil v důsledku jejich čočkovitého charakteru byla poměrně velmi proměnlivá, dosahovala maximálně 1,5 m. Žilnou výplň tvoří buď hrubě krystalický baryt s příměsí fluoritu, křemence, hematitu a manganových rud.

Těžba zde byla zahájena sokromou společností ze Stříbra v roce 1934 a provoz se zde udržel až do konce roku 1938. Denní těžba se pohybovala mezi 15 a 18 tunami chemicky velmi čistého barytu. Těžilo se jednou šachtou asi 50 m hlubokou, ze které byla rozražena 4 patra. V roce 1943 nové těžařstvo hloubí další 60 m hlubokou šachtu asi 45 m od původní šachty. Těžební práce byly ale přerušeny. V letech 1946 až 1947 byl proveden rozsáhlý geologický průzkum a vyraženo několik průzkumných šachtic a štol.

Na lokalitě Blahuňov nedaleko Místa byly v letech 1952 až 1958 ověřeny struktury fluotito-barytové formace ve formě žil východozápadného směru. Ložisko bylo těženo do roku 1961 a vytěžený fluorit byl dodáván do úpravny v Sobědruhách. Nový průzkum ložiska proběhl v letech 1963 až 1964.

Vápenec

Asi 2 km jihozápadně od Kovářské vystupuje krystalický zrnitý vápenec v loži směru h 10 s východním úklonem zhruba 40o, v místech asi 1 km od železniční stanice. Vápenec, v jehož nadloží jsu muskovitické svory s hojnými křemennými čočkami, je na styku se svorem deskovitě odlučný a tmavě pruhovaný, místy zrudněný vtroušeným galenitem. Několik dalších vápencových výskytů je mezi Loučnou a Kovářskou. Směr jejich vrstev je většinou severní s mírným úklonem na západ. Severně od Vyhnanova by v minulosti otevřen lom ve vápencové čočce v muskovitických rulách o mocnosti asi 40 m, která na směrné délce 100 m vykliňovala. Tvořily ji zrnitě bílé až nažloutlé vápenité dolomity, které se dodávaly do kladenských oceláren. Na příkrém svahu asi 1,5 km severně od Pernštejna byla odkryta čočka nečistého vápence, přecházejícího do erlánu. Východně od Rájova je výskyt vápence tvořen dvěma paralelními pruhy o mocnosti 15 m. Jde o deskovité, bílé vápnité dolomity ve vrstvách směru h 6 - 7 poměrně příkrého západního úklonu mezi 60 - 70o. Vápenec se pálil na stavební vápno. Na Kadaňsku byly nejvydatnější vápencové lomy u Úhošťan a lomy u Kadaně. Vápence z ložiska u Kalku byly používány při hutnění místních železných rud.

Zelená hlinka

Zelená hlinka (seladonit) se vyskytovala v čedičových tufech v okolí Kadaně. Řadu let se zde z ložisek u Kadaňské Jeseně a Úhošťan pod Purberkem dobývala jako surovina k výrobě nátěrových barev. Byly zde známé dvě sloje této hlinky, jejichž mocnost kolísala od několika centimetrů do půl metru. Dobývána byla svrchní sloj o mocnosti 3 až 45 cm. Spodní sloj, oddělená zhruba 100 až 180 cm mocnou vrstvou hlušiny, se jako nerentabilní nedobývala. Sloje měly příkrý úklon 40 - 50o.

V 16. století byla zelená hlinka považována za rudu mědi a horní úřady si zajistily v domněle rudném revíru pravomoci. Další zprávy o těžbě pocházejí až z 18. století. V roce 1708 byla propůjčena dolová míra u Krásného Dvorečku a Úhošťan a v roce 1707 u Zásady nedaleko Kadaně. Rozvoj těžby nastává až v polovině 18. století. V roce 1747 byla udělěna propůjčka na všechny kovy na janově vršku u Úhošťan Františku Gössnerovi a v roce 1751 žádá o propůjčku starých opuštěných dolů na zelenou hlinku u Úhošťan František Erhard. Z roku 1769 pochází žádost o povolení nové otvírky štoly Marie Pomocné kadaňskými občany a kadaňský magistrát provádí těžbu ve vlastní režii na tzv. žíle Jana Nepomuckého v domnění, že jde o měděný kyz.

V letech 1838 až 1839 se zde zakládá společnost zaměřená pouze na těžbu zelené hlinky Atschauer Grün-Farbgesellschaft, která také potvrdila nekovový charakter suroviny.

V roce 1862 se ve čtyřech dolech různých majitelů vytěžilo 3480 centýřů (1950 q) zelené hlinky v ceně 12357 zlatých. Těžební šachty měly hloubku 40 - 70 m a byly odvodňovány dvěma štolami. Štola úhošťanské podnikatelské společnosti byla ražena v letech 1875 - 1878 na délku 615 m v největší hloubce 50 m, štola jesenských podnikatelů byla doražena v roce 1896 na délku 920 m v hloubce 63 m.

Těžba byla ukončena na začátku 20. století.