DĚJINY DOLOVÁNÍ POLYMETALICKÝCH RUD A BARYTU

V HORNÍM BENEŠOVĚ

Dolování rud nemělo přímou souvislost se založením města v roce 1253, protože v zakládací listině chybí zmínka o dolech. První doklad o dolování pochází až z roku 1271, kdy Přemysl Otakar II. věnoval opavským měšťanům pozemky u dolů na stříbro u Horního Benešova a zároveň jim povolil volně obchodovat s olovem. Další písemná zpráva pochází z roku 1288, kdy Beneš z Branice dává darem klášteru Hradisko u Olomouce všechny užitky, které vyplývají z hornobenešovských dolů. Od tohoto roku začíná pracovat v Opavě královská mincovna.

Mincovna byla v provozu do roku 1300. V té době bylo olovo v rudě pouze vedlejším produktem, takže i v dalších listinách jsou uváděny jako předmět těžby stříbronosné rudy. Je to v listině krále Václava II. z roku 1298 i v novém potvrzení práv dolování v Horním Benešově opavským knížetem Mikulášem Opavským v roce 1306.

V dalších letech je jen málo zpráv o zdejším dolování a pouze v roce 1365 jsou zmínky v Jihlavském horním kodexu o dobrozdání v horních věcech opavským měšťanům. Další zprávy o hornobenešovských dolech pocházejí až z druhé poloviny 15.století.

Za válečného tažení Matyáše Korvína v roce 1474 byly doly zničeny. Teprve roku 1506 obnovila krnovská kněžna Barbora městu původní privilegia. O dolování stříbra vypovídá zpráva z roku 1523: “Při tom městečku jsou hory stříbrné, které byly dělány za paměti lidské, i stříbro se dělalo a bylo 14 pecí, při kterých leží velké hromady strusky, v kterých je stříbro a kdo by na to náklad dal, znamenitý užitek by mohl míti.”

V letech 1433 až 1500 byla opět v provozu opavská mincovna.

V říjnu 1528 vydávají markrabě krnovský Jiří z Opolu nový důlní řád pro Oppel, Ratiboř, Krnov a Beuten.

Rozvoj dalšího dolování začíná kolem roku 1526, kdy byla ražena Tříkrálová štola. Tato štola je znovu uváděna ve zprávě krnovského hormistra Kryštofa Herdecka z roku 1526. Ten také pořídil v roce 1570 mapu, zachycující přehled děl na ložisku.

25.6.1590 byl Horní Benešov povýšen na svobodné horní město. Úpadek dolování nastal za třicetileté války, takže roku 1724 mu byl statut svobodného horního města zrušen.

K obnovení dolování došlo až v roce 1749 na dobu tří let, do vyčerpání kapitálu soukromých těžařů. Později se o dolování začal zajímat stát, který nechal provést prohlídku dolů kutnohorským šachtmistrem J.A.Alisem. Po jeho dobrozdání se začalo s pracemi v roce 1764 pod vedením J.J.Lutze, z jehož hlášení slezskému královskému úřadu vyplývá, že zde do roku 1766 pracovalo 12 - 16 horníků. Zjištěné zrudnění dosahovalo místy značné mocnosti, ale bylo velmi chudé, takže v roce 1768 bylo rozhodnuto práce zastavit.

Od roku 1817 se pokusili o těžbu z Tříkrálové štoly a ze Stříbrné jámy hornobenešovští občané, ke kterým se později přidali podílníci z Vídně. Na odvodnění starých dolů začali razit Maxmiliánovu štolu, ale ta se v roce 1829 prorazila do staré zatopené štoly a v další práci se nedalo pokračovat. Společnost se snažila alespoň dosáhnout zisku těžbou železných rud. Teprve rok 1837 znamenal obrat k lepšímu, když byl do čela těžařstva jmenován šichtmistr J.Höniger, který také pořídil důlní mapu. V roce 1837 byla u hutního rybníka postavena stoupa na drcení rudy a plavírna, chyběl ale kapitál na stavbu huti. Na zlepšení finanční situace byly prodány dva doly na železnou rudu, ale ani to nezlepšilo finanční situaci těžařstva.

Podle měření z roku 1843 dosáhla dědičná Tříkrálová štola od ústí po Stříbrnou - Jánskou šachtu délky 1195 m a dosáhla ji v hloubce 30 m, kde byla ruda již vytěžena starými pracemi. Situace v dolech se ještě zhoršila po revoluci 1848 tak, že v roce 1853 zde pracovali 3 horníci. Nakonec roku 1870 vyhlásilo Báňské hejtmanství v Olomouci exekuční prodej dolů, ale protože se nenašel žádný kupec, byla všechna důlní práva vymazána v roce 1871.

K novému otevření Stříbrné - Jánské šachty došlo až v roce 1902 nákladem hornobenešovského průmyslníka A.Heinzela, který zde začal těžit baryt, o který do té doby nebyl zájem. Těžba barytu probíhala také povrchovým odklizem a celkem zde bylo získáno do roku 1912 asi 12 000 t suroviny. Teprve potom došlo k těžbě i pod úrovní Tříkrálové štoly. Kromě barytu se začal těžit i sfalerit, který se vozil ke zhutnění do saského Freibergu nebo do Trzebyie v Haliči. Provoz v dole byl ukončen 1.světovou válkou.

V roce 1916 získala doly do vlastnictví akciová společnost Georg von Gieches Erben, která zde vytěžila asi 2000 t zinkové rudy. Z neznámých důvodů ale firma nechala důl zatopit a od roku 1919 pouze udržovala důlní práva.

V období první republiky se na ložisku nepracovalo a zájem byl pouze o doly na železnou rudu, které zde byly v provozu již v letech 1830 - 1897 a náležela Vítkovickým železárnám. Za 2.světové války zde provedla německá společnost Geselschaft für Lagersstättenforschung 13 vrtů ve skupině ložisek železných rud typu Lahn - Dill a zjistila dvě ložiskové polohy o mocnosti 5 - 6 m s magnetitem a thuringitem. Zásoby byly vypočteny do hloubky 200 m a tonáži 500 kt.

V roce 1944 byly firmou I.G.Farben provedeny analýzy barytu z hald a realizovány průzkumné vrty. Podle jejich výsledků byly vypracovány plány na obnovení těžby, v důsledku přiblížení fronty k nim ale nedošlo.

Nový průzkum ložiska začal v roce 1948 a v roce 1950 bylo vrty nalezeno dobyvatelné ložisko barevných kovů. V roce 1951 bylo zahájeno zmáhání Stříbrné - Jánské šachty. Z jednotlivých pater byl proveden báňský průzkum pro zjištění mocnosti ložiska. V roce 1953 bylo zahájeno hloubení jámy Josef pro průzkum ložiska z nadloží. Všechny tyto práce prováděl Českomoravský rudný průzkum, závod Rýmařov. V dubnu 1954 byla část prozkoumaného ložiska předána po předběžném výpočtu zásob těžebnímu podniku Kutnohorské rudné doly, který zde zahájil povrchovou těžbu barytu. Českomoravský rudný průzkum provedl z jámy Josef rozfárání 1. a 2.patra a částečně i 3.patra. Od roku 1954 se pokračovalo průzkumnými vrty z povrchu. V roce 1958 byl těžební závod předán Rudným dolům, n.p.Jeseník.

Od roku 1958 byl důl ponechán v konzervaci až do schválení investiční výstavby. V roce 1959 bylo zahájeno hloubení jámy Obránců míru, v roce 1960 se staví ocelová těžní věž a probíhá povrchová výstavba důlních objektů.

V roce 1963 byla dostavěna flotační úpravna, která kromě místní rudy zpracovávala rudu z Horního Města.

V letech 1983 - 1985 byla hloubena Nová jáma Josef do hloubky 850 m, která se měla stát hlavní těžní jámou závodu. Do provozu ale uvedena nebyla.

Těžba na ložisku byla ukončena 6.3.1992. Nová jáma Josef byla překryta betonovým uzávěrem, jáma Obránců míru byla zachována.