DĚJINY DOLOVÁNÍ MĚDĚNÝCH RUD U ČESKÉHO BRODU

Historie dolování

První doložený nález měděných rud v oblasti českobrodského permokarbonu byl učiněn roku 1850 na stráni u mlýna Chrást panem Haškem, čekatelem učitelství. Ten se také na radu ředitele Amerlinga ještě téhož roku sám pokusil o jejich těžbu. Pro nedostatek prostředků byl záhy nucen počínající důlní práce postoupit podnikateli Emanuelu Juliovi Theerovi. Na podzim roku 1851 zahájil Theer rozsáhlejší kutání nejen u Chrástu, ale i na dalších dvou lokalitách - u Peklova a Tismic.

U chrásteckého mlýna byla započata ražba štoly sledující 2 m mocnou polohu arkózového pískovce s Cu uhličitany a sulfidy. Štola, nazvaná Emanuel, dosáhla délky 40 m. Vytěžený pískovec byl plaven v kádi a získaný rmut zasílán k výrobě barev. na této práci se podle dobové zprávy podílelo 36 žen z Přistoupimi. od roku 1853 byla vytěžená ruda louhována kyselinou a následně sloužila k výrobě modré skalice. Provoz prosperoval i v dalších několika letech.

V roce 1855 zahájili v Tismicích průzkum a těžbu měděných rud podnikatelé z Pruska, kteří na tyto práce najali německé horníky. Drobné ložisko v Peklově bylo v roce 1858 těženo již poměrně rozsáhlou povrchovou dobývkou. K témuž roku se zde uvádějí cechy Grim a Leonhard.

Dolování u Českého Brodu ůdajně skončilo v roce 1864, kdy mělo být odvezeno veškeré zařízení. Jiná zpráva ale uvádí, že v Chrástu byla v roce 1867 v provozu stoupovna se čtyřmi pěchly, poháněná koňským žentourem, a varna se dvěma pánvemi. V té době se pouze přetěžovaly haldy a nalezené zbytky rudy se znovu louhovaly.

Pokud jde o majetkoprávní poměry týkající se těžby měděných rud, tak první dolové míry měl v roce 1855 registrovány podnikatel Theer, a to v Peklově a Přistoupimi (celkem 7 měr a 1 přebytek). Roku 1861 se majitelem těchto dolových polí stal F. Urfus z Prahy, přičemž výměr je rozřířen o další 2 míry mezi Tismicemi a Mrzky na celkovou rozlohu 113 036 čtverečních láter. K dolovým měrám patřil celý provoz v Chrástu včetně varny vitriolu. V letech 1864 a 1867 je jako nový majitel dolových polí uváděn F. Reininger z Českých Budějovic. K majetku byl připojen i provoz Johann Babtista v Černém Kostelci, do té doby registrovaný na F. Rödla z Prahy.

Na ložisku v Tismicích byla již roku 1855 položena 1 dolová míra Glückhilf, jejímž majitelem byl J. B. von Riedel z Prahy. V roce 1861 zde byly 2 míry registrované na E. Kramsta z Freiburgu. Ředitelem dolu Glückhilf byl F. Schäffer z Tismic, který se roku 1864 stal jeho majitelem, přičemž zde přihlásil celkem 12 dolových měr, vedených ještě v roce 1867.

U Horního Peklova údajně stávala měděná huť, jejíž domnělá zřícenina byla identifikovatelná ještě na přelomu 19. a 20. století. Bližší informace o huti ale nejsou k dispozici. Dolování mědi u Českého Brodu končí v roce 1867.

Moderní průzkum výskytů měděných rud v dané oblasti začal roku 1960. V tomto roce byla zkoumána jednak lokalita Chrást a jednak lokalita Peklov, kde byla prohlédnuta stará štola ražená poadně po vložce jílovce s proplástky antracitu. další geologicko- průzkumné práce byly prováděny v roce 1963.

V Chrástu bylo v březnu 1963 zahájeno zmáhání dolu Emanuel. po vyčištění 12 m dlouhé úpadnice byla nalezena řada chodeb otevírajících ložisko v celkové délce asi 40 m a šířce 20 m, a to v několika horizontálních úrovních. Vzhledem k hustotě chodeb je zřejmé, že měly vyloženě těžební charakter. V Peklově byla v místě připomínajícím zavalené ústí staré šachty ražena nová šachtice, která prošla do staré chodby malých rozměrů. Bylo prokázáno, že lom v Peklově byl povrchovou rudní dobývkou a nalezené důlní práce měly spíše průzkumný charakter. V prostoru mezi Mrzky a Tismicemi byly ve svahu nad potokem prohlédnuty dvě krátké štoly, dlouhé necelých 15 m.

Všechna zkoumaná ložiska měděných rud byla zhodnocena jako nebilanční.

Geologie ložiska

Oblast českobrodského permokarbonu je tvořena pozdně karbonskými a permskými jezerními, případně říčními uloženinami celkové maximální mocnosti až 800 m, asymetricky vyplňující hluboce pokleslou nejsevernější část příkopové propadliny - tzv. blanické brázdy. Jedná se především o slepence, pískovce a prachovce, občas prostoupené vložkami jílovců nebo vápenců, popřípadě i s uhelnými slojkami.

Permokarbonské uloženiny jsou spolu s okolními staršími soubory překryty transgredujícími mořskými sedimenty svrchní křídy, takže s výchozy permokarbonu se lze setkat v údolních svazích pod úrovní křídové transgresní plochy. Okolní oblasti, od nichž je permokarbon oddělen tektonicky, jsou tvořeny na záadě horninami barrandienského proterozoika a ordoviku, na jihozápadě žulami říčanského masívu a na východě horninami kutnohorského krystalinika.

V ýskyty měděných rud u hájovny Peklov a u dvora Chrástu jsou vázány na slepence a arkózové pískovce svrchního stefanu. Zrudnění je jednak tvořeno sulfidy, chalkopyritem, chalkozínem, bornitem a tetraedritem, jednak karbonáty, azuritem a malachitem.

Ze štoly Emanuel u Chrástu je popisována průměsně 3 - 5 (maximálně 10) cm mocná žilka s výše uvedenými sulfidy a navíc ještě se sfaleritem a covellinem. Žíla proráží vertikálně napříč sedimenty ve směru SZ - JV. Oxidací sulfidů mědi vznikl azurit a malachit impregnující pískovce a slepence v okolí žíly. V jílovcích a prachovcích jsou azurit a malachit zastoupeny jen zřídka.